Rádio Vaticana

„Nejkásnější malba světa“ obnovena

31.3.2018

Itálie. V toskánském Sansepolcro byla krátce před velikonocemi po tříletých restauračních pracích představena freska Zmrtvýchvstání od renesančního malíře a matematika známého jako Piero della Francesca. V díle tohoto umělce a vzdělance, který se v tomto městě narodil a rovněž v něm zemřel, právě v roce, kdy se datuje objevení Ameriky, se snoubí fascinace perspektivou s citem pro světelnost malby a detailní popis viděného.

Freska zachovaná v místním muzeu (Museo Civico di Sansepolcro) znázorňuje Krista ve chvíli zmrtvýchvstání a patří k nejproslulejším výtvarným dílům všech dob. Obdivoval ji Michelangelo i nejstarší biografové umělců a její věhlas se dokonce zasloužil o to, že – jak uslyšíme – bylo Sansepolcro ušetřeno před bombardování na konci II. Světové války.

Osou zobrazení je Kristus vykračující z hrobu. V pravé ruce drží praporec vítěze nad smrtí, který dělí obrazovou plochu na dvě odlišné scény: rozděluje svět v pozadí na dobu před vzkříšením, jíž vládne zima, krajina se stromy bez listí a zeleně, a na nový čas světa obrozeného v rozpuku léta. Před hrobem, znázorněným jako mramorový parapet či oltářní menza, dříma skupina vojáků, mezi nimiž je údajně také malířův autoportrét. Navzdory všem těmto detailům, se pohled diváka soustředí na Zmrtvýchvstalého: majestátní postavu prostoupenou světlem, jejíž pohled jakoby pronikal všemi pozemskými věky a zároveň do duše každého, kdo před ním stane.

Restaurační práce ukázala renesanční fresku v její plné kráse, říká Cecilia Frosinini, historička umění, která na restaurování dohlížela:

„Restaurování vrátilo fresce nádhernou trasparentnost barev, typickou pro techniku Piera della Francesca, o níž mluví Cennino Cennini nebo Vasari a které složil poklonu také Michelangelo, když pak odmítl vymalovat Sixtinskou kapli olejovými barvami, protože žádná jiná technika nedokáže vyjádřit trasparentnost tak jako freska. Umělec totiž nechává pronikat světlo z pozadí. Využívá běl omítky, aby vytvořil představu rozptýleného světla, nejen toho, které osvěcuje postavy, ale světla, které vychází zevnitř.“

Restaurační práce probíhaly před očima návštěvníků, aby se lidé přijíždějící z celého světa neocitli náhle před zakrytým lešením.

„Když se ocitnete před jedním z nejvýznamnějších uměleckých děl lidstva, chvějí se vám ruce. Naší „obranou“ jako restaurátorů je to, že se pokoušíme vstoupit do nitra díla a odhalit všechny jeho technické aspekty. Je to na prvním místě intelektuální práce, dříve než se dostanete k té materiální a manuální.“

Zevrubné přezkoumání fresky přineslo také novinky ohledně její historie a datace. Především potvrdilo, že freska byla na své nynější místo přenesena druhotně. Na základě archivních bádání se také ukázalo, že její datování je třeba posunout do roku 1470, do doby, kdy florentská signorie udělila městu Sansepolcro větší autonomii, ustanovila místního soudce (gonfaloniere di giustitia, doslova praporečník spravedlnosti), postarala se tak o jakési „znovuzrození" původního republikánského zřízení města. Zmrtvýchvstání Piera della Francesca má tedy také zvláštní význam v občanské rovině. Stalo se symbolem Sansepolcro, města založeného podle tradice nad relikviemi Svatého hrobu přinesenými do Itálie dvěma poutníky ze Svaté země.

„Je to dílo, které promlouvá na mnoha úrovních. Úžasné a krásné je také uvědomit si, jak v jeho době nebyl rozdíl mezi náboženským a občanským aspektem příliš silný. Oba byly součástí představy o člověku jako o jednotě ducha a těla - život duchovní a občanský.“

Piero zobrazil sám sebe mezi vojáky spícími před hrobem; kromě Krista jediná frontálně znázorněná postava. Tato téměř fyzická účast na Vzkříšení není pouze jakýmsi podpisem umělce, ale také zřejmým vyjádřením jeho přináležitosti – jak náboženské tak občanské:

„Vždycky jsem měla představu Piera jako osobnosti oddané své malbě v náboženském smyslu. O jeho životě víme nemnoho, všechny zprávy se váží k jeho oddanosti městu Sansepolcro. Nemáme zprávy o jeho rodině ani osobním životě, ale jeho dílo nám ukazuje svět, který je obrácen k transcendenci. Postavu Piera proto vnímám v dimenzích jakési až mnišské oddanosti svému dílu.“

Říká Cecilia Frosinini, vedoucí restauračních prací na fresce Zmrtvýchvstání od Piera della Francesca.

S freskou je spojen ještě jeden podivuhodný příběh. Vyprávějí ho deníky anglického kapitána Tony Clarka, nalezené před několika lety v Cape Town, v Jihoafrické republice, kde roku 1980 zemřel.
Psal se rok 1944, poslední válečné vánoce, a oddíly, kterým tento zkušený voják velel, dostaly rozkaz bombardovat německé pozice v Sansepolcru. Navzdory hrozbě válečného soudu kapitán Clarke odvysílal do hlavního štábu zprávu, že se na místě nenacházejí žádné německé jednotky – přestože věděl, že po zuby ozbrojení Němci se ze svých pozic stahují pomalu a jsou vždy připraveni zaútočit. Proč tolik riskoval? Vzdělaný důstojník, který po válce založil nejvýznamnější jihoafrickou knihovnu, se totiž rozvzpomněl na knihu Aldouse Huxleye, kde tento známý americký spisovatel zmiňuje fresku Zmrtvýchvstání jako „nejkrásnější obraz na světě“.

Johana Bronková