Rádio Vaticana

Venku zůstanou pouze ti, kdo se nechtějí účastnit Otcovy radosti

31.3.2019

Homilie papeže při mši sv. ze 4. neděle postní, Rabat - Maroko

»Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem, objal ho a políbil« (Lk 15,20).

Takto nám evangelium podává jádro podobenství, které ukazuje otce, jenž spatřil přicházet svého syna. Byl pohnut v nitru, nečeká, až syn dojde domů, ale překvapuje ho tím, že mu jde naproti. Toužebně očekávaný syn a otec dojatý jeho návratem.

Nebyl to však jediný moment, kdy se dal otec do pohybu. Jeho radost by nebyla úplná bez přítomnosti druhého syna. Proto za ním vychází ven, aby mu domluvil a pozval na oslavu (v.28). Starší syn, jak se zdá, nemá v oblibě hostiny na uvítanou; nesnese radost otce a nebere na vědomí návrat svého bratra, »tohoto tvého syna«, jak říká otci (v.30).

Ve svojí neochotě účastnit se oslavy neuznává nejen svého bratra, ale ani svého otce. Dává přednost osiření před bratrstvím, osamocení před setkáním a hořkostí před slavením. Je nejen neschopen porozumět a odpustit svému bratrovi, ale nedokáže ani připustit, že má otce, který je schopen odpouštět, ochoten čekat a dávat pozor, aby nikdo nezůstal stranou; zkrátka otce schopného soucitu.

Na prahu onoho domu se vyjevuje tajemství našeho lidství: jednak je tu oslava návratu ztraceného syna a jednak jakýsi pocit zrady a roztrpčení nad tím, že se slaví jeho návrat. Na jedné straně přívětivost k tomu, kdo zakusil bídu a bolest, dotáhnul to tak daleko, že zapáchal a přál si jíst z toho, co žrali vepři; na druhé podráždění a hněv nad tím, že byl dán prostor tomu, kdo takového přijetí nebyl hoden, ani si jej nezasloužil.

Znovu se tak vyjevuje napětí, jež se vyskytuje v našem lidu i v našich komunitách, a dokonce v nás samotných. Napětí, jež v nás přebývá, počínaje Kainem a Ábelem, a kterému jsme povoláni postavit se tváří v tvář. Kdo má právo zůstat mezi námi, mít místo u našeho stolu a v našem shromáždění, v našich starostech a v našem starání, na našich náměstích, v našich městech? Zdá se, že se opět ozývá ona bratrovražedná otázka: jsem snad strážcem svého bratra? (srov. Gen 4,9).

Na prahu onoho domu se objevují rozdělení a střety, agresivita a konflikty, které vždycky otřásají branami našich velkých tužeb, našeho boje za bratrství a za to, aby každý člověk mohl již nyní zakoušet svůj synovský stav a svou synovskou důstojnost.

Na prahu onoho domu se však v plné síle, bez hloubání a omlouvání, které by mu ubíralo na síle, skvěje Otcovo přání, aby všichni jeho synové měli účast na Jeho radosti a nikdo nežil v nelidských podmínkách jako jeho mladší syn, ani v osiření, izolaci a zatrpklosti jako ten starší. Jeho srdce si přeje, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy (1 Tim 2,4).

Určitě existuje mnoho okolností, které přiživují rozdělení a konflikty; nepopiratelně existují situace, které nás mohou vést ke střetům a rozdělením. To nelze popřít. Stále nám hrozí pokušení věřit v nenávist a pomstu jakožto legitimní formy rychlého a účinného dosažení spravedlnosti. Zkušenost nám však říká, že nenávist, rozdělení a pomsta pouze usmrcují duši našeho lidu, otravují naděje našich dětí, ničí a odebírají nám všechno, co máme rádi.

Proto nás Ježíš zve k pohledu a nazírání na Otcovo srdce. Jedině tak můžeme denně objevovat, že jsme bratři. Jedině na základě tohoto širokého horizontu, uschopňujícího nás překonat krátkozrakou rozdělující logiku, budeme si moci osvojit pohled, který nebude chtít zatemňovat nebo zapírat naše rozdílnosti v jakési snaze o vynucenou jednotu nebo tichou marginalizaci. Jedině budeme-li schopni denně pozvedat oči k nebi v modlitbě Otčenáš, budeme moci vstoupit do dynamiky, umožňující nahlédnout a odvážit se žít nikoli jako nepřátelé, nýbrž jako bratři.

»Všechno, co je moje, je i tvoje« (Lk 15,31), říká otec staršímu synovi. A nemíní pouze materiální statky, nýbrž účast na samotné jeho lásce a soucitu. To je pro křesťana ten největší poklad a bohatství. Namísto toho, abychom se poměřovali či klasifikovali na bázi nějakého morálního, sociálního, etnického či náboženského stavu, můžeme tedy uznat, že existuje jiný stav, který nikdo nebude moci zrušit, ani zničit, poněvadž je to ryzí dar: stav milovaných, vytoužených a oslavených dětí Otce.

»Všechno, co je moje, je i tvoje«, také moje schopnost soucitu, říká nám Otec. Neupadněme do pokušení redukovat svoji synovskou příslušnost na otázku zákonů a příkazů, povinností a plnění. Naše příslušnost a naše poslání se nerodí z voluntarismů, legalismů, relativismů či integrismů, nýbrž z lidí, kteří každý den pokorně, stále a úpěnlivě prosí: »přijď království tvé«.

Evangelní podobenství prezentuje otevřený konec. Vidíme otce, který domlouvá staršímu synovi, aby přišel slavit slitování. Evangelium neříká nic o tom, jak se rozhodnul. Připojil se k slavnosti? Lze se dovtípit, že tento otevřený konec naznačuje, že jej má každá komunita a každý z nás dopsat svým vlastním životem, pohledem a postojem ve vztahu k ostatním. Křesťan ví, že v Otcově domě je mnoho příbytků a venku zůstanou pouze ti, kdo nechtějí vstoupit a účastnit se Otcovy radosti.

Drazí bratři, chtěl bych vám poděkovat za svědectví, které vydáváte evangeliu milosrdenství v této zemi. Kéž se vaše komunity díky této vynaložené snaze stanou oázami milosrdenství. Vybízím a podněcuji vás, abyste nadále přispívali k růstu kultury milosrdenství, kultury, v níž nikdo nehledí na druhého lhostejně a neodvrací svůj pohled, spatří-li utrpení (Misericordia et misera, 20). Buďte nadále nablízku maličkým a chudým, odmítaným, opuštěným a ignorovaným a buďte nadále znamením Otcova objetí i srdce.

Kéž Milosrdný a Milostivý – jak jej často vzývají naši muslimští bratři a sestry – obdaří díla Své lásky silou a plodností.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV