31.3.2019 

Promluva papeže na setkání s duchovenstvem, Rabat - Maroko

Drazí bratři a sestry,

Velice mne těší že se mohu s vámi setkat. Děkuji zejména otce Germainovi a sestře Mary za jejich svědectví. Rád bych pozdravil také členy Ekumenické rady církví, která tady v Maroku zviditelňuje společenství křesťanů různých vyznání na cestě k jednotě. V této zemi je křesťanů málo. Avšak podle mého názoru tato skutečnost není problémem, ačkoli připouštím, že pro někoho to může být těžké. Vaše situace mi připomíná Ježíšovu otázku: »Čemu se podobá Boží království a k čemu ho přirovnám? [...] Je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo« (Lk 13,20.21). Parafrází Pánových slov bychom mohli říci: čemu se podobá křesťan v této zemi? Podobá se tak trochu kvasu, který chce matka církev zadělat do velkého množství mouky, až prokvasí celé množství. Ježíš nás skutečně neposlal proto, aby nás bylo víc! Povolal nás do misií. Začlenil nás do společnosti jako ono malé množství kvasu. Kvasu blahoslavenství a bratrské lásky, ve které se jako křesťané můžeme všichni setkat, abychom zpřítomňovali Jeho království. Tady mi přichází na mysl, co říkal sv. František bratrům, když je vybízel: „Jděte a hlásejte evangelium, a pokud je to nezbytné, tak i slovy.“

To znamená, drazí přátelé, že poslání nás pokřtěných, kněží a zasvěcených osob, není určeno počty či prostory, kterých dosáhneme, nýbrž schopností generovat a podněcovat změnu, úžas a soucit; je určeno způsobem, jakým si Ježíšovi učedníci přisvojují radosti, bolesti, úzkosti a naděje těch, s nimiž žijí (Gaudium et spes, 1). Jinými slovy, cesty misijního poslání nevedou proselytismem. Vzpomeňme na slova Benedikta XVI.: „Církev neroste proselytismem, nýbrž přitažlivostí a svědectvím. Misijní poslání tedy nevede přes proselytismus, který ústí ve slepé uličce, nýbrž skrze způsob našeho života s Ježíšem a s ostatními. Nevadí tedy, že nejsme početní, problémem by bylo, kdybychom byli bezvýznamní, a stali se solí, která postrádá chuť evangelia – toto je problém - anebo světlem, které už nic neosvěcuje (Mt 5,13-15).

Myslím, že starost nastává, trýzní-li nás myšlenka, že můžeme být významní pouze, tvoříme-li masu anebo ovládáme-li všechen prostor. Vy dobře víte, že život závisí na naší schopnosti být „kvasem“ kdekoli a s kýmkoli jsme. I když to nemusí přinášet zdánlivě žádný hmatatelný či bezprostřední prospěch (srov. Evangelii gaudium, 210). Protože být křesťanem neznamená přilnout k nějakému učení, chrámu nebo etniku. Být křesťanem je setkání, a to setkání s Ježíšem Kristem.  Jsme křesťany, protože jsme zakusili lásku a setkání; nejsme ovocem proselytismu. Být křesťany znamená vědět, že nám bylo odpustěno a jsme zváni jednat stejným způsobem, jakým Bůh jedná s námi, poněvadž »podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem« (Jan 13,35).

Drazí bratři a sestry, vědom si kontextu, ve kterém jste povoláni žít svůj křest, svoje služebné poslání a svoje zasvěcení, přicházejí mi na mysl slova svatého papeže Pavla VI. z encykliky Ecclesiam suam: „Církev musí vejít do dialogu se světem, ve kterém se ocitla. Církev se stává slovem, církev se stává poselstvím, církev se stává rozmluvou“ (č.67). Tvrzení, že církev musí vstoupit do dialogu,  neplyne z nějaké módy – a dialog je dnes v módě, ale neplyne z ní - a tím méně plyne ze strategie zacílené na navýšení počtu vlastních členů. Církev má vstoupit do dialogu z věrnosti ke svému Pánovi a Mistrovi, který od počátku, pohnut láskou, navazoval dialog jako přítel, aby nám věnoval svoje přátelství (srov. Dei Verbum, 2). Jako učedníci Ježíše Krista jsme tak již ode dne svého křtu zváni podílet se na tomto dialogu spásy a přátelství, jímž jsme obdarováni jako první.

Křesťan se v těchto krajích učí být živou svátostí dialogu, který chce Bůh nastolit s každým mužem a ženou v jakékoli životní situaci. Dialog jsme povoláni uskutečňovat stejně jako Ježíš, který je pokorný a tichý srdcem (srov. Mt 11,29), totiž horlivou a nezištnou láskou, bez kalkulací a omezení a při respektování svobody jednotlivých lidí. Máme starší bratry, kteří nám ukazují cestu v tomto duchu, protože svým životem dosvědčili, že je to možné; „vysoké měřítko“, které nás pobízí a podněcuje. Jak nezmínit postavu svatého Františka z Assisi, který se uprostřed křížové výpravy vydal na setkání se sultánem Abdelem Malikem? Jak nezmínit bl. Charles de Foucaulta, kterého hluboce poznamenal skromný a skrytý život Ježíše v Nazaretu, jemuž se v tichosti klaněl, a chtěl být „bratrem všech“? Nebo na ty křesťanské bratry a sestry, kteří se rozhodli být solidární s lidem až k obětování vlastního života? Když je církev takto věrna svému poslání, jež dostala od Pána, vstupuje do dialogu se světem a stává se rozmluvou, podílí se na adventu bratrství, jehož zdrojem nejsme my, nýbrž Boží Otcovství.

Takovýto dialog spásy jsme v zasvěceném životě posláni vést především přímluvou za lid, který nám byl svěřen. Vzpomínám si, že jsem jednou mluvil s knězem, který byl jako vy v zemi, kde křesťané tvoří menšinu, a vyprávěl mi, jak v sobě pocítil zvláštní ozvěnu Otčenáše, když na  modlitebním setkání s lidmi jiného náboženského vyznání mocně pocítil prosbu »chléb náš vezdejší dej nám dnes«. Prosba za lid, který mu byl v jistém smyslu svěřen nikoli proto, aby v něm úřadoval, nýbrž měl jej rád, přiměla tohoto misionáře, aby ji pronášel zvláštním tónem a se zvláštní příchutí. Zasvěcená osoba, kněz klade na oltář a opatruje svojí modlitbou život svých krajanů, a jakoby skulinou v oné zemi umožňuje působení oživující síly Ducha. Je krásné vědět, že v různých koutech této země může stvoření vašimi hlasy úpěnlivě prosit: „Otče náš“.

Takto se dialog stává modlitbou, a můžeme jej každý den konkrétně vést „jménem »lidského bratrství«, které zahrnuje, sjednocuje a činí rovnými všechny lidi; jménem bratrství drásaného politikami integralismu a rozdělování, systémy bezuzdného zisku a záštiplnými ideologickými tendencemi, jež manipulují činy i osudy lidí“ (Dokument o lidském bratrství, Abú Dhábí, 4. února 2019). Modlitbou, která nerozlišuje, neodděluje a nemarginalizuje, nýbrž stává se ozvěnou života bližního; přímluvnou modlitbou, jež je schopna říkat Otci: »přijď království tvé«. Nikoli násilně či nenávistně, ani etnickou, náboženskou či ekonomickou nadvládou, nýbrž mocí soucitu vylitého z Kříže na všechny lidi. Toto je zkušenost, kterou prožívá většina z vás.

Děkuji Bohu za to, co jako učedníci Ježíše Krista tady v Maroku činíte, když denně dovedete v dialogu, spolupráci a přátelství nacházet prostředky k rozsévání budoucnosti a naděje. Takto  demaskujete a objasňujete každý pokus využívající rozdíly a nevědomost k rozsévání strachu, nenávisti a konflitku. Víme přece, že živení a manipulace strachu a nenávisti vede k destabilizaci našich komunit a duchovně je odzbrojuje.

Vybízím vás a nemám jiného přání, než abyste zviditelňovali přitomnost a lásku Krista, který se stal pro nás chudým, abychom zbohatli z jeho chudoby (srov. 2 Kor 8,9): buďte nadále bližními těm, kteří často zůstávají pozadu, maličkým a a chudým, vězňům a migrantům. Ať je vaše láska vždycky činorodá a stává se tak v Maroku cestou ke společenství mezi křesťany a všemi náboženskými vyznáními: ekumenismem charity. Kéž je také cestou k dialogu a spolupráci s našimi muslimskými bratry a sestrami a se všemi lidmi dobré vůle. Milosrdná láska zejména vůči slabým je tou nejlepší příležitostí, jak se přičinit o rozšíření kultury setkávání. Kéž je také cestou, která umožní raněným, zkoušeným a vyloučeným lidem poznat, že jsou členy jediné lidské rodiny ve znamení bratrství. Ať vám jako učedníkům Ježíše Krista v tomtéž duchu dialogu a spolupráce stále leží na srdci snaha sloužit spravedlnosti a pokoji ve výchově dětí a mládeže, ochraně a doprovázení starých, slabých, postižených a utiskovaných.

Děkuji ještě jednou bratři a sestry za vaši přítomnost a vaši misii tady v Maroku. Díky za vaši vytrvalou, skromnou a diskrétní přítomnost podle příkladů zasvěceného života našich starších, z nichž bych rád pozdravil děkanku sestru Ersilii. V tobě, drahá sestro, srdečně zdravím všechny starší sestry a bratry, kteří ze zdravotních důvodů nemohli být přítomni fyzicky, ale spojili se s námi modlitbou.

Všichni jste svědkové  dějin, které jsou slavné, protože jsou dějinami obětí, naděje, každodenního zápasu, života oddaného službě a vytrvalosti v namáhavé práci, neboť každá práce přináší „pot na tváři“ (Evangelii gaudium, 96). „Nejen že si máte připomínat svou slavnou minulost, ale musíte si také uvědomit, že je vaším úkolem vytvářet nové slavné dějiny! Pohleďte do budoucnosti, kam vás Duch svatý vysílá, aby skrze vás učinil podivuhodné věci“ (Vita consecrata, 110), a nadále buďte živým znamením bratrství, ke kterému nás Otec povolal, bez voluntarismů a rezignovanosti jako věřící, kteří vědí, že Pán nás neustále předchází a otevírá prostory naděje tam, kde se zdálo, že něco či někdo zaniká.

Pán ať žehná každému z vás a vaším prostřednictvím členům všech vašich komunit. Jeho Duch ať vám pomáhá přinášet v hojnosti plody dialogu, spravedlnosti, pokoje, pravdy a lásky, aby tady a v této Bohem milované zemi rostlo bratrské společenství. A prosím vás, nezapomeňte se modlit za mne. Děkuji.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.