Jean Guitton, Boží myslitel

21.3.2019 

K dvacátému výročí úmrtí francouzského filosofa

Přítel státníků i papežů, první laický auditor II. Vatikánského koncilu, Bergsonův žák, člen Francouzské akademie a profesor na Sorboně, svědek dvou světových válek, ruské revoluce a vynálezů dvacátého století – to vše byl francouzský filosof Jean Marie Pierre Guitton, od jehož úmrtí na první jarní den uplynulo dvacet let (1901-1999). „Jeane Guittone, cos činil ve svém životě? Filosofoval jsem. A to znamená? Učil jsem se umírat.“ – tak zní začátek dialogu, který si velký myslitel narozený v Pascalově Auvergne na úsvitu dvacátého století sám pro sebe vymyslel, až bude vcházet do ráje. Kdo ví. Jisté je, že tajemství smrti se Guitton během svého dlouhého života skutečně pokoušel interpretovat, jak dosvědčují jeho četné spisy. „Zdravím památku toho, kdo se přesvědčivým způsobem zasadil o to, aby vydal počet z božského tajemství. Po celý svůj život, ve svém filosofickém hledání a angažovanosti věřícího člověka, vkládal svou intelektuální – náročnou a objasňující – reflexi do služeb Zjevení“, napsal Jan Pavel II. v soustrastném telegramu 21.3.1999.

„Spíše než filosofem byl učitelem“, prohlásil o Guittonovi Jacques Chirac. Mistrem, který originálně předával víru a kulturu, a jehož se dotazovali politici i papežové. „Mistře, co je to smrt a co nastane po ní?“, naléhal na něj 17. listopadu 1984 François Mitterand a svěřil se: „Zbývá mi šest měsíců života“. „O záhrobí jsem vám toho příliš nemohl vysvětlit a právě proto se mu říká onen svět“, odpověděl Guitton.

Stopy dotazů, které svému důvěrníkovi a poradci Guittonovi kladl Pavel VI., nesou knižně vydané Dialogy (1967). Když se papež Montini francouzského filosofa zeptal, jaký pavlovský text je mu nejbližší, dostalo se mu citace z druhého listu Korinťanům: „Nechtěli bychom být svlečeni, ale toužíme, abychom byli nadto ještě přioděni, aby tak smrtelná schránka byla pohlcena životem“ (2 Kor 5,4). Guitton nicméně poznal rovněž Pia XII., s nímž se setkal roku 1958, krátce před jeho smrtí, a jehož „nebeský, zářný zjev, jako by byl mimo tento svět“, v něm až vyvolal děs. Jana XXIII. znal z doby, kdy byl Angelo Giuseppe Roncalli nunciem v Paříži. Právě tento papež způsobil, že se Guittonovo jméno objevilo v tiskovém zpravodajství na celém světě, když jej jako pozorovatele pozval k účasti na druhém vatikánském koncilu. „Před více než čtyřiceti lety jsem na výzvu kardinála Merciera ve svém srdci zaslechl výzvu k Ut Unum Sint, avšak nemyslel jsem si, že jednou spatřím geniální naplnění těchto nadějí prostřednictvím jednoho velikého papeže“, píše francouzský myslitel Janu XXIII. v děkovném listu, na jehož okraji dodává: „S něžným rozechvěním jsem se dozvěděl, že jméno sv. Josefa bylo zařazeno do mešního kánonu. Mám v plánu zasvětit mu jedno své dílo, které by široké publikum i elitu seznámilo s úctou vůči tomuto světci, která nyní obdrží nové impulsy“.

Roli prostředníka mezi papežem a intelektuálem tehdy sehrál zvláštní sekretář Jana XXIII., mons. Loris Capovilla. I jemu Guitton adresoval děkovná slova na listě, kde načrtl profilový portrét koncilového papeže. Tlumočit ideje do skic, kreslit tváře myslitelů a portrétovat přátele či se pouštět do složitějších malířských děl bylo Guittonovo tajné povolání. Stejně jako Jacques Maritain vnímal ve věcech estetično a po vzoru renesančního člověka se neomezoval na jedinou formu výrazu. S malováním začal brzy – už roku 1920 si během cesty po Itálii vedl deník, doprovázený skicami a akvarely. Po padesátých letech jej malířská práce provázela stále více, až se stala jeho poslední vášní. Znamenala pro něj „cestu k poznání neznámého skrze viditelné“, barvy mu zpřítomňovaly Boha a předjímaly tak konečnou slávu Božího vztahu k lidem. Nikoli náhodou, říkával francouzský filosof, kniha Zjevení množí barvy do nekonečné a proměněné škály. Umění parabolicky zjevuje to, čím budeme a co ještě není zřejmé (1 Jan 3,2).

K výtvarné činnosti Guittona podněcoval papež Pavel VI., tedy tentýž mons. Montini, který v roce 1950 zachránil jednu filosofovu knihu z indexu Svatého oficia. Psalo se osmého září a Montini si toho dne vyžádal od francouzského myslitele slib, že se o tomto datu každoročně setkají. Došlo k tomu celkem sedmadvacetkrát. A podle očitých svědků byly právě Dialogy s Pavlem VI. jedinou knihou, která nikdy nechyběla na Guittonově zaplněném psacím stole, navzdory tomu, že byl autorem další sedmdesátky titulů, z nichž je českým čtenářům bohužel dostupný jen nepatrný zlomek. Naštěstí dostatečně reprezentavní na to, aby upozadil akademika, filosofa a profesora a poodhalil srdce člověka, jako v případě imaginárních, nikdy neodeslaných Otevřených dopisů (Triáda 2011). Guitton je adresoval matce, zemřelé manželce, bezejmenným postavám i minulým a současným osobnostem. Mezi posledně jmenovanými uveďme Martu Robinovou (1902-1981), francouzskou stigmatizovanou mystičku, kterou pařížský intelektuál považoval za „důvěrnou přítelkyni“, po pětadvacet let ji pravidelně navštěvoval a při jejíž smrti se přesvědčil, že budoucnost spočívá v rukou homo mysticus. Tedy toho, kdo lásku prožívá v nezávislosti na světě a v tajemství svého posledního proč, řečeno s Romanem Guardinim (Konec novověku). Guitton věnoval Martě Robinové knihu, která česky vyšla pouhé tři roky po francouzském originálu (Portrét Marty Robinové, Signum unitatis 1991).

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.