Pomozme migrantům u nich doma – ale jak?

1.8.2017 

„Pomozme migrantům u nich doma“ – tento slogan sjednotil Itálii, která se denně potýká s přílivem stovek, ba tisíců afrických migrantů do svých přístavů. Misionář Papežského institutu zahraničních misií (PIME) a novinář o. Piero Gheddo se na svém blogu (Armagheddo) zamýšlí nad tím, jak by takový „Marshallův plán pro Afriku“ měl vypadat. Spojené státy americké v letech 1947-53 podpořily západoevropské země zničené válkou částkou 20 miliard dolarů, která jim byla navrácena s jednoprocentním úrokem. Podle washingtonského institutu Pew Research Center za padesát let africké nezávislosti (1960-2010) obdržel kontinent v rámci „rozvojových plánů“ 300 miliard dolarů, formou darů, rozvojové pomoci a financování. Proč tento nepoměr?, táže se katolický publicista. Evropské národy díky svým dějinám, kultuře a náboženství investované peníze zhodnotily prací a obnovou průmyslu, africké národy navzdory některým kladným hodnotám své kultury a historie nebyly na vlastní rozvoj připraveny. Západ zcela ignoruje kulturní, výchovné a náboženské faktory, které zakládají totožnost afrických národů a poskytují jim důvody k životu, a zaměřuje se výlučně na ekonomická a obchodní hlediska spolu s plundrováním přírodních zdrojů. Misionáři naopak zvažují čtyři zásadní důvody africké zaostalosti, vysvětluje o. Gheddo.

Prvním je animistické náboženství a kultura, které miliony Afričanů udržují v okovech pověrčivosti, tabu, obav ze msty a uhranutí a celoživotním uctívání duchů, které se leckdy projevuje násilím na osobách, které jsou údajnými nositeli zlých duchů. Jak upozorňuje italský kněz, první osobností na mezinárodní úrovni, která se o tomto svazujícím dědictví zmínila, byl Benedikt XVI. při své návštěvě Angoly v březnu roku 2009: „Mnozí (lidé) žijí ve strachu z neblahých duchů a mocností, od nichž se cítí ohrožováni. Takto dezorientováni docházejí až k tomu, že odsuzují děti z ulice i staré lidi, protože jsou prý čarodějové“ (21.3.2009), neváhal zdůraznit tento papež. Biskup jedné z angolských diecézí (mons. José Manuel Imbamba z Dundu) tehdy přivítal papežova slova, protože, jak prohlásil, se jedná o „problém, který dělí rodiny, plodí neznalost a brzdí osobní i společenský rozvoj“. Jeho výrok potvrzují nejenom bílí misionáři, kteří dokumentují dvojí život mnoha Afričanů, leckdy včetně pokřtených (Benvenuto Riva; Tu bianco, non puoi capire; Marna editore, Milano 2012). Kult duchů totiž přežívá spolu se vzděláním, moderním životem i vírou v Krista. Dokonce i nositel Nobelovy ceny Vidiadhar Naipaul (2001), deklarovaný nevěřící, prohlásil, že magické praktiky a pověrčivost jsou hlavní překážkou v rozvoji afrických národů ( The Masque of Africa ,2010), čímž si vysloužil kritiku evropské a severoamerické levice, poznamenává o. Gheddo.

Misionáři do tohoto pohanství, které zná jen dalekého, tajemného, nepoznatelného a mstivého Boha, vnášejí svobodu, radost, lásku a důvěru v Otce, který odpouští a vysvobozuje z každého strachu. „Z vlastní zkušenosti jsem přesvědčen“, napsal o. Giovanni de Franceschi (1941-2014), misionář na Pobřeží slonoviny a znalec jazyka baulé, „že největším přínosem nás, misionářů, k rozvoji Afriky, není ekonomická pomoc, školy nebo nemocnice (což jsou všechno nepostradatelné položky), nýbrž zjevení Boží lásky v Kristu Ježíši pro všechny lidi. Prvním skutečným krokem k rozvoji je vysvobození člověka z letité hrůzy a tyranie fetišů. My křesťané si nedokážeme uvědomit, že život afrického animisty už od dětství trvale spoutává strach. Mnohokrát jsem z úst dospělých, vzdělaných a psychologicky zralých lidí zaslechl obavu z urážky fetiše, po které bude následovat pohroma. Těmto lidem se žije velmi špatně, protože je zcela ochromuje psychologický teror“, uvádí dnes již zesnulý italský misionář (Cristo, la maschera, il tam-tam, Mondo e Missione, 1975). Podle jeho kolegy ze severního Kamerunu, o. Giovanniho Malvestía, však bude ještě dlouho trvat, než křesťanská kultura převáží nad pohanskou také u kandidátů kněžství. Jak podotýká rektor kamerunského semináře, bohoslovec z katolické rodiny přijal s mateřským mlékem víru, lásku k Bohu a důvěru v Jeho prozřetelnost, zatímco syna pohanské rodiny pokřtěného v patnácti letech nelze změnit za pár roků studia a seminární formace (z rozhovoru s Pierem Gheddem, 2008).

Mezi dalšími důvody africké nevyspělosti misionáři vypočítávají analfabetismus nejméně poloviny kontinentálního obyvatelstva, tribalismus a korupci veřejného života, a to až do nejnižší úrovně. Politická a jakákoli jiná veřejná moc je vnímána jako příležitost k sebeobohacení, popřípadě pomoci vlastní rodině, vesnici či etniku. Pojem obecného dobra se ve státech utvořených před pouhým stoletím, jejichž hranice navíc narýsovaly evropské vojenské mocnosti, utváří jen velmi pomalu. Rovněž v tomto ohledu otevírá evangelium srdce i mysl a přináší ducha odpuštění a míru. Misionáři působící v Guineji Bissau u kmene Felupů kupříkladu popisují vyřešení tribálních sporů a notné zlepšení situace felupských žen, které si jako křesťanky váží toho, že se o ně manžel stará také ve stáří i nemoci (Piero Gheddo; Missione Bissau, I cinquant´anni del Pime in Guinea Bissau, 1947-1997), EMI 2007).

Obsáhlý článek na svém blogu, ve kterém uvádí na scénu celou řadu dalších misionářských svědectví, uzavírá dlouholetý misijní žurnalista lapidárním konstatováním: Je zjevné, že africké národy, které konvertovaly ke Kristu, učinily obrovský skok na cestě směřující k míru a lidskému rozvoji. Pravým manuálem k překonání africké zaostalosti se tudíž stává Desatero a život Ježíše Krista, tedy evangelium. A právě jimi podle o. Piera Ghedda nejvíce pomůžeme africkým migrantům.

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2022 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.