25.11.2004 

Od dětství jsem slýchával slovo poušť, ale teprve osobní setkání mně dalo jakousi představu. Ještě více než příroda, divoká, pustá a rozlehlá do nekonečna, nikoli však bez života, na mě zapůsobili lidé, kteří na poušti žijí. Většina z nich se tam narodila a žijí v podmínkách, které si těžko umíme představit. Ale někteří tam přišli dobrovolně, ze své svobodné vůle.

Pomáhat.

Svědectví těchto obětavých lidí musí pohnout i skálou. Co je to za sílu, která přiměje člověka, aby zcela směnil svůj život ve prospěch těch nejchudších a zapomenutých? Co je to za sílu, kvůli které složí věčné sliby čistoty, poslušnosti a chudoby a odejde na poušť sloužit. Odevzdá svůj život. Bez naděje na statistické výsledky. Islám totiž nepřipouští přestup k jinému náboženství.

Při jedné z cest na Saharu, jsme spolu s částí rodiny navštívili klášter bratří trapistů, na úpatí Vysokého Atlasu, v marockém Mideltu. Bylo to na Hod Boží Svatodušní roku 2002. Několik domečků, uplácaných z hlíny, schoulených kolem hliněného kostelíka a zděná lékařská ordinace, která je stále obklopena nemocnými. Chudičký kostelíček, malé stádečko, ale o to intenzívnější pocit sounáležitosti a síly společenství.

Ona svatodušní neděle byl - jak jsem později zjistil - výroční den. S úžasem jsme tehdy naslouchali kázání jednoho z kněží. Vzpomínal, se slzami v očích, na osud sedmi bratří trapistů od Matky Boží z Atlasu v alžírském Tibhirinu, zavražděných 21. května 1996. Citoval ze závěti jednoho z nich, představeného komunity, otce Christiana. Z celého společenství devíti řeholníků se zachránili pouze dva. Ti po těch událostech odešli do Maroka, do Mideltu. Nevěděl jsem, že se účastní bohoslužby společně s námi. Až teprve když jsem se po slavnosti o ony události blíže zajímal, seznámili mě s jedním z nich. Pověděl mně mnoho podrobností a předal mně kopii autentického francouzského znění závěti otce Christiana de Chergé.

Sedmapadesátiletý otec Christian, tuto závěť napsal v předtuše mučednické smrti dva roky předtím, než skutečně nastala.

Jeho poslední slova, původně určená jenom rodině, se po jejich zveřejnění stala literaturou. Jsem přesvědčen, že ty z vás, kteří je uslyšíte poprvé, zasáhnou právě tak, jak zasáhla onoho květnového dne před dvěma lety nás, kteří jsme se na poušti sešli, abychom společně slavili tajemství Eucharistie.

Otec Christian píše:

Kdyby se někdy stalo ? a k tomu může dojít dnes ? že bych se stal obětí terorismu, který, jak se zdá, obklopuje všechny cizince žijící v Alžírsku, byl bych rád, aby moje komunita, moje církev a moje rodina věděli, že jsem svůj život dal Bohu a této zemi. Aby přijali, že jedinému Učiteli života by tato smrt nebyla cizí. Aby se za mě modlili. Jak jsem mohl být shledán hodným takové oběti? Aby uměli spojit tuto smrt s tolika jinými, stejně násilnými, které zapadnou v lhostejnosti a anonymitě. Můj život nemá větší cenu než život jiný. Nemá ji ani menší. V každém případě už nemá nevinnost dětství. Žil jsem dostatečně dlouho, abych se cítil komplicem zla, které, jak se bohužel zdá, ve světě převládá a dokonce i toho zla, které mě slepě zasáhne.

Přál bych si, až ta hodina přijde, mít tu jasnozřivou chvíli, která by mi dovolila naléhavně prosit Boha za odpuštění pro mě a pro mé lidské bratry ? a současně odpustit z celého srdce těm, kteří mě zasáhli. Nepřál jsem si takovou smrt. Pokládám za důležité to vyznat. Nevím, jak bych se z ní mohl radovat, jestliže tento národ, který mám tak rád, bude kolektivně obviněn z mého zavraždění. To, co bude možná nazváno ?milostí mučednické smrti?, bude draze zaplaceno, dráže než povinnost jednoho Alžířana, ať už to bude kdokoliv, zvlášť bude-li to učiněno ve věrném souladu s tím, o čem on se domnívá, že je islám.

Vím, jaké opovržení stihne všechny Alžířany. Znám karikatury islámu, které způsobuje jistý druh islamismu...

Otec Christian uzavírá svou závěť těmito slovy:

Tento ztracený život, zcela můj a zcela jejich, díky Bohu, jsem si přál podrobit této radosti, navzdory všemu. Do tohoto díku, kterým je řečeno vše o mém životě, zahrnuji vás, přátelé ze včerejška i dneška, i vás přátelé odsud, po boku mé matky a mého otce, mých sester a bratří i ty, u nichž se stonásobně shoduje to, co bylo přislíbeno. A také i tebe, příteli poslední minuty, který nebudeš vědět, co činíš.

Ano, i pro tebe chci tyto díky a toto s Bohem? Nechť je nám oběma dáno se znovu shledat jako šťastní lotři v ráji, bude-li to vůle Boha, našeho Otce. Amen! Inšallah! (=bude-li Bůh chtít!)

Pavel Jajtner

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.