Rádio Vaticana

Nevědět umožňuje doufat

29.4.2018

„Usmiřující synkretismus je tou nejzastřenější formou moderního totalitarismu. Jde o totalitarismus, který sceluje a přitom odhlíží od hodnot, které jej transcendují“ – tento trefný postřeh formuloval Jorge Mario Bergoglio v přednášce na zahájení akademického roku 1989 pod názvem Nezbytnost politické antropologie jakožto pastorační problém. Argentinský jezuita zde čerpal z ranného filosofického díla německého autora Romana Guardiniho „Der Gegensatz - Protiklad“ (1925) do češtiny, bohužel, dosud nepřeloženého; zaobírá se tam protiklady v duchu nikoli hegeliánské dialektiky, která vnáší rozpor tam, kde není, a popírá ho tam, kde je, nýbrž naopak– jak sám Bergoglio říká – v duchu „vzájemné interakce skutečnosti“, která konflikty zjišťuje a přijímá, nikoli zastírá či vytváří.

Bergoglio se v roce 1989 zamýšlel nad sklonkem marxisticko-leninských režimů v Evropě a vyjádřil poněkud překvapivě obavy nad dalšími, rodícími se formami sekulárního mesianismu. „Technicistní mentalita spolu se snahou o profánní mesianismus – říká - je příznačným rysem dnešního člověka, kterého lze označit přídomkem »gnostický«. Má vědomosti, ale postrádá jednotu, a na druhé straně potřebuje esoteriku, konkrétně tu sekularizovanou čili profánní. V tomto smyslu lze říci, že politika je pokoušena být gnostickou a esoterickou, poněvadž neumí opanovat moc techniky vnitřní jednotou, danou skutečným účelem a prostředky aplikovanými na lidské úrovni.“

Argentinský jezuita - nyní na Petrově stolci - poukazuje na dvě pomýlené formy politické antropologie, totiž na onen zmíněný usmiřující synkretismus čili měkkou totalitu a jednak na fundamentalismus, který se v klamném úsilí o »čistotu« rodí jako reakce na tu první formu: „Čistý rozum, čistá věda, čisté umění, čisté vládní zřízení apod. Toto bažení po čistotě, které se někdy transformuje na náboženský či politicko-historický fundamentalismus, nezřídka připravuje národy o jejich dějinné hodnoty a izoluje svědomí do té míry, že uvrhuje lidi do čirého nihilismu“– konstatuje Bergoglio.

Citované pasáže dobře ilustrují, jak snadno se může mýlit ten, kdo se domnívá, že plně chápe intelektuální zázemí Františkova pontifikátu. Mnohem poctivější je totiž připustit si opak. Nevědět v tomto kontextu umožňuje dávat prostor tajemství a tajemnému působení Boha, Stvořitele a Pána. Zdá se však, že dnes se ze vztahu ke Kristovu náměstku vytrácí právě úkon víry. Pod vlivem informovanosti či přesněji iluzorní informovanosti se šíří jakési vědění, ne-li přímo vševědění, které je s křesťanskou vírou neslučitelné, ba dokonce ji dusí, pokud není praktikována a hlásána.

Klíčem k porozumění mezinárodnímu dění nejsou média, ani vyjádření politiků, ba ani papežovy apely, nýbrž pouze víra. Dnešnímu člověku hrozí zalknutí vysoce redundantní mediální produkcí. Porozumění, které si tak sám nabízí, stále obtížněji rozlišuje od toho, které dává křesťanská víra. Zapomíná totiž, že média nejsou neutrálním prostředkem, nýbrž nástrojem, kterým dává výraz svým ambivalentním sympatiím-antipatiím.

Nevychází tak paradoxně najevo platnost Kristových slov: »Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli« (Jan 9,39)?

Citace: Massimo Borghesi, Jorge Mario Bergoglio, Una biografia intellettuale, Jaca Book, Milano 2017, str. 117-144.

Milan Glaser