13.3.2018 

Před pěti lety, 13. března 2013, byl zvolen na Petrův stolec papež František. Pohlédněme nejprve na jeho pontifikát v číslech. František vydal dvě encykliky: Lumen fidei, věnovanou víře a započatou ještě papežem Benediktem, a Laudato si´, věnovanou péči o společný dům, neboť ochrana Stvoření není agendou „zelených“, nýbrž je křesťanská. Dvě jsou také apoštolské exhortace: Evangelii gaudium, programový text pontifikátu o církvi misionářské a vycházející vstříc druhým, a Amoris laetitia o lásce v rodině. 23 Františkových Motu proprio se věnuje otázkám jako reforma římské kurie, reforma procesu manželské nulity, překladů liturgických textů a dalším.
Papež František absolvoval 22 zahraničních cest a 17 pastoračních po Itálii. Zapomenout nesmíme také na dvě synody o rodině a Svatý rok milosrdenství. Počet ranních kázání z Domu sv. Marty dosahuje již téměř 600, přes 46 milionů lidí sleduje papežské tvíty...

Církev otevřených dveří

První jezuitský papež v dějinách, první Američan, první si zvolil jméno Prosťáčka z Assisi. František, 265. Petrův nástupce, si přeje církev otevřených dveří, která dokáže všem hlásat radost a novost evangelia; církev přívětivou, „v níž je pro každého místo i s obtížemi jeho života“, a nikoli celnici, která milost kontroluje místo toho, aby její přijetí usnadňovala. Mluví o církvi, která riskuje a nebojí se. Když jde o přítomnost mezi lidmi je lepší riskovat „zranění a špínu“ než „být církví nemocnou ze své uzavřenosti a pohodlného lpění na svých jistotách“. Požaduje upuštění od defenzívního a negativního stylu založeného na odsuzování, aby vyšla na jevo krása víry, v níž jde o setkání s Bohem.

Ducha svatý převrací plány

Papež František vybízí, abychom se nechávali překvapovat Duchem svatým, skutečným protagonistou v církvi, který nepřestává mluvit a říkat nové věci. Jedním z klíčových témat pontifikátu je právě převratnost Ducha svatého, právě On totiž „burcuje, pobízí k chůzi a žene církev kupředu“, přestože by bylo daleko bezpečnější „setrvávat na svých statických a neměnných pozicích“. Je daleko snažší věřit, že pravda spočívá ve vlastnění úhledného, dobře kontrolovatelného doktrinálního balíčku – než přiznat, že my sami patříme Pravdě s velkým „P“, protože je to Duch, který nás přivádí k celé pravdě. Křesťan se musí stále mnohému učit, protože Bůh zjevuje sám sebe stále více. Papež neváhá říci dokonce, že má mnoho pochybností „v pozitivním smyslu“, v nichž spatřuje „znamení, že chceme stále více poznávat Ježíše a tajemství jeho lásky k nám“. Jsou to „pochybnosti, které dovolují růst“.

Pravicový či levicový papež?

Po počáteční všeobecné oblibě papeže „z konce světa“ se postupně začaly objevovat kritické hlasy. Pravicové kruhy Františka obviňují z komunismu, protože kritizuje systém tržního liberalismu. Říká, že je „od kořene nespravedlivý“, vnímá ho jako „vraždící ekonomii“, která se řídí „zákonem silnějšího“ a „požírá slabší“. Levice obviňuje papeže z jeho setrvávání u pravidel katolické morálky: obhajuje život, mluví proti potratům a eutanázii: „Představa řešení problémů odstraňováním lidského života, není progresismus“, říká František. Hájí rodinu založenou na manželství muže a ženy, odsuzuje genderovou teorii jako „omyl lidské mysli“. Neméně se staví proti diktatuře uniformního myšlení a ideologickým kolonizacím, probíhajícím i ve školách, jimž pak hrozí, že se stanou převýchovným táborem. Varuje před oslabováním práva na výhradu svědomí. Varuje před šířením individuálních práv, bez ohledu na povinnosti. Zatímco mluvíme o nových právech – podotýká papež – jsou tu stále ti, kdo trpí hladem.

Kritiky uvnitř církve

Přibývá také kritiky uvnitř církve. Někteří dokonce mluví o herezích, o narušení staleté tradice církve, další říkají, že „tluče“ blízké a „hýčká“ vzdálené, že jedná v protikladu k účení předchozích papežů. A přece už Benedikt XVI. vybídl k reflexi a rozlišování v případech některých rozvedených katolíků v nových svazcích. A již  Jan Pavel II. vysvětloval, že pojetí tradice v opozici k univerzálnímu magisteriu církve, jehož držetelem je římský biskup a sbor biskupů, je rozporuplné: „Nelze zůstat věrní Tradici a zároveň rozbíjet eklesiální pouto s tím, jemuž Kristus v osobě apoštola Petra svěřil službu jednoty ve své církvi“. „Sebeničení nebo palba do vlastních řad – říká papež František – je záludným nebezpečím. Je to špatnost útočící zevnitř a jak říká Kristus, každé království, které je vnitřně rozdělení, bude zničeno“. Papež také často mluví o ďáblu: právě jemu totiž záleží na zničení církve. Je to „jeho špinavá válka“ a „my naivně přistupujeme na jeho hru“.

Otevřené záležitosti

Dvě velké inciativy papež Františka stále probíhají: první je reforma římské kurie, o jejíž složitosti s odvolaním na mons. De Méroda řekl, že provádět reformu v Římě je jako čistit egyptskou sfingu kartáčkem na zuby. Druhou je boj proti sexuálnímu zneužívání v církvi. Přestože z Papežské komise pro péči o nezletilé odešli někteří členové roztrpčení z nesnadnosti a pomalosti práce, papež se nevzdává. Potvrzuje pravidlo „nulové tolerance“, protože „v církvi není místo pro ty, kdo zneužívají děti“.

Mírová diplomacie

František prosazuje kulturu setkání v ekumenické, mezináboženské, sociální i politické sféře, ale také na prosté lidské rovině. Směřuje k jednotě, aniž by chtěl smazávat rozdílnosti a identitu. Důležitou roli sehrál v uvolnění napětí mezi Spojenými státy a Kubou, v mírovém procesu v Kolumbii a Středoafrické republice. Pranýřuje výrobce a prodejce zbraní. Zastává se křesťanů, kteří jsou pronásledováni „za mlčení mnoha mocností, které by je mohly zastavit, a na něž padá spoluvina“. Vydává apely proti obchodování s lidskými bytostmi a „novým formám otroctví“.

Čas milosrdenství, avšak pouze do jisté míry

Klíčovým slovem současného pontifikátu je nepochybně „milosrdenství“, jakožto pravý smysl Vtělení Slova. Je to slovo způsobující pohoršení. František si to uvědomuje. Bůh chová přemíru lásky k bytostem, které stvořil. A přece je tu jisté omezení: korupce, vnitřní zkaženost. Takto zkorumpovaný člověk odmítá Boží milosrdenství. A Bůh se nevnucuje, avšak přijde Poslední soud. Proto se papež často vrací k 25. kapitole Matoušova evangelia: „Měl jsem hlad a nasytili jste mne...“. Na sklonku života budeme souzeni podle lásky.

Méně klerikalismu v církvi, více prostoru pro laiky, ženy a mladé

František je proti klerikalismu, protože úkolem pastýře je „sloužit“ a má být „cítit ovcemi“. Je přesvědčen, že laici musejí stále více objevovat svou identitu v církvi, nemají zůstavat na okraji dění. Na srdci mu leží také role ženy. Hledí však zejména na její tajemtví, nikoli funkce. Neuvažuje ve feministických kategoriích boje o vliv, moc či o neuskutečnitelné nároky, jako kněžství žen. Jde mu o porozumění roli ženy, protože – jak zdůrazňuje – Maria je důležitější než apoštolové.
Mladé lidi vybízí k větší aktivitě. Neváhejte obtěžovat pastýře svou kreativitou, dodává.

Evangelizátoři s Duchem svatým

Papež žádá od všech křesťanů, aby byli „evangelizátory s Duchem svatým“ a „směle hlásali novost evangelia: nahlas, v každé chvíli a na každém místě, i proti proudu“. Chce, abychom se „dotýkali trpícího těla druhého člověka“. „Dokážu-li pomoci jedinému člověku k lepšímu životu – říká papež František – už to postačí k ospravedlnění daru mého života.“

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.