Nesmlouval jsem o pravdě

4.12.2017 

říká papež při zpátečním letu z Bangladéše

V sobotu kolem 23h se Svatý otec vrátil z pastorační návštěvy Myanmaru a Bangladéše. Jako obvykle cestou zpět papež na palubě letadla zodpověděl otázky novinářů, kteří jej na této apoštolské cestě doprovázeli. Mimo jiné se mluvilo o etniku Rohingů a nukleárních zbraních.

Uprchlická krize Rohingů byla jádrem této cesty. V pátek jste je v Bangladéši jmenoval. Líbilo by se Vám použít toto slovo také v Myanmaru? (Sagrario Ruiz de Apodacca – Radio Nacional de Espana)

Papež: „Nebylo to poprvé, kdy jsem vyslovil slovo Rohingové. Učinil jsem tak několikrát na Svatopetrském náměstí. Bylo již známo, co si myslím a co jsem řekl. Vaše otázka je zajímavá a přivádí mne k zamyšlení nad tím, jak se snažím komunikovat. Pro mne je důležité, aby zaznělo sdělení. Proto je třeba snažit se říkat jedno po druhém a naslouchat odpovědím. Měl jsem zájem na tom, aby sdělení bylo zřetelné. Kdybych pronesl toto slovo v oficiální promluvě, bylo by to jako bouchnout dveřmi před svými hostitely. Popsal jsem však situaci, mluvil o právech menšin, abych potom v soukromých rozhovorech mohl říci více. Tyto rozhovory mne uspokojily. Je pravda, že jsem na veřejnosti nemohl bouchnout dveřmi, ale měl jsem zadostiučinění z dialogu, nechal jsem mluvit druhého a řekl jsem svůj názor. A potom v pátek jsem měl setkání a mluvil s Rohingy. Důležité je postarat se, aby sdělení zaznělo. Některá sdělení jsou v médiích občas řečena agresivně a znemožňují dialog, zavírají dveře, a sdělení pak nedojde na místo svého určení.“

Jak jste prožil setkání s uprchlíky?

Papež: „Nebylo to plánováno . Věděl jsem, že se s Rohingy setkám, ale nevěděl jsem kde a jak, ale taková byla situace této cesty. Po mnoha kontaktech s vládou a Charitou dovolila vláda Rohingům cestovat. Vláda je chrání a hostí. To, co pro ně dělá Bangladéš, je velké, je to příklad pohostinnosti. Tato tak malá a chudá země jich přijala 700 tisíc... Myslím na země, které zavírají dveře! Musíme být vděčni za příklad, který nám Bangladéš dává. Nakonec tedy Rohingové přišli, byli vystrašení. Někdo jim řekl, že se mnou nesmějí mluvit. Mezináboženské setkání připravilo naše srdce a pak nastala ta chvíle osobních pozdravů. Přišli společně s Indy, což se mi nezamlouvalo. Hned potom je ale chtěli odvést pryč ze scény, a já jsem se rozhněval a trochu jsem křičel - jsem hříšník - několikrát jsem zopakoval slovo: Mějte ohled! Zastavil jsem je, a oni zůstali. Když jsem je jednoho po druhém za pomoci tlumočníka vyslechl, pocítil jsem v nitru, že je nemohu nechat odejít, aniž bych něco řekl. Požádal jsem tedy o mikrofon a promluvil. Nevím přesně, co jsem řekl, ale požádal jsem je asi dvakrát o prominutí. Ptáte se však, co jsem cítil? V té chvíli jsem plakal, snažil jsem se, aby to nebylo vidět. Oni plakali také. Bylo to mezináboženské setkání, a tak jsem je pozval a řekl: to jsou Rohingové, patří k nám. Požádal jsem je, aby se někdo z nich také pomodlil, a myslím, že nějaký jejich imám pronesl modlitbu a oni se tam také s námi modlili. Jak jsem to všechno sledoval, měl jsem pocit, že poselství zaznělo. Objevilo se v televizním zpravodajství (TG1 a TG4). Neviděl jsem je, ale někteří z vás to viděli. Sdělení tedy zaznělo nejenom tady, objevilo se i v novinách, všichni je zaznamenali. Neslyšel jsem žádnou kritiku. Možná nějaké jsou, ale já je neslyšel.“

Původně měla být cesta do Bangladéše spojena s návštěvou Indie. Miliony Vás v Indii očekávají a doufají, že snad příští rok. Můžeme Vás čekat? (George Abraham Kallivayalil – Deepika Daily, Indie)

Papež: „Ano, nejprve byla v plánu cesta do Indie a Bangaldéše. Jednání se však protahovala a čas tlačil, takže jsem zvolil tyto dvě země. Bangladéš zůstal a přibyl Myanmar. Bylo to prozřetelnostní, protože návštěva Indie si žádá jen jedinou cestu. Je třeba navštívit jih, sever, západ a východ, různé indické kultury. Doufám, že budu moci přijet v roce 2018, budu-li naživu. Původní ideou však byla návštěva Indie a Bangladéše, ale čas nás pak přinutil rozhodnout se takto.“

Někdo klade do opozice mezináboženský dialog a evangelizaci. Během této návštěvy jste mluvil o dialogu za účelem budování míru. Jaká je tedy priorita? Evangelizovat znamená vést ke konverzi, což vyvolává napětí a občas konflikty mezi věřícími. Co je tedy Vaší prioritou: evangelizace či dialog? (Etiene Loraillere – francouzská katolická televize KTO)

Papež: „První distinkce zní: evangelizace není proselytismus. Církev roste nikoli náborem (proselytismem), ale přitažlivostí, tedy svědectvím – to řekl papež Benedikt XVI. Co znamená evangelizace? Žít evangelium, dosvědčovat, jak se žije evangelium, svědčit o blahoslavenstvích, o 25. kapitole Matoušova evangelia, o milosrdném Samaritánovi, o sedmasedmdesátinásobném odpuštění. A v tomto svědectví působí Duch svatý a dochází ke konverzím. Kvapné konverze nás ale nenaplňují nadšením. Pokud lidé přicházejí, ať počkají – nejprve se mluví, hledá a zjišťuje, zda konverze je odpověď na něco, co Duch svatý způsobil v mém srdci ve vztahu ke křesťanskému svědectví. Na obědě s mladými při Světovém setkání mládeže v Krakově spolu s patnácti mladými lidmi z celého světa mi jeden z nich položil otázku: »Co mám říci nevěřícímu kolegovi, příteli z univerzity, abych jej přivedl k obrácení?« Odpověď zní: »To poslední, čeho je zapotřebí, je říkat něco. Žij evangelium, a pokud budeš dotázán, můžeš mu vysvětlit, proč tak jednáš. A ponech Duchu svatému, aby jej přitáhl.« To je síla a mírnost Ducha svatého v konverzích. Nejde o to někoho přesvědčit myšlenkami, apologetikou, důvody... ne. Duch působí konverzi. My jsme svědky Ducha, svědky evangelia. Svědek je řecké slovo a zní: martyr. Jde o každodenní mučednictví, i do krve, když na to přijde... vaše otázka zněla, co má prioritu: mír nebo konverze? Pokud se svědčí životem a v úctě, vytváří se mír. Pokoj na tomto poli končí, když začíná nábor (proselytismus). Je mnoho způsobů, jak dělat nábor, ale to není evangelní.“

Jan Pavel II. řekl v roce 1982, že nukleární zbraně jsou „morálně přijatelné“. Vy jste nedávno řekl, že je odsouzeníhodné už jejich vlastnění. Proč došlo k této změně? Je to způsobeno napětími a výhrůžkami mezi prezidentem Trumpem a Kim Čong Unem? (Joshua McElwee – National Catholic Reporter)

Papež: „Co se změnilo. Změnila se iracionalita. Přichází mi na mysl encyklika Laudato si´, ochrana stvoření. Od doby Jana Pavla II. uplynulo mnoho let. S jádrem se během těchto 34 let zašlo mnohem, mnohem dál. Dnes jsme se ocitli na hranici. Je možné o tom diskutovat, ale moje mínění je pevné. Jsem přesvědčen o tom, že jsme na hranici dovolenosti vlastnit a použít jaderné zbraně. Proč? Nukleární arzenál je totiž dnes tak sofistikovaný, že hrozí zničit lidstvo nebo přinejmenším jeho velkou část. Toto se změnilo. Nárůst zbrojení, sofistikované zbraně, schopné zničit lidi, aniž by porušilo budovy. Jsme v mezní situaci, a já si kladu tuto otázku. Není to papežské učení, ale je to otázka, kterou si klade papež: je dnes dovoleno vlastnit tyto nukleární arzenály tak, jak dnes existují? Anebo je zapotřebí se kvůli záchraně stvoření a lidstva vrátit nazpět? Vrátím se k tomu, co řekl Guardini. Mluví o dvou formách kultury (inkultury). První inkultura je zadání od Boha, totiž uskutečňovat skrze práci a bádání kulturu – pomysleme např. na lékařskou vědu a na pokrok vůbec. Člověk má poslání vytvářet kulturu, protože kulturu obdržel. Docházíme však do bodu, kdy člověk dostává schopnost vytvářet jinou inkulturu. Pomysleme na zničení Hirošimy a Nagasaki před sedmdesáti lety. A pomysleme na to, co se stane, když se atomová energie vymkne zpod kontroly. Pomyslete na nehodu na Ukrajině. Proto - abych se vrátil ke zbraním, které slouží k destrukci – říkám, že jsme se ocitli na hranici dovolenosti.“

Zvědavost vzbudilo Vaše setkání s generálem Hlaingem, který měl určitou roli v Arakanské krizi. Proč Vás chtěl vidět dříve, než bylo plánováno? Byl to pokus o manipulaci? Mluvil jste s ním o Rohinzích? (Delia Gallagher – CNN; Phil Pullella – Reuters)

Papež: „Rozlišil bych dva typy setkání, totiž taková, ve kterých jsem se šel já setkat s lidmi a taková, ve kterých jsem je přijímal. Generál požádal, já jsem jej přijal. Nikdy nezavírám dveře. Rozmluvou se nic neztratí, vždycky se získá. Nesmlouval jsem o pravdě, ale počínal jsem si tak, aby porozuměl, že špatná cesta nastoupená v minulosti dnes už není průchodná. Bylo to zdvořilé setkání. Požádal, zda by mohl přijít dříve, protože musel odjet do Číny. Pokud mohu setkání přesunout, učiním tak. Jeho záměry neznám. Mne zajímal dialog a to, aby přišel on ke mně. Dialog je důležitější než podezření, které říká: tady poroučím já a přicházím tedy první. Užíval jsem v rozmluvě s ním takových slov, abych se dostal k tomuto poselství, a když jsem viděl, že bylo přijato, odvážil jsem se říci vše, co jsem říci chtěl. Intelligenti pauca.“

V Myanamru jste se setkal s Aung San Su Ťij, prezidentem, s buddhistickými mnichy. Co si z těchto všech setkání odnášíte? Jaká je perspektiva budoucího vývoje, zejména pokud jde Rohingy?
(Gerry O´Connell – America Magazin)

Papež: „Nebude snadné pokročit vpřed v konstruktivním vývoji, nebude to snadné pro toho, kdo by se chtěl vrátit zpět. Jsme v situaci, kdy je třeba studovat, jak se věci mají. Kdosi řekl – nevím, zda je to pravda - že Arakanský stát (Rakhine) má velké nerostné bohatství a bylo by pohodlné, kdyby nebyl obydlen. Nevím, zda je to pravda, ale takové hypotézy se objevují. Myslím však, že se nacházíme v bodě, ze kterého nebude snadné jít vpřed a nebude snadné vrátit se zpět. OSN prohlásilo, že Rohingové jsou nejvíce pronásledovanou etnicko-náboženskou menšinou na světě. To je závažný bod pro toho, kdo by se chtěl vracet zpět. Jsme v bodě, kdy je třeba postupovat dialogem, krok za krokem, možná krokem vzad a dvěma vpřed. Jednat shovívavě, dialogicky, nikdy agresivně, nikdy válkou. Není to snadné. Jsme na bodě obratu vpřed anebo zpět? Naději však neztrácím, protože upřímně řečeno, pokud Pán umožnil to, co jsme včera prožili a viděli v užším kruhu... Pán něco umožňuje, aby umožnil něco dalšího. Mám křesťanskou naději. Nikdy se neví.“

Mluvíte často o migrantech. Měl jste v úmyslu navštívit uprchlický tábor Rohingů? (Valentina Alazraki - Televisa).

Papež: „Rád bych, ale nebylo to možné, jak z časových důvodů, tak kvůli velké vzdálenosti. A byly v tom i jiné faktory. Uprchlický tábor však ve svých reprezentantech přišel za mnou.“

Do Arakanské krize (Rohingů) se chtěli vložit také tzv. Islámský stát a džihádisté... (Enzo Romeo - RAI)

Papež: „Teroristické skupiny se snažily těžit z Rohingů, kteří jsou mírumilovnými lidmi. V náboženstvích vždycky existují fundamentalisté, i my katolíci je máme. Vojáci ospravedlňují svůj zásah kvůli těmto skupinám. Já jsem si nevybral k rozhovoru tyto lidi, nýbrž oběti, lid, který na jedné straně trpěl diskriminací, a na druhé byl bráněn teroristy. Bangladéšská vláda vedla proti terorismu silnou kampaň nulové tolerance. Islámským státem se z Rohingů dala naverbovat jen maličká skupinka fundamentalismů. Extrémisté způsobují, že je ospravedlňována intervence, která ničí dobré i zlé.“

Všiml jste si kritiky, které byla vystavena Aung San Su Ťij kvůli tomu, že se jasně nevyjádřila k otázce Rohingů? Myslíte si, že je tato kritika poctivá? (James Longman – „Abc News“)

Papež: „Slyšel jsem, že byla kritizována, že nejela do Arakanského státu. Potom tam ale na půl dne odjela. V Maynamaru je však obtížné zhodnotit nějakou kritiku bez předchozího dotazu. Bylo možné to udělat? Jak by to bylo možné? Myanmar je stát, který politicky roste. Je v situaci politického přechodu, a proto je třeba hodnotit možnosti také v této optice a konstatovat, zda bylo zmýlené, že na ono místo nejela, anebo zda to nebylo možné. Neplatí to pouze pro paní státní poradkyni, nýbrž také pro prezidenta, poslance a parlament…V Myanmaru je nutné mít na zřeteli cíl, kterým je budování země, a ke kterému se učiní dva kroky kupředu a jeden dozadu…to nás učí dějiny. Kvůli chabým znalostem o této zemi nedokážu jinak odpovědět. Nechci ani podlehnout tomu, co učinil jeden argentinský filosof, který byl pozván k týdenní přednášce do asijských zemí a po návratu sepsal knihu o tamní realitě. Něco takového je domýšlivé…“

Bangladéš je zemí, která se snaží vyjít z chudoby, ale pomocí systémů globalizace – tedy za velmi vysokou cenu a na úkor lidí, vykořisťovaných za nízké platy. Byli jsme se podívat na místě, kde se zřítila textilka Rana Plaza – 1100 mrtvých a pět tisíc zraněných…(Enzo Romeo – RAI)

Papež:To je jeden z nejvážnějších problémů, o kterém jsem při osobních setkáních mluvil. Místní představitelé si to uvědomují a je jim známo, že svoboda jejich země je podmíněná, a to nejenom vojensky, nýbrž také velkými mezinárodními trusty. Zaměřují se proto na vzdělání a výchovu, což považuji za moudrou volbu. Mají vzdělávací plány – ukázali mi procentní statistiky toho, jak se v posledních letech poměrně značně snížila nevzdělanost. Možná to bude správná volba, protože místní politici tvrdí, že vzdělání jejich zemi povznese“.

Navštívil jste Koreu, Filipíny, Srí Lanku a nyní Myanmar – vypadá to, jako byste kroužil kolem Číny. Připravuje se návštěva této země? Co jste se při nynější cestě naučil z asijské mentality a také vzhledem k možnému plánu čínské cesty? (Jean-Marie Guénois – Le Figaro)

Papež:…nahlédnout do Číny…Dnes se paní státní poradkyně Myanmaru vypravila do Pekingu, z čehož je patrné, že tam probíhá jednání. Peking silně ovlivňuje tuto oblast, protože je to přirozené – nevím, kolik kilometrů hranic má Myanmar s Čínou (2185 km, pozn. překl.), ale na mších byli také Číňané, kteří do Myanmaru přijeli. Myslím, že země sousedící s Čínou – jako Laos a Kambodža – potřebují vzájemné dobré vztahy, jsou si blízcí. Považuji to za moudré a politicky konstruktivní, pokud je možné ve vztazích postupovat. Je ale pravdou, že Čína je dnes světovou velmocí, a nahlíženo tímto úhlem se tak mění panorama. To nám ale vysvětlí politologové – já nemohu a nevím. Pokládám nicméně za přirozené, že tyto země mají dobré vztahy. Co se týče cesty do Číny, můžete být klidní, v tuto chvíli se nepřipravuje. Když jsem se vracel z Koreje a řekli mi, že prolétáme čínským vzdušným prostorem, řekl jsem, že bych Čínu rád navštívil. Neskrývám, že by se mi to líbilo. S Čínou probíhají jednání na vysoké kulturní úrovni – v těchto dnech se koná výstava Vatikánských muzeí v Číně a bude následovat čínská výstava ve Vatikánu. Byly navázány vědecké vztahy a na čínské státní univerzitě vyučují kněží jako profesoři těchto disciplín. Dále existuje politický dialog, který vzhledem k čínské církvi a jejímu rozdělením na tajnou a vlasteneckou musí postupovat pomalu a delikátně, jak se to také děje. Právě v těchto dnech začne v Pekingu zasedání smíšené bilaterální komise. Pokračujeme tedy trpělivě, ale brány srdce jsou otevřené a cesta do Číny by všem prospěla. Rád bych ji vykonal.“

Při včerejším kněžském svěcení se vtírala myšlenka, zda se tito kněží neobávají svého poslání v dané chvíli života své země. Zeptali se vás, co dělat, když se dostaví strach, a oni nevědí, co s ním?

Papež: Mám ve zvyku, že pár minut před kněžským svěcením soukromě mluvím s jeho kandidáty. Měl jsem pocit, že jsou vyrovnaní a klidní, uvědomují si své poslání, jsou chudí a normální. Skutečně normální. Na mou otázku, jestli hrají fotbal, řekli všichni: ano! To je důležité – to byla teologická otázka…Nevnímal jsem ale, že by měli strach. Vědí, že mají být blízcí svému lidu, že k němu mají lnout – a to mne těšilo. Mluvil jsem s jejich formátory – několika biskupy, kteří mi vysvětlili, že před vstupem do semináře absolvují přípravný seminář, kde se mnohému naučí, upevní si některé návyky a zdokonalí angličtinu. To se prakticky projevuje v tom, že pokud seminarista neovládá angličtinu, nastoupí do semináře později a je pak vysvěcen nikoli ve třiadvaceti nebo čtyřiadvaceti letech, nýbrž v osmadvaceti nebo devětadvaceti. I když vypadají jako mladíčci, protože v těchto národech všichni vypadají mladě, i staří. Viděl jsem jejich jistotu a také blízkost národu, na které jim záleží, protože každý z nich patří k nějakému etniku.

Děkuji vám, protože mi oznamují, že vypršel čas. Děkuji vám za otázky i vaši práci. Co si papež myslí o této cestě? Považuji cestu za přínos, pokud se mi podaří setkat se s lidem oné země, Božím lidem. Pokud se mi podaří mluvit s lidmi, setkat se s nimi, pozdravit je. Mluvili jsme o setkáních s politiky – jistě, jsou nezbytná, stejně jako setkání s kněžími a biskupy. Ale lidé, lid je v dané zemi právě to nejhlubší, a když se mi s ním podaří setkat, jsem šťastný. Děkuji vám za pomoc, za vaše otázky a za to, co jsem se z nich naučil.

Přeložil Milan Glaser a Jana Gruberová

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.