Chvála netolerance

8.7.2018 

Jistá katolická agentura publikovala pronikavý aforismus:  „Tolerance je ctnost člověka, který nemá svůj názor“. V katolických kruzích jsou dnes podobné postřehy dosti vzácné. Tento pochází od Gilberta K. Chestertona (1874-1936), prorockého spisovatele, který předvídal mimo jiné také situace, v níž se budou „tasit meče na obranu názoru, že tráva je zelená a nebe modré“.  A skutečně. Ve Španělsku, abychom podali malý příklad, byl zabaven autobus a pokutován jeho řidič za to, že měl na karoserii nápis: „chlapečci mají penis a děvčátka vagínu“, a to  proto, že něco takového přece dnes nelze říkat, protože je to „netolerantní“.

Jako měl Francisco Goya sny, ve kterých rozum produkoval přízraky, tak tzv. tolerance produkuje  trestance, lynčuje a ostrakizuje. To je zákonité. Mám-li nějaké přesvědčení, znamená to, že mu rozumím, a kdo tomu nerozumí jako já, mýlí se. Moje přesvědčení pak roste v přímé úměře k tomu, jak nekompromisně vystoupím proti tomu, kdo má rozdílný názor. Kdo má silné přesvědčení, učiní cokoliv, aby umlčel toho, kdo si dovolil nesouhlasit. Taková je přirozenost věcí.

„Tolerance“ překrucuje, je nesmyslná. Přirozenost se totiž vzepře a vrátí věci zpět na jejich místo. Před nějakým časem – ještě za svobodna - byl britský princ Harry, syn Diany Spencerové, spatřen na jakési – soukromé – oslavě, jak je převlečen za nacistu, a byl z toho málem konec světa. Byl to nanejvýš projev jakési jeho anglické sebeironie, ale byl nucen se veřejně kát a odvolávat jako Galileo. Kdyby se převlékl za příslušníka kambodžských Rudých Khmérů, nikdo by to nekomentoval, ba dokonce by si toho nikdo ani nepovšiml.

Dal by se pořídit celý seznam – byť by k ničemu nebyl, protože jej všichni mají – který by vypočítal věci, za které - pokud je řekneš, ba dokonce pouze naznačíš - budeš potrestán. Říká se jim „politicky nekorektní“.  Dokazuje to, že neexistuje žádná „tolerance“. Je to jen dialektický paklíč, který slouží k odzbrojení odpůrce. Dnes už ale není zapotřebí. A slavný výrok Voltairův? Ano, ta slova: „nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat“? Pohádky! Nejenom, že Voltaire tato slova nikdy nevyřknul,  ale urážky, jimiž tento francouzský osvícenec častoval ty, kdo s ním nesouhlasili, žádný obyčejný člověk obvykle nevyslovuje.

Ano, protože, kdo má názor jasný, přesný a rozhodný, „netoleruje“ rozdílnost. Přinejlepším  ji na chvíli snese. Stačí pozorovat, jak skončí v mnoha katolických médiích ten, kdo si dovolí mít svůj názor na papežovo „milosrdenství“. Papež František má totiž přesvědčení zcela přesné, jako všichni, kteří nějaké mají, a předkládá je. Pryč s pochlebováním. Jednám stejně.

Chesterton viděl daleko a varoval nás, že král je nahý. Slyšeli jsme ho však, bohužel, pouze my „netolerantní“, kteří se proviňují tím, že mají jasno. Církev se tak znovu – a jako vždycky – ocitá v situaci, kdy musí bojovat proti dvěma nepřátelům: vnitřnímu a vnějšímu. Tím vnějším je - světe div se - islám. A tím vnitřním je politická korektnost, která za účelem sebedestrukce vzývá „dialog“ a „toleranci“, to znamená dva pojmy, které se – nikoli náhodou - poperou mezi sebou.


Z internetového portálu La Nuova Bussola Quotidiana  6.3. 2017
přeložil Milan Glaser

Rino Cammilleri

Copyright © 2003-2018 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.