17.1.2018 

Homilie papeže při mši sv. 17. ledna, Maquehue v Temuco - Chile

„Mari, Mari – Dobrý den!“

„Küme tünngün ta niemün – Pokoj vám“ (Lk 24,36).

Děkuji Bohu, že mi umožnil navštívit tento krásný kout našeho kontinentu, Araukánii, zemi, kterou Stvořitel požehnal úrodností rozlehlých zelených plání a lesů, tvořených impozantními araukáriemi. Gabriela Mistralová věnovala pátý chvalozpěv tomuto chilskému kraji, jeho majestátním zasněženým vulkánům, jezerům a řekám kypícími životem. Tato scenérie nás pozvedá k Bohu a je snadné spatřovat v každém stvoření Jeho ruku. Mnohé generace mužů a žen s vroucí vděčností chovaly a chovají lásku k této zemi. Chci se zvláště pozastavit a pozdravit příslušníky lidu Mapučů, jakož i další domorodá etnika, která žijí v těchto jižních krajích: Rapanui z Velikonočního ostrova, Aymara, Kečua a Atacama a mnohá další.

Tato země, díváme-li se očima turistů, nás uchvacuje, ale potom jdeme dál jako předtím. Pokud se však skloníme k její půdě, uslyšíme zpěv: „Arauco trpí bolestí, o níž nemohu mlčet: jsou to staleté nespravedlnosti a všichni vidí, že jsou páchány“ (Violeta Parra, Arauco tiene una pena).

V kontextu díků za tuto zemi a její lid, ale i v kontextu utrpení a bolestí slavíme eucharistii. Činíme tak na tomto letišti v Maqueque, kde došlo k těžkému porušování lidských práv. Obětujeme tuto bohoslužbu za všechny, kdo trpěli a zemřeli, a za ty, kdo denně nesou na svých bedrech tíži mnoha nespravedlností. Ježíšova oběť na kříži se obtížila veškerým hříchem a bolestí našich národů, bolestí, volající po vykoupení.

V evangeliu, které jsme slyšeli, Ježíš prosí Otce, »ať všichni jsou jedno« (Jan 17,21). V rozhodující chvíli svého života se zastavuje a prosí o jednotu. Jeho srdce ví, že jedno z nejhorších nebezpečí, které doléhá a dolehne na Jeho lid a celé lidstvo, bude rozdělení a konflikt, útisk jedněch druhými. Kolik jen zbytečně prolitých slz! Chceme si dnes přisvojit tuto Ježíšovu modlitbu, chceme s Ním vstoupit do zahrady bolesti i se svými bolestmi, abychom spolu s Ježíšem prosili Otce, ať jsme i my jedno. Nedovolme, aby nás přemohl konflikt či rozdělení.

Tato jednota, o niž prosil Ježíš, je darem, o který je třeba naléhavě žádat pro dobro naší země a jejích dětí. A je třeba se mít na pozoru před možnými pokušeními, která se mohou objevit a „otrávit kořen“ tohoto daru, který nám chce Bůh věnovat a kterým nás zve, abychom byli autentickými protagonisty dějin. Jaká jsou tato pokušení?

1. Falešná synonyma
Jedním z hlavních pokušení, kterým je třeba čelit, spočívá ve směšování jednoty s uniformitou. Ježíš nežádá svého Otce, aby všichni byli stejní, identičtí. Jednota se totiž nerodí, ani nezrodí z neutralizace či zamlčování rozdílů. Jednota není imitace, ani násilná integrace a ani harmonizovaná marginalizace. Bohatství země se rodí právě z toho, že každá z jejích složek umí sdílet svoji moudrost s těmi druhými. Není a nebude to dusivá uniformita, způsobená obvykle převahou a mocí silnějšího, ba ani separace, neuznávající dobrotu druhých. Jednota, o kterou žádal a kterou daroval Ježíš, uznává to, co je povolán každý národ a každá kultura přinášet této požehnané zemi. Jednota je smířená různost, která netoleruje legitimizaci osobních či kolektivních nespravedlností ve svém jménu. Potřebujeme bohatství, které může nabídnout každý lid, a musíme odložit logiku, která se domnívá, že existují nadřazené a méněcenné kultury. Pěkný chamal (plášť) vyžaduje tkalce, kteří znají umění, jak sladit různé materiály a barvy, a kteří dovedou dát čas každé věci a každé fázi. Může být imitován průmyslově, ale všichni poznáme, že jde o uměle zhotovený oděv. Umění jednoty požaduje a vyžaduje autentické řemeslníky, kteří dovedou sladit rozdíly v „laboratoři“ vesnic, ulic, náměstí a krajin. Není to umění vzniklé u psacího stolu nebo jen dokumentované. Jde o umění naslouchat a uznávat. V tom je zakořeněna jeho krása a také jeho odolnost proti plynutí času a nepohodě, jimž musí čelit. Jednota, kterou naše národy potřebují, vyžaduje naše naslouchání, ale především uznání, což neznamená jen, „abychom získávali informace o druhých [...] ale přijímali to, co v nich Duch zasel jako dar, který je určen také nám“ (Evangelii gaudium, 246). To nás vede na cestu solidarity jakožto způsobu, kterým se spřádá jednota a vytvářejí dějiny; solidarity, která nás přiměje říci: potřebujeme se navzájem ve svých rozdílech, aby tato země zůstala krásnou. Je to jediná zbraň, kterou máme proti „deforestaci“ naděje. Proto prosíme: Pane, učiň z nás tvůrce jednoty.
Další pokušení může vzejít z uvažování o tom, jaké jsou zbraně jednoty.

2. Zbraně jednoty
Jednota, má-li být postavena na uznání a solidaritě, nemůže kvůli svému cíli akceptovat jakýkoli prostředek. Existují dvě formy násilí, které namísto toho, aby posunuly procesy sjednocení a smíření, jsou jejich ohrožením. Za prvé si musíme dát pozor na vypracovávání „krásných“ smluv, které nikdy nebudou konkretizovány. Krásná slova a schválené projekty, které jsou sice nezbytné, ale nikdy nejsou konkretizovány, povedou nakonec k tomu, že „to, co se píše rukou, smaže se loktem“. Také toto je násilí, které maří naději.

Za druhé je nezbytné přesvědčení, že kultura vzájemného uznání nemůže stát na násilí a ničení, za něž se nakonec platí lidskými životy. Nelze požadovat uznání rozdrcením druhého, protože tak násilí a rozdělení jenom narůstá. Násilí vyvolává násilí, ničení zvětšuje rozkol a separaci. Násilí nakonec zfalšuje i tu nejspravedlivější kauzu. Proto odmítáme ničivé násilí v obou jeho formách.

Takové postoje jsou jako sopečná láva, která všechno zničí, všechno spálí a nechává za sebou jenom spoušť a zmar. Proto řekněme důrazně: Pane, učiň z nás tvůrce Tvé jednoty. Usilujme tedy neúnavně o dialog k jednotě.

My všichni, kteří jsme do jisté míry lidmi uhnětenými z prachu hlíny (Gn 2,7), jsme povoláni žít dobře (Küme Mongen), jak podotýká prastará moudrost mapučského lidu. Je před námi cesta a je třeba se jí naučit. Küme Mongen, tato niterná touha prýští nejenom z našich srdcí, ale rozléhá se jako volání a zpěv po celém stvoření. Proto, bratři, pro potomky této země, pro potomky jejich potomků, řekněme spolu s Ježíšem Otci, ať jsme také jedno: učiň z nás tvůrce jednoty.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.