Rádio Vaticana

O otroctví a migraci

17.6.2018

„Zkušenost dokazuje, že obchod s otroky nelze zastavit násilím, a lodní blokáda pouze zvýší jeho zisky a krutost“ – tato zdánlivě moudrá slova pronesl James Henry Hammond (1807-1864), guvernér Jižní Karoliny (1842-44) a senátor USA v letech 1857 až 1860. Jejich ozvěnou zdá se v těchto dnech povyk evropských médií, referujících o lodi Auquarius, plavící se pod gibraltarskou vlajkou, jež se pokoušela vylodit 629 afrických pasažérů v Itálii. Je pravdou, že nebyli v železech jako před 200 lety jejich předkové, ale bohužel jim nechyběly okovy iluzí a falešných slibů, kterými je nakrmily některé specializované neziskové organizace. Itálie jim poskytla potraviny i zdravotní pomoc a přijala 7 těhotných žen a 11 dětí na palubu svých lodí; zbytek plnoletých cestujících mužského pohlaví musel pokračovat v cestě a dnes přistáli ve Španělsku.

Nejzajímavější je však na této spojitosti, že výše citovaný americký politik napsal v 19. století knihu nazvanou Otroctví ve světle politické vědy, kde mimo jiné tvrdí: „Pevně věřím, že Americké otroctví nejenom není hřích, ale je výslovně přikázáno Bohem skrze Mojžíše a schváleno Kristem skrze apoštoly.“ James H. Hammond samozřejmě v otroctví nejenom věřil, ale přinášelo mu také finanční zisky. Později dokonce vyšlo najevo, že sexuálně zneužíval svoje otrokyně.

Mediální humbuk kolem lodě Auquarius se nikoli náhodou strhnul v den nástupu nové italské vlády, která po dlouhých letech konečně vzešla z parlamentních voleb. Její snahou je totiž otevřít imigrační centra přímo na africké půdě a tak znemožnit obchod s lidmi.

Právě o ten totiž jde, jak řekl v pátek na půdě italského parlamentu nigerijský imigrant a nyní senátor za Ligu severu, Toni Iwobi: „Toto není imigrace, kterou jsem zažil já, nýbrž otrokářství. Kdysi byli z Afriky dováženi otroci, dnes levná pracovní síla.“ Tento Nigerijec s italským občanstvím žije v Itálii 40 let a v jednom z rozhovorů informoval také o iniciativě nigerijské vlády, která se po dohodě s tou libyjskou stará o repatriaci těch svých občanů, kteří si na prahu Evropy uvědomí, do jak zbytečného dobrodružství se pustili, ale na zpáteční cestu už nemají peníze.

Odmítavý postoj vlád afrických států, jakož i tamějších biskupů k organizovanému odlivu vlastních občanů je opodstatněný, a zdá se, že s přispěním nové italské vlády bude nalezeno rozumné řešení a učiněna přítrž rafinovaným demagogům, kteří bohatnou na obchodu s takzvanými pracovními silami a migranty. Slova lidé nebo člověk totiž příslušné ideologie neznají.

Z tohoto hlediska je také dobré sáhnout do minulosti církve, která se vztahem domorodců a migrantů zabývala již v roce 1537, tedy v souvislosti s opačným pohybem lidí, mířích z Evropy do Nového světa. Tehdejší papež Pavel III. vydal 2. června 1537 bulu známou pod jménem Veritas ipsa anebo Sublimis Deus. Vyjadřuje se v ní k otázce, která vyplynula ze setkání evropských objevitelů Ameriky s tamějšími domorodci, tzv. indios. Papež konstatoval, že indiány považujeme za pravé lidi (utpote veros homines esse), a křesťanům důrazně přikázal, že je nesmějí zbavovat jejich svobody, ani majetku. „Rozhodujeme a prohlašujeme, aby tito indiáni a všechny jiné národy, o nichž se křesťané v budoucnu dovědí, nebyli nikdy připravováni o svobodu a svůj majetek, třebaže nevyznávají víru v Krista. Mohou tedy svobodně a dovoleně užívat svoji volnost a svůj majetek a nesmějí být zotročováni. Zmínění domorodci i ostatní národy mají být zváni k víře v Krista kázáním Božího slova a příkladem dobrého života“ - tolik papež Pavel III.

Jakkoli je otázkou, zda vůbec a nakolik se světská moc křesťanských panovníků slovy citované papežské buly řídila, na jejich platnosti to nic nemění. Migrace však v dějinách měla a má různé pohnutky a také různé následky.

Milan Glaser