Papež ví, že vše je v Božích rukou, říká kardinál Parolin ke čtvrtému výročí pontifikátu

13.3.2017 

Právě před čtyřmi lety – 13. března 2013 – byl zvolen současný papež, který „přišel téměř z konce světa“ a jako první Petrův nástupce v dějinách přijal jméno František. Vatikánský stát toto výročí slaví volným dnem a bude v oslavách pokračovat také o následujícím neděli, na kterou připadá čtvrté výročí nástupu na římský biskupský stolec argentinského kardinála Bergoglia a jmeniny emeritního papeže Benedikta XVI. Vatikánský rozhlas na tyto okamžiky vzpomíná v exkluzívním rozhovoru se státním sekretářem Svatého stolce, kard. Pietrem Parolinem:

“Onoho třináctého března jsem nebyl v Římě, byl jsem ještě v Caracasu, kde jsme zprávu o novém papeži dostali kolem poledního, zatímco tady v Římě už byl večer. Překvapila mne tato volba kardinála Bergoglia, o kterém už jsem předtím slýchával, ale který nepatřil mezi horké kandidáty, alespoň podle tisku. K tomuto údivu se navíc přidružilo překvapení ze jména František, které podle mého názoru ihned naznačilo, jaký bude nový papež. Na jeho velmi prostém a hluboce vyrovnaném prvním vystoupení mne nejvíce zaujalo ono oboustranné odevzdání – skutečnost, že se svěřil do rukou „svatého Boží lidu“, jak rád papež František říká, a požádal ho o modlitbu za Boží požehnání. Pastýř se svěřil svému lidu, lid se svěřil pastýři a všichni společně se odevzdali Bohu. Vzešel z toho obraz církve jako společné pouti pastýře se svým lidem, v důvěryplném odevzdání do modliteb druhého a z toho plynoucího odevzdání se Pánově milosti a milosrdenství.“

Svatý otec častokrát naléhá na nezbytnost „vycházející, putující církve“. Domníváte se, že se v církvi na různých rovinách začíná prosazovat tento styl synodality, na kterém papežovi velmi záleží?

“Je zřejmé, že je to dlouhá a vzestupná cesta, která začala s druhým Vatikánským koncilem a kterou papež František uplatňuje v životě církve. Na této putující a otevírající se církvi je důležité, že se především otevírá Kristu, vychází vstříc svému Pánu, Ježíši Kristu. Pokud církev jde směrem ke Kristu, daří se jí doprovázet lidi v jejich každodenní realitě a setkávat se s nimi. Tuto pouť je třeba konat společně a právě v tom spočívá synodalita! Putující církev vytváříme spolu, avšak pod vedením Ducha svatého. Jde tedy o církev, sjednocenou Duchem, ve které každý dbá na Jeho hlas a poskytuje dary, kterými ho Duch svatý obdařil k uskutečňování tohoto poslání.“

Také posledních dvanáct měsíců Františkova pontifikátu přineslo řadu významných okamžiků – byl to rok vydání apoštolské exhortace Amoris laetitia a historického objetí s patriachou Kirillem na Kubě, rok Světového setkání mládeže v Krakově a návštěvy Auschwitz, svatořečení Matky Terezy a ekumenické cesty do švédského Lundu na připomínku pěti set let od zahájení reformace. Především to však byl Rok milosrdenství – v čem spatřujete jeho největší plody?

“Rád bych řekl, že tento důraz na milosrdenství není nějaká papežova osobní záliba, nýbrž upření pozornosti na základní tajemství, tedy Boží lásku. V dějinách spásy se neustále zjevuje Boží láska, milosrdenství a něha vůči lidstvu. A papež nás upozorňuje na tento zdroj a střed. Myslím, že církev by měla usilovat o to, aby se stávala prostřednicí tohoto setkání mezi Božím milosrdenstvím a člověkem v jeho konkrétní realitě, radostech, bolestech, jistotách, ale také slabostech a pochybnostech. Právě proto papež církvi nabídl mimořádný svatý rok, aby se stávala nástrojem milosrdenství. Jak v jeho závěru sám vyslovil, Svaté brány se zavírají, ale brána milosrdenství je stále otevřena dokořán! Co se týče plodů, chtěl bych zdůraznit dvojí – za prvé, mnozí křesťané se vrátili ke zpovědi jako svátosti milosrdenství, ve které nám Pán Ježíš dává zakoušet Otcovo milosrdenství, odpuštění hříchů a veškerou svou lásku. Z mnoha míst mi došly zprávy, že nastal nový rozmach této svátosti, ke které přistoupilo hodně lidí. Doufejme, že tato obroda potrvá a vyústí ve skutečně obnovený přístup ke svátosti smíření. Druhým faktem je větší pozornost vůči situacím chudoby a potřebnosti. Papež nám zejména svými gesty ukázal právě tyto úkony milosrdenství, které se po nás ostatně naléhavě žádají nyní v postní době, jako cestu k obrácení, které nastává právě konáním skutků milosrdné lásky. Myslím, že na mnoha iniciativách je patrná nová pozornost vůči lidem, kteří prožívají obtíže, nouzi či vyřazování a kteří potřebují podporu a lásku. Domnívám se, že rovněž toto je rozměr, na kterém je třeba nadále trvat.“

Ve čtvrtém roce pontifikátu, zejména po zveřejnění posynodální exhortace Amoris laetitia, se v katolickém prostředí objevily kritiky papežského magisteria, jeho nepochopení. Jak si to vykládáte?

“Především bych řekl, že bychom měli pohlížet na Amoris laetitia jako na velký dar. Vzpomínám si, jak papež před zahájením synody o rodině řekl: „Na této synodě zazáří evangelium rodiny“. Evangelium rodiny na jedné straně znamená Boží záměr s rodinou – onen záměr, který měl Bůh s rodinou již od věčnosti, a zároveň také reálné okolnosti, v jakých rodina žije – tedy jako rodina poznamenaná prvotním hříchem stejně tak jako veškeré člověčenství. Myslím tedy, že Amoris laetitia zavdala a nadále dává významné podněty k rodinné pastoraci, jak mohu konstatovat ze zpráv mnoha lidí. Přináší plody ve formě obnovy a doprovázení rodinných situací, které byly poznamenány slabostí…Co se týče kritik, lze říci, že kritika v církvi vždy existovala. Neděje se to poprvé a myslím, že sám papež nám poskytl klíč k jejich interpretaci. Kritika má být upřímná a konstruktivní – a tehdy slouží k růstu, ke společnému hledání způsobu, jak stále lépe poznávat Boží vůli a uplatňovat ji.“

Papež František také zahájil zásadní reformu kurie. Často zdůrazňuje, že všichni potřebujeme hlubokou a mnohem důležitější obnovu – reformu srdce. A v Evangelii gaudium se zabývá „reformou církve v jejím misijním nasazení“. Proč je pro tohoto papeže obnovný proces tak důležitý, aby na něj opakovaně na různých rovinách upozorňoval?

“V dějinách je církev semper reformanda, jak to z nich převzal také poslední koncil! Proces reformy, obrácení – chceme-li užít evangelního pojmu – je základní rozměr církve. A je správné a potřebné, že tomu tak je. Papež nám to připomíná s naléháním, aby se církev více stávala sama sebou, nabývala stále větší ryzosti, odstranila ony nánosy, které se na ní v průběhu let usadily, a tak zazářila jako průzračnost evangelia. Podstatný je tu smysl reformy – právě proto papež trvá na „reformě srdce“! Každá strukturální reforma, které je zapotřebí – a v tomto smyslu byla na úrovni římské kurie učiněna různá rozhodnutí, která papež připomenul ve své poslední promluvě ke kurii, vychází ze srdce, z nitra. Papež tedy oprávněně žádá zejména obnovu srdce, protože měřítka probíhající reformy nejsou funkční, nýbrž spočívají ve skutečném návratu k Bohu a ryzímu vyjevení pravé podstaty církve.“

A konečně na závěr…Jste nejbližší spolupracovník Svatého otce. Co vám dává práce po boku papeže Františka – spíše jako křesťanovi než jako státnímu sekretáři Svatého stolce?

“Opravdu děkuji Pánu! Na papeži Františkovi mne oslovuje jeho pohled víry na veškeré dění a situace, ze kterého vyvstává skutečně nesmírná a hluboká vyrovnanost. Sám se o tom vícekrát zmínil, ale já tento pokoj mohu zakoušet v úzkém kontaktu s ním. Také v nejtěžších a nejkomplikovanějších situacích, kterých je mnoho a mohou být důvodem ke znepokojení – neztrácí tuto schopnost klidného pohledu, vědomí, že vše je v Božích rukou, a že je tudíž třeba jít dál v síle a odvaze. Řekl bych, že mi to hodně pomáhá také při výkonu mého úřadu a plnění jeho povinností.“

Řekl vatikánský státní sekretář, kard. Pietro Parolin, přesně čtyři roky po volbě papeže Františka.

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.