Bůh, který je láska, nás stvořil, abychom měli rádi druhé

4.11.2018 

Promluva Svatého otce před mariánskou modlitbou, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Jádrem evangelia této neděle (srov. Mk 12,28b-34) je přikázání lásky: lásky k Bohu a lásky k bližnímu. Učitel Zákona se ptá Ježíše: »Které přikázání je první ze všech?« (v.28). On odpoví citací onoho vyznání víry, kterým každý Izraelita zahajuje a končí svůj den a které začíná slovy: »Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán« (Dt 6,4). Takto Izrael uchovává svoji víru v základ veškerého svého kréda: existuje jeden jediný Pán, který je „náš“ v tom smyslu, že s námi uzavřel nezrušitelnou smlouvu, miloval nás, má a bude nás mít rád navěky. Z tohoto pramene, z Boží lásky pro nás plyne dvojí přikázání: »Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou. [...] Miluj svého bližního jako sám sebe« (v.30-31).

Volbou těchto dvou přikázání, která dal Bůh svému lidu, a jejich propojením, Ježíš jednou provždy vyslovil učení, že láska k Bohu a láska k bližnímu jsou neoddělitelné, ba více, vzájemně se podporují. Přestože následují po sobě, tvoří dvě strany téže mince, a jejich společné uplatňování dává věřícímu opravdovou sílu! Milovat Boha znamená žít z Něho a pro Něho, kvůli tomu, že je, a kvůli tomu, co koná. Náš Bůh se bezvýhradně dává, je bezmezným  odpuštěním, je vztahem, který je oporou a dává růst. Milovat Boha tedy znamená denně investovat svoji energii, abychom byli jeho spolupracovníky v bezvýhradné službě svému bližnímu, bezmeznou snahou odpustit a pěstováním vztahů společenství a bratrství.

Evangelista Marek si nedělá starosti s tím, kdo je bližní, protože bližním je člověk, kterého potkávám. Nejde si ho zvolit předem, to by nebylo křesťanské. Myslet si, že bližního si lze volit, není křesťanské, nýbrž pohanské. Jsou zapotřebí oči, abychom jej viděli, a srdce,  abychom jej měli rádi. Pokud se budeme cvičit v tom, abychom se dívali Ježíšovým zrakem, budeme zblízka naslouchat tomu, kdo je v nouzi. Potřeby bližního vyžadují zajisté účinnou odpověď, ale především účast. Obrazně lze říci, že hladový potřebuje nejenom talíř polévky, ale také úsměv, potřebuje vyslechnout a potřebuje modlitbu, možná společnou. Dnešní evangelium nás všechny vybízí, abychom byli nejenom vstřícní k potřebám nejchudších bratří, ale především pozorní k potřebnému bratrskému sblížení, smyslu života a laskavosti. To je výzva pro naše křesťanské komunity: je třeba se vyvarovat toho, abychom se stali komunitami, které vyvíjejí spoustu iniciativ, ale navazují málo vztahů. Taková komunita riskuje, že bude jakousi „služební stanicí“, nikoli však společenstvím v plném a křesťanském smyslu toho slova.

Bůh, který je láska, nás stvořil pro lásku, abychom mohli mít rádi druhé a být spojeni s Ním. Bylo by iluzorní chtít milovat bližního a nechtít milovat Boha. Stejně tak by bylo iluzorní chtít milovat Boha a nechtít milovat bližního. Obě dimenze lásky – k Bohu a k bližnímu – charakterizují ve svojí jednotě Kristovy učedníky. Panna Maria ať nám pomáhá v každodenním životě přijímat a dosvědčovat toto zářivé učení.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.