6.12.2017
Katecheze papeže Františka z 6. prosince, aula Pavla VI.
(Mt 5,13-16)
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnes bych chtěl mluvit o apoštolské cestě do Myanmaru a Bangladéše, kterou jsem uskutečnil před několika dny. Byl to velký Boží dar, a proto za všechno děkuji Bohu, zejména za setkání, která jsem mohl mít. Svoji vděčnost vyjadřuji představitelům obou zemí a jejich biskupům za veškeré přípravné práce a za přijetí, kterého se dostalo mně a mým spolupracovníkům. Vřele děkuji barmskému a bengálskému lidu za projevy jejich velké víry a za četné sympatie.
Bylo to poprvé, co Petrův nástupce navštívil Myanmar, a došlo k tomu těsně po navázání diplomatických vztahů mezi touto zemí a Svatým stolcem.
Také v tomto případě jsem chtěl vyjádřit blízkost Krista a církve lidu, který strádal v důsledku konfliktů a represí a nyní pozvolna kráčí vstříc nové svobodě a míru. Lidu, ve kterém je silně zakořeněno buddhistické náboženství se svými duchovními a etickými principy a kde jsou křesťané malým stádcem a kvasem Božího království. S potěšením jsem tuto živou a horlivou církev utvrdil ve víře a společenství na setkání s biskupy této země a dvěma eucharistickými bohoslužbami. První se konala na velkém sportovním areálu v Rangúnu a evangelium toho dne připomnělo, že pronásledování pro víru v Ježíše jsou pro Jeho učedníky normální příležitostí ke svědectví, avšak »ani vlas z jejich hlavy se neztratí« (srov. Lk 21,12-19). Druhá mše - poslední událost návštěvy v Myanmaru - byla v tamější katedrále věnována mladým lidem, kteří jsou znamením naděje a zvláštním darem Panny Marie, jejíž jméno tato katedrála nese. Ve tvářích těchto mladých lidí, naplněných radostí, jsem spatřil budoucnost Asie, která nebude patřit těm, kdo vyrábějí zbraně, nýbrž těm, kdo vytvářejí bratrství. A na znamení naděje jsem také požehnal základní kameny šestnácti kostelů, semináře a nunciatury.
Kromě katolické komunity jsem se mohl setkat také s představiteli Myanmaru a povzbudit jejich snahy o zklidnění této země a vyjádřit přání, aby všechny různé složky tohoto státu, nikoho nevyjímaje, mohly na tomto procesu spolupracovat ve vzájemné úctě. V tomto duchu jsem se také setkal s představiteli různých náboženských komunit působících v této zemi. Zejména Nejvyšší státní radě buddhistických mnichů jsem projevil úctu, kterou k ní chová církev, pro její starobylou duchovní tradici, a vyjádřil důvěru, že křesťané a buddhisté budou moci společně pomáhat lidem, aby měli rádi Boha a bližního, odmítali veškeré násilí a odporovali zlu dobrem.
Po rozloučení s Myanmarem jsem se vydal do Bangladéše, kde jsem nejprve vzdal hold mučedníkům boje za nezávislost a „otci vlasti“. Obyvatelstvo Bangladéše je z velké většiny muslimského vyznání, a moje návštěva ve šlépějích bl. Pavla VI. a sv. Jana Pavla II. byla dalším výrazem respektu a dialogu mezi křesťanstvím a islámem.
Představitelům této země jsem připomněl, že Svatý stolec podporoval od samotného počátku vůli bengálského lidu vytvořit si nezávislý stát, včetně požadavku, aby v něm byla vždycky chráněna náboženská svoboda. Vyjádřil jsem především solidaritu Bangladéši za jeho pomoc poskytovanou rohingským uprchlíkům, kteří přišli hromadně na jeho území, jehož hustota obyvatelstva patří mezi nejvyšší na světě.
Mše, kterou jsem sloužil v historickém parku v Dháce, byla obohacena o svěcení šestnácti kněží, což byl jeden z nejvýznamnějších a nejradostnějších momentů této cesty. Jak v Bangladéši, tak v Myanmaru a dalších asijských zemích totiž díky Bohu nechybějí povolání, která jsou znamením živých komunit, ve kterých zní hlas Páně volajícího k následování. Tuto radost jsem sdílel s bangladéšskými biskupy, které jsem povzbudil v jejich velkodušné činnosti ve prospěch rodiny, chudých, výchově, dialogu a sociálního smíru. A sdílel jsem tuto radost s mnoha kněžími a zasvěcenými osobami této země , jakož i se seminaristy, novici a novickami, v nichž jsem mohl spatřit ratolesti církve v této zemi.
V Dháce jsme prožili silný moment mezináboženského a ekumenického dialogu, což mi umožnilo poukázat na otevřenost srdce jakožto základ kultury setkání, harmonie a pokoje. Navštívil jsem také Dům Matky Terezy, ve kterém světice pobývala na svých návštěvách v tomto městě a který poskytuje útulek mnoha sirotkům a postiženým. Sestry tam podle svého charismatu žijí každodenní modlitbou adorace a službou chudému a trpícímu Kristu. A nikdy nechybí na jejich rtech úsměv. Sestry, které se hodně modlí a slouží trpícím, se neustále usmívají. To je krásné svědectví. Sestřičkám moc děkuji.
Poslední setkání patřilo bengálské mládeži a bylo protkáno svědectvími, zpěvy a tanci. Jak krásně tyto Bengálky tančí! Dovedou krásně tančit! Byla to slavnost vyjadřující radost z evangelia přijatého touto kulturou, radost zůrodněná oběťmi mnoha misionářů, mnoha katechistů a křesťanských rodičů. Na tomto setkání byli přítomni také mladí muslimové a mladí jiných náboženských vyznání na znamení naděje pro Bangladéš, Asii a celý svět.
Přeložil Milan Glaser
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.