16.1.2017 

Poté, co během jubilejního roku papež František pozastavil pastorační návštěvy ve farnostech římské diecéze, se v neděli odpoledne vrátil na území obce Guidonia, vzdálené zhruba dvacet kilometrů severovýchodně od hlavního města. Petrův nástupce už sem jednou zavítal v roce 2014; nyní se jeho cílem stala tamní šestitisícová farnost Setteville s kostelem Panny Marie. A také konkrétní skutek tělesného milosrdenství – návštěva nemocného kaplana, o. Giuseppeho Berardina, který je ve čtyřiceti šesti letech upoután na lůžko v důsledku amyotrofické laterální sklerózy. Toto první setkání ihned po papežově příjezdu se neslo ve znamení ticha a modlitby. Papež k nemocnému tiše promlouval a udělil mu svátost pomazání nemocných. Jak ale pro naše mikrofony uvedl farář, o. Luigi Teodoldi, pro nemocného musela být papežova přítomnost velikou útěchou.

“To je zcela zřejmé, protože vše vnímá, ačkoli se nemůže nijak vyjádřit. Dva a půl roku žije v celkové imobilitě, nikdy si nemohl nic přečíst, ani pomocí počítače. Je velikou milostí, že se proti svému stavu nikdy nevzepřel. Modlil jsem se za jeho uzdravení, ale tato milost je mnohem větší – přijal svůj stav, nikdy nebyl nevrlý, ani popudlivý. Dokud mohl, komunikoval očima, ještě před pár měsíci to bylo možné, ale teď už se nevyjadřuje ani zrakem…“

U nemocného kněze se kromě profesionálních ošetřovatelek dnem i nocí střídá dvacet mladých lidí, vysvětluje dále o. Luigi. Někteří z nich mají děti a patří k rodinám, na které se farnost přednostně zaměřuje. Také proto v ní nechybějí nová povolání.

“Je zde osm neokatechumenátních komunit, stovka skautů, sto třicet mladých lidí od 13 do 18 let, kteří přijali svátost biřmování a nyní jednou týdně docházejí do farnosti na formační setkání. Rád bych zdůraznil právě toto hledisko – mladé lidi přitahuje víc formace, než rekreační aktivity. Když bychom totiž jako farnost v oblasti sportovního vyžití a zábavy chtěli konkurovat světu, už na začátku jsme prohráli a navíc budeme vypadat směšně.“

Říká o. Teodoldi, který v neděli odpoledne provázel papeže Františka svou farností. Při dalším setkání s nemocnými, postiženými a starými farníky rovněž převažovala gesta nad slovy, zato při zastávce s mladými lidmi se rozproudil více než půlhodinový dialog. „Jsme tady, protože nás Pán miluje“, pronesla jedna z dívek a papež František navázal na její slova otázkou, zda tedy ostatní mladé lidi Bůh nemiluje a proč také nepřišli.

“Ona mládež také slyší Pánovo slovo – ale není problém v tom, jakým stylem jim ho předáváme? Když někdy poslouchám mladé lidi anebo katechety, docela se nudím. Sice mluvíme o Pánu, ale s jistým smutkem. Jeden z vás vyslovil slovo „radost“ a právě v něm spočívá tajemství. Je třeba mluvit o Pánu s radostí – tomu se pak říká „křesťanské svědectví“. Mluvme tedy o Pánu s radostí – včetně radosti vlastního života, to znamená uskutečňujme svým životem to, co hlásáme o Pánu.“

Jak můžeme někomu vysvětlit, že víra je důležitá, zajímalo jednoho z přítomných.

“Nemáme nic vysvětlovat. Pokud máte nevěřícího kamaráda nebo kamarádku, nesmíte je přesvědčovat: Musíš věřit, protože se věci mají tak či onak – a podat příslušné vysvětlení. Něčemu takovému se říká proselytismus a to křesťané nemají dělat. Když tedy nemohu nic vysvětlovat, co mám dělat? Žít takovým způsobem, aby se ten člověk sám zeptal: Proč takto žiješ? Proč jsi to udělal? A tehdy mohu začít s vysvětlováním…“

Mladí farníci z římské periferie chtěli dále vědět, co papež osobně považuje za největší Boží dar.

“Nevím, co bych vám řekl, protože teoreticky bych mohl odpovědět – největší dar je víra. Ano, to je pravda, ale já vnímám jako veliký Boží dar svou rodinu – tatínka, maminku, pět sourozenců, celou rodinu. Život v rodině je pro mne velkým darem, a proto má rodina svou důležitost…

Víru je možné ztratit, připustil papež František v odpovědi na další otázku, ale časem ji opět nalezneme.

“Jsou dny, kdy je všechno temné a tmavé…Také jsem v životě kráčel takovými dny, ale není třeba se jich děsit, nýbrž se jen modlit a mít trpělivost. Pán se pak ukáže, posílí tě ve víře a pomůže jít dál. (…)Včera, když jsem křtil třináct dětí z oblastí zasažených zemětřesením, mezi rodiči byl jeden otec, kterému zemřela žena. „Ztratil jsem svou lásku“, řekl mi. Člověk si pomyslí – může tento muž po takové tragédii ještě mít víru? A co když řekne, že nevěří…Tady nastupuje ticho, doprovázení, úcta k oné duševní temnotě. Záleží na Pánu, aby jeho víru opět probudil. Víra je Boží dar a naším úkolem je o něj pouze pečovat…Víry nedosahujeme studiem, dostáváme ji darem.“

Děti jsou velký dar i velká obtíž – protože pláčou, nenechají nás vyspat a nikdy se neví, co mají v úmyslu, obrátil se papež chápavě k téměř padesáti manželským párům, které vloni přinesly své děti ke křtu. Jejich biskup vzpomenul na svého profesora filozofie, tedy zdánlivě odtažitého předmětu, který při hře s dětmi viditelně mládnul. „Dětem byla dána milost činit nás mladšími“, uzavřel papež a dal rodičům důležitou radu:

“Je normální, že se manželé nepohodnou. Je to něco normálního a je spíše vzácné, když se to neděje. Radím vám ale, aby vás vaše děti nikdy neviděly a neslyšely, když se hádáte. Hádka je zdravá a také úlevná, ale ať vás při ní děti nevidí, protože jinak trpí a cítí se opuštěné.

V naplněném programu již nezbylo mnoho času na rozhovor se stovkou pastoračních pracovníků. Osobně mířenou otázku, zda sleduje filmy a poslouchá hudbu, papež využil k pastoračnímu doporučení:

“Existují velmi dobré filmy, které nám mohou prospět a přimět nás k zamyšlení. Když jsem byl v Buenos Aires, využíval jsem filmy při katechezi – například Kurosawovu „Srpnovou rapsodii“, abych vysvětlil dialog mezi dětmi a prarodiči, anebo dánsko-francouzský film „Babetina hostina“ o nezištné Ježíšově lásce v eucharistii. Ten jsem vždy pouštěl novým akolytům. Jednu sobotu jsme si pustili film, další o něm diskutovali, třetí týden následovala katecheze.“

V odpovědi farníkovi, který se svou ženou působí šestým rokem na misiích v Rakousku, papež vyzdvihl důležitost každodenní „malé domácí misie“ na pracovišti, v rodné čtvrti a ve školách a také nezbytnou odvahu k položení života.

“To k misii patří – člověk vše opouští a je možné, že se nevrátí. To je trochu ošklivé, ale zároveň krásné. Avšak je tu nutné povolání. Sám sebe povolat nemohu.“

Po zpovědi čtyř farníků papež slavil s celým společenstvím nedělní eucharistii a ve spatra proneseném kázání je vyzval, aby po vzoru sv. Jana Křtitele vydávali svědectví o Kristu.

“Být křesťanem především znamená dosvědčovat Ježíše Krista. Právě to učinili apoštolové, a proto se křesťanství rozšířilo do celého světa. Svědectví je totéž co mučednictví. Vydáváme svědectví v malém a někteří mohou dospět také k velkému svědectví – položit život v mučednictví jako apoštolové.“

Všem dvanácti apoštolům však nebyl cizí hřích, závist, žárlivost, dokonce zrada, upozornil papež, a přesto se stali svědky spásy přinesené Ježíšem Kristem, která je vedla k obrácení.

“Být svědkem neznamená být svatý, nýbrž ubohý muž či žena, kteří říkají: Ano, jsem hříšník, ale Ježíš je Pán a já o něm vydávám svědectví. Snažím se každodenně konat dobro, napravit svůj život, jít správnou cestou.“

Jak nicméně papež poznamenal, při četbě evangelia nenarazil u apoštolů na dnes hojně rozšířený typ hříchu – pomluvu za zády druhých lidí a přesvědčení o vlastní nadřazenosti.

“Všichni jsme hříšníci. Avšak společenství, kde jeden druhého pomlouvá, není schopné vydávat svědectví. Chcete mít dokonalou farnost? Vyhněte se klepům! Pokud máš něco proti druhému člověku, řekni mu to zpříma do očí, anebo zajdi za farářem. To je známka, že ve farnosti působí Duch svatý.“

V samém závěru papež František pozdravil velké zástupy lidí, kteří se už kolem poledního začali shromažďovat před kostelem a sledovali celý průběh návštěvy prostřednictvím velkoplošných obrazovek. Kolem sedmé hodiny večer se Petrův nástupce ze severovýchodního předměstí Říma vydal zpět do Vatikánu.

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.