Rádio Vaticana

Ježíš nechce naši reflexi, nýbrž naši konverzi

20.4.2018

Homilie Petrova nástupce při mši svaté v italském městě Molfetta

Čtení, která jsme slyšeli, podávají dva ústřední prvky křesťanského života: Chléb a Slovo.

Chléb. Chléb je základní pokrm pro život a Ježíš se nám v evangeliu dává jako Chléb života jako by chtěl říci: „beze mne se neobejdete“. A používá silné výrazy: „jezte mé tělo a pijte mou krev“ (Jan 6,53). Co to znamená? Že je podstatné pro náš život, abychom navázali životný a osobní vztah s Ním. Tělo a krev. To je eucharistie, nikoli krásný obřad, nýbrž nejdůvěrnější, nejkonkrétnější a nejpřekvapivější společenství s Bohem, jež si lze představit; společenství lásky, které je natolik skutečné, že dostává podobu jídla. Křesťanský život pokaždé začíná odtud, od tohoto stolu, kde nás Bůh sytí láskou. Bez Něho, který je Chlebem života, je každá námaha církve marná, jak říkával Tonino Bello: „Nestačí charitativní skutky, pokud v těch skutcích chybí láska. Chybí-li láska, z níž vycházejí skutky, chybí-li zdroj, chybí-li výchozí bod, kterým je eucharistie - je každá pastorace jenom přemíláním“ (Configurati a Cristo capo e sacerdote, Cirenei della gioia, 2004, 54-55).

Ježíš v evangeliu dodává: „ten, kdo jí, mne, bude žít ze mne“ (v.57). Je to jako říci: kdo se sytí eucharistií, osvojuje si samo smýšlení Páně. On je Chlebem lámaným pro nás, a kdo jej dostává, stává se lámaným chlebem, není kvašen pýchou, nýbrž dává se druhým, přestává žít pro sebe, kvůli svému úspěchu, kvůli tomu něco mít nebo se někým stát, nýbrž žije kvůli Ježíši a jako Ježíš, a to znamená pro druhé. Žít pro je rozpoznávající znamení toho, kdo jí tento Chléb, je „výrobní značkou“ křesťana. Bylo by hezké, kdyby v této diecézi dona Tonina byla před každým kostelem tabule s nápisem: „Po mši už se nežije pro sebe, nýbrž pro druhé“. Don Tonino tak žil. Byl mezi vámi biskupem-služebníkem, pastýřem, jenž byl z lidu a před svatostánkem se učil, jak se lidem dávat za pokrm. Snil o církvi hladovějící po Ježíši a netolerující žádné zesvětštění, o církvi, která „umí rozpoznat Kristovo tělo v nepohodlných svatostáncích bídy, utrpení a samoty“ (Sono credibili le nostre eucaristie?, Articoli, corrispondenze, lettere, 2003, 236). Eucharistie totiž „nesnáší sezení“, a nevstane-li se od stolu, zůstává „nedokončenou svátostí“ (Servi nella chiesa per il mondo, ivi, 103-104). Můžeme se zeptat: uskutečňuje se tato svátost ve mně? A konkrétněji: líbí se mi být jen obsloužen Pánem u stolu anebo vstávám, abych sloužil jako Pán? Rozdávám v životě to, co ve mši přijímám? A jako církev se můžeme ptát: stali jsme se po tolika svatých přijímáních společenstvím?

Chléb života, lámaný chléb je totiž také Chlebem pokoje. Don Tonino tvrdil, že „nenastane pokoj, jestliže si každý bere jen svůj chléb a jde si ho jíst sám. [...] Pokoj je něco víc, je to soužití.“ Znamená to „jíst chléb společně s druhými, bez oddělování, a sednout se mezi různé lidi“, kde „druhý je tváří, kterou je třeba objevit, rozjímat a pohladit“ (La non violenza in una societa violenta, Scritti da pace, 1997, 66-67). Kořeny všech konfliktů a válek jsou totiž „beztvaré tváře“ (La pace com ricerca del volto, Omelie e scritti quaresimali, 1994, 317). My, kdo máme účast na tomto Chlebu jednoty a pokoje, jsme povoláni milovat každou tvář, zacelit každou roztržku a být vždycky a všude tvůrci pokoje.

Spolu s Chlebem Slovo. Evangelium zaznamenává, že kolem Ježíšových slov nastala rozhořčená diskuse: „Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?“ (v. 52). Z těchto slov je znát poraženectví. Podobají se jim mnohá naše vyjádření: jak může evangelium vyřešit problémy světa? Na co je konání dobrých skutků uprostřed tolikerého zla? Upadáme tak do omylu oněch lidí, kteří se nechali ochromit diskusemi o Ježíšových slovech, místo aby byli ochotni ke změně života, kterou požadoval On. Nechápali, že Ježíšovo slovo se dává na cestu života, nikoli k tomu, aby se sedělo a mluvilo o tom, co jde a co nejde. Don Tonino vybízel právě ve velikonoční době k přijetí této novosti života a ke konečnému přechodu od slov k činům. Proto vybízel právě ty, kdo neměli odvahu se změnit, „specialisty konsternace, puntičkáře, kteří účtují všechna pro a proti, jsou ostražití a do úmoru propočítávají než se pohnou“ (Lievito vecchio e pasta nuova, Vegliare nella notte, 1995, 91). Ježíši se neodpovídá podle kalkulu a momentální vhodnosti, nýbrž celoživotním přitakáním. On nechce naši reflexi, nýbrž naši konverzi. Klade na srdce.

Vybízí k tomu samo Boží Slovo. V prvním čtení se zmrtvýchvstalý Ježíš obrací k Šavlovi, nepodává však subtilní argumentaci, nýbrž požaduje od něho, aby nasadil svůj život. Říká mu: „Vstaň a jdi do města. Tam ti bude řečeno, co máš dělat“ (Sk 9,6). Především: vstaň. První, čemu se musíme vyhnout, je zůstat na zemi, zdrceni životem a svíráni strachem. Častokrát don Tonino opakoval: „Vstaňme!“, protože „před Zmrtvýchvstalým je dovoleno se prezentovat pouze ve stoje“ (Ultimo saluto al termine della Messa Crismale, 8.4.1993). Vždycky se postavit a hledět vzhůru, protože Ježíšův apoštol nemůže živořit z malicherného uspokojení.

Pán potom Šavlovi říká: „Jdi do města.“ Také každému z nás říká: „Jdi, nezůstávej uzavřen ve svých zajištěných prostorách, riskuj!“ Křesťanský život má být uchvácen Ježíšem a rozdán druhým. Po setkání se Zmrtvýchvstalým nelze čekat, nelze odkládat, je třeba jít a vykročit, navzdory všem problémům a nejistotám. Jako příklad vidíme Šavla, který po rozhovoru s Ježíšem, vstal, a ač slepý, jde do města. A vidíme Ananiáše, který ač ustrašený a váhavý, říká: „Prosím, Pane“ (v. 10) a vzápětí se vydává za Šavlem. Všichni jsme povoláni být v jakékoli situaci nositeli velikonoční naděje, „Kyrénejci radosti“, jak říkal don Tonino; služebníci světa, avšak jako vzkříšení, nikoli jako zaměstnanci. Nikdy se nezarmoutit, nikdy se nevzdávat. Je krásné být „kurýry naděje“, prostými a radostnými rozdavateli velikonočního aleluja.

Nakonec Ježíš Šavlovi říká: „Bude ti řečeno, co máš dělat.“ Šavel, rozhodný a odhodlaný muž mlčí a jde, poddán Ježíšovu Slovu. Přijímá poslušnost, stává se trpělivým, pochopí, že jeho život již nezávisí na něm. Učí se pokoře. Pokorný totiž neznamená být bázlivý a rezignovaný, nýbrž poddajný Bohu a oproštěný od sebe. Všechna ponížení - i to, které zakusil Šavel cestou do Damašku - jsou potom prozřetelnostní, protože zbavují domýšlivosti a dovolují Bohu, aby nás povznesl. A Boží Slovo je takové: svobodné, pozvedá a umožňuje nám, abychom pokračovali dál a byli pokorní a zároveň odvážní. Nečiní z nás renomované protagonisty a šampiony naší šikovnosti, nýbrž ryzí svědky zabitého a vzkříšeného Ježíše ve světě.

Drazí bratři a sestry, každou mši se sytíme Chlebem života a Slovem, které dává spásu: žijme to, co slavíme! Tak jako don Tonino, buďme zdrojem naděje, radosti a pokoje.

Česká sekce RV