Papež v Kolumbii - 1. den

7.9.2017 

1. Přijel jsem ve snaze alespoň trochu vyrovnat cestu ke smíření – řekl papež na uvítací ceremonii politickým špičkám této země.
2. Biskupové nejsou technici, ani politici, nýbrž pastýři – řekl Petrův nástupce kolumbijským biskupům
3. Setkání papeže s výkonným výborem Rady latinskoamerických biskupů (CELAM).
4. Více než jeden milion lidí na bohoslužbě v bogotském parku Simona Bolivara.

„O 2 600 metrů blíž ke hvězdám“ praví slogan užívaný v tomto městě poukazující na jeho nadmořskou výšku. Včera odpoledne, kdy u nás bylo těsně před půlnocí, zde po dvanáctihodinovém letu přistál papežský speciál. Město Bogota bylo hlavním městem předkolumbovského etnika Muisca a španělští osadníci a misionáři sem přišli 6. srpna 1538.

Svatého otce přivítali v osmilionovém hlavním městě Kolumbie prezident Calderón spolu s chotí, státními a církevními představiteli. Rovnou z letiště se papež vydal na patnáctikilometrovou jízdu otevřeným papamobilem směrem k nunciatuře. Celou trasu lemovaly nepřehledné zástupy jásajících Kolumbijců. Dnešní tisk mluví o 600 tisících lidí. Před rezidencí čekala papeže skupina mladých, aby mu zazpívali a zatančili. Darovali mu také ruanu, tedy kolumbijské pončo, které si papež k radosti všech oblékl. Krátce s nimi pobyl a vyměnil pár slov, aby se pak odebral k odpočinku.

ad 1. Čtvrteční program papežova pobytu v Bogotě byl skutečně nabitý. Nejprve oficiální přijetí na náměstí Plaza de Armas della Casa de Nariño, kde papeže Františka očekávali státní i náboženští představitelé, diplomatický sbor a reprezentanti občanské společnosti a světa kultury (přibližně tisíc osob).
Po vřelém uvítání prezidenta Calderóna se ujal slova Svatý otec.

Přicházím do Kolumbie ve stopách svých předchůdců, bl. Pavla VI. a sv. Jana Pavla II., a stejně jako oni jsem veden touhou sdílet se svými kolumbijskými bratry dar víry, tak hluboce zakořeněný v této zemi, i naději pulsující v srdcích všech. Jedině takto, vírou a nadějí, lze překonat početné těžkosti během cesty a budovat zemi, která bude vlastí a domovem všech Kolumbijců.“ Národ požehnaný mnoha způsoby – pokračoval papež František a poukázal na zdejší podivuhodnou přírodu a biodiverzitu, rozmanitost flóry i fauny, stepi, pralesy, džungle, hory i moře, ale především zdejší „přívětivý a dobrotivý , houževnatý a odvážný lid“ nebojící se překážek.

Mottem této země je „Svoboda a řád“. V obou těchto slovech je obsaženo veškeré ponaučení. Občané mají být respektováni ve svojí svobodě a chráněni stabilním řádem. Nikoli zákon silnějšího, ale síla zákona přijatého všemi řídí pokojné soužití. Je zapotřebí spravedlivých zákonů, které mohou zaručovat harmonii a pomoci překonávat konflikty, které celá desetiletí devastovaly tuto zemi; zákonů, které by nevznikaly z pragmatických požadavků společenského zřízení, nýbrž z touhy vyřešit strukturální příčiny chudoby plodící vyloučenost a násilí. Jedině tak se uzdraví z nemoci, která oslabuje a ponižuje společnost a ustavičně ji vydává napospas novým krizím. Nezapomínejme, že nespravedlnost je kořenem sociálního zla.

Řekl papež s odkazem na svoji apoštolskou exhortaci Evangelii gaudium (srov. 202) a vyzval Kolumbijce, aby obrátili zrak k těm, kdo jsou odstaveni dozadu a do kouta. Velikost a krása každé země totiž spočívá v tom, že jsou přijímáni všichni a všichni jsou důležití.

Církev, věrná svému poslání, se zasazuje o pokoj, spravedlnost a obecné dobro. Je si vědoma, že evangelní principy tvoří významnou dimenzi kolumbijského sociálního tkaniva a proto mohou velice přispět k růstu této země. Zejména posvátná úcta k lidskému životu, zvláště oslabenému a bezbrannému, je úhelným kamenem při budování společnosti osvobozené od násilí. Kromě toho nemůžeme neupozornit na sociální důležitost rodiny, vysněné Bohem jako plod manželské lásky. Je „místem, kde se učíme respektovat odlišnost druhých a kde si osvojujeme příslušnost k druhým“ (tamt. 66). Prosím vás, naslouchejte chudým, těm kdo trpí. Dívejte se jim do očí a nechte se kdykoli oslovit jejich tvářemi zbrázděnými bolestí i jejich úpěnlivě prosícíma rukama. Od nich lze přijmout autentickou lekci života, lidství a důstojnosti. Ti, kteří úpí v okovech, totiž chápou slova Toho, který zemřel na kříži, jak praví vaše národní hymna.

Potom papež František připomenul Kolumbijcům jejich krajana, známého spisovatele Gabriela Garciu Marqueze, a ocitoval jeho slova pronesená při přebírání Nobelovy ceny za literaturu z roku 1982: „Tváří v tvář útisku, plenění a opuštěnosti je naší odpovědí život. Ani povodně, ani mor, ani hlad, ani pohromy, ba ani nekonečné války během staletí nemohly redukovat houževnatou převahu života nad smrtí. Převahu, která roste a sílí. Je tedy možná nová a strhující životní utopie, kde nikdo nemůže rozhodovat za druhé dokonce ani o způsobu smrti a kde je láska opravdu jistá a štěstí je možné a kde pokolení odsouzené na sto roků samoty budou na zemi mít vždycky druhou příležitost.“ Po slovech kolumbijského literáta papež František pokračoval:

Mnoho času uplynulo v nenávisti a pomstě.... Samota být stále proti sobě se nyní počítá na desetiletí a blíží se jednomu století; nechceme, aby jakýkoli typ násilí někdy omezil či anuloval jediný život. Chtěl jsem přijít sem, abych vám řekl, že nejste sami, že je nás mnoho, kteří vám chtějí k tomuto kroku pomoci; tato návštěva vás má podnítit a alespoň trochu vyrovnat cestu ke smíření a pokoji.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY na uvítanou je ZDE

Potom se papež v doprovodu prezidenta Calderóna odebral do přilehlého prezidentského paláce k soukromému setkání. Následovala návštěva bogotské katedrály Neposkvrněného Početí, postavené roku 1823 v neoklasicistním slohu, kde jej očekávaly tři tisíce lidí. S nimi se papež pomodlil litanie k Panně Marii, jejíž ikona sem byla pro tuto příležitost přinesena z národní svatyně v Chiquinquira. Pak Svatý otec vstoupil do arcibiskupské rezidence, z jejíhož balkónu nejprve krátce pozdravil venku shromážděné věřící.

ad 2. V jednom ze sálů rezidence se potom konalo setkání se 128 kolumbijskými biskupy. Petrova nástupce nejprve oslovil bogotský arcibiskup, kardinál Rubén Salazar Gómez, a předseda Kolumbijské biskupské konference, arcibiskup Villavicencia, mons. Óscar Urbina Ortega.
Papež František jako obvykle při svých zahraničních cestách věnuje velký prostor setkáním s biskupy, k nimž pronáší obsáhlou a lze říci, že většinou také nejdelší promluvu dané pastorační cesty. Tak tomu bylo i nyní. Ze tři čtvrtě hodiny trvající promluvy vybíráme malou ukázku.

Vybízím vás, abyste neměli strach dotýkat se raněného těla svých dějin a dějin svého lidu. Čiňte tak s pokorou, bez marnivého nároku být protagonisty a s nerozděleným srdcem, osvobozeným od kompromisů či servilismů. Jedině Bůh je Pánem a naše duše Pastýřů se nesmí podrobit žádné jiné kauze.
Kolumbie potřebuje váš pohled, pohled biskupů, aby měla oporu v odvaze k prvnímu kroku, k definitivnímu pokoji, smíření, odmítnutí násilí jakožto metody, překonání nerovností, v nichž spočívají kořeny mnohého utrpení, ke zřeknutí se snadné, ale bezvýchodné cesty korupce, trpělivé a vytrvalé upevňování oné
res publica, což vyžaduje překonání bídy a nerovnosti.
Jde zajisté o svízelné, ale nezadatelné poslání: cesta je příkrá a řešení nejsou samozřejmá. Z Boží výše, kterou je kříž Jeho Syna, obdržíte sílu; s pokorným třpytem očí Zmrtvýchvstalého se ubírejte touto cestou; naslouchejte hlasu Ženicha, který šeptá v srdci, a dostanete v každé nejistotě opět kritéria pro rozlišení správného směru.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY K EPISKOPÁTU je ZDE

ad 3. Odpoledne se papež František setkal s výkonným výborem Rady latinskoamerických episkopátů (CELAM). Tato instituce vznikla v roce 1955, kdy se poprvé sešli biskupové Latinské Ameriky a Karibiku v brazilském Riu de Janeiro. Papež Pius XII. ji potvrdil a určil, že sídlo jejího předsednictva bude v hlavním městě Kolumbie.

Papež František přijal 62 členů výkonného výboru na nunciatuře (foto) a pronesl k nim obsáhlou promluvu, v jejímž úvodu popsal situaci církve v dnešním světě a pozastavil se u třech „dosud přítomných pokušení, totiž ideologizace evangelia, církevního funkcionářství a klerikalismu.“ Varoval v této souvislosti před nebezpečím manipulace evangeliem:

Evangelium nelze redukovat na program ve službách módního gnosticismu, ani na projekt sociálního rozmachu nebo na představu církve jakožto byrokracie, která propaguje sebe samu; tím méně je pak možné redukovat církev na organizaci, kterou nějaká klerikální kasta řídí podle moderních podnikatelských kritérií. Církev je společenství Ježíšových učedníků; církev je Tajemství a Lid (Lumen gentium, 5,9) anebo ještě lépe v církvi se uskutečňuje Tajemství skrze Boží lid.

Na jiném místě se papež dotknul chápání rozdílu mezi všeobecným a služebným kněžstvím, tedy mezi laiky a kněžími a poukázal na klerikalismus, jak jej chápe on, tedy postoj, „který činí křesťanské laiky infantilními a ožebračuje identitu služebného kněžství.“
Zamýšlel se také nad tím, kde v dnešním roztěkaném světě hledat pojítko církevního poslání šířit evangelium:

Vždycky v Ježíši. To co dává našemu misijnímu poslání permanenci, není nadšení, jež zapaluje srdce a je stále potřeba, ale spíše doprovod, který nám Ježíš poskytuje skrze Svého Ducha. Pokud se nevydáme na misie spolu s Ním, rychle sejdeme z cesty a hrozí nám, že Jeho věc zaměníme za svoje marnivé potřeby. Pokud není důvodem našeho putování On, snadno nás odradí únava na cestě nebo odpor adresátů našeho poslání či proměnlivé scénáře dějinných okolností anebo bolení nohou způsobené záludnou zátěží vyvolanou »nepřítelem«.

Církev - řekl papež na jiném místě - je permanentně na misiích, pokud se svého poslání chápe spolu s Ježíšem.

ad 4. Po setkání se členy zmíněné latinskoamerické církevní instituce se papež vydal do městského parku Simona Bolivara, kde na něj čekalo více než milion lidí, aby se účastnili eucharistie, kterou zde Petrův nástupce celebroval spolu s kolumbijskými biskupy.

Ve své homilii papež komentoval Lukášovo evangelium, kde Ježíš promlouvá k apoštolům u břehů galilejského moře. Poukázal na symboliku moře, které „obrazem nezměrnosti soužití všech národů“, ale i „všeho, co ohrožuje lidský život a co má moc jej zničit“.

Toto milované město Bogota a tato nádherná země – Kolumbie – obsahuje mnohé ze lidských scén popsaných v evangeliu. Jsou zde zástupy, které touží po slovu života, jež svým světlem osvítí všechny námahy a ukáže smysl a krásu lidského života. Tyto zástupy mužů a žen, dětí a starých obývají nepředstavitelně úrodnou zemi, která by mohla dávat plody všem. Avšak i zde, jakož i v jiných částech světa, se vyskytují husté temnoty, které ohrožují a ničí život. Temnoty nespravedlnosti a sociální nerovnosti, korumpující temnoty osobních či skupinových zájmů, které sobecky a bezuzdně spotřebovávají to, co je určeno k blahobytu všech; temnoty nedostávající se úcty k lidskému životu a denně kosící životy mnoha nevinných, jejichž krev křičí k nebi; temnoty pomstychtivosti a nenávisti poskvrňující lidskou krví ruce těch, kdo si sami zjednávají spravedlnost; temnoty těch, kdo nevnímají bolest tolika obětí. Všechny tyto temnoty Ježíš rozhání a ničí svým příkazem daným Petrovi na loďce: »Zajeď na hlubinu« (Lk 5,4).

Papež zmínil nezdařené pokusy o smíření podniknuté státními představiteli i marné pastorační iniciativy kolumbijské církve v tomto směru a pokračoval:

Příkaz ke spuštění sítí není určen pouze Šimonu Petrovi. Na něm bylo, aby vyplul na hlubinu, jako ti, kdo ve vaší vlasti jako první rozpoznali, co je nejnaléhavější, a vyvinuli iniciativu k míru a životu. Spuštění sítí obnáší odpovědnost. V Bogotě a v Kolumbii putuje nezměrné společenství, které je povoláno stát se robustní sítí, která zahrne všechny vjedno, přičiní se o obranu a opatrování lidského života. [...] Je třeba, aby jedni volali druhé, dávali si znamení jako rybáři a znovu se začali považovat za bratry, druhy na cestě, společníky onoho společného podniku, kterým je vlast. Bogota a Kolumbie jsou zároveň břehem, jezerem, otevřeným mořem, městem, kterým prošel a prochází Ježíš, aby poskytl svoji přítomnost a svoje plodné slovo, dal nám vyjít z temnot a přivedl nás ke světlu a životu. Povolává všechny, aby nikdo nezůstal napospas bouřím; nechává vejít na loď všechny rodiny, jež jsou svatyněmi života; dává prostor obecnému dobru, které stojí nad přízemními či stranickými zájmy, umožňuje nést břemena těch nejslabších a prosazovat jejich práva.

Kázal mimo jiné papež František v bogotském parku Simona Bolivara na mši svaté, kterou se náročný program prvního dne jeho pastorační návštěvy končil.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.