Ať oheň Duch svatého stráví naši nedůvěru

31.5.2019 

Papež na setkání s patriarchou Danielem a svatým synodem, Bukurešť

Vaše Svatosti, ctihodní metropolité a biskupové Svatého synodu!

Cristos a înviat! (Kristus vstal zmrtvých) Pánovo vzkříšení je srdcem apoštolského hlásání, předávaného a střeženého našimi církvemi. V den Velikonoc se apoštolové radují při pohledu na Zmrtvýchvstalého (srov. Jan 20, 20). V tomto velikonočním čase se také já raduji nad tím, že jeho odlesk mohu spatřit ve vašich tvářích, drazí bratři. Před dvaceti lety řekl papež Jan Pavel II. tomuto Svatému synodu: „Přišel jsem rozjímat Kristovu Tvář vytesanou do vaší církve; přišel jsem uctít tuto trpící Tvář, závdavek nové naděje“ (Sv. Jan Pavel II. promluva k patriarchovi Teoctistovi a Svatému synodu, 8. května 1999: Insegnamenti XXII, 1 (1999), s. 983). Taká já jsem přišel na toto místo jako poutník dychtící spatřit Pánovu tvář ve tváři bratří a při pohledu na vás ze srdce děkuji za vaše přijetí.

Pouta víry, jež nás spojují, sahají k apoštolům, svědkům Zmrtvýchvstalého, zejména ke svazku pojícímu Petra a Ondřeje, který podle tradice přinesl víru do těchto zemí. Byli pokrevnými bratry (srov. Mk 1,16) a zůstali jimi také jedinečným způsobem v prolití vlastní krve pro Pána. Připomínají rovněž, že existuje pokrevní spříznění, které nás předchází a jako tichý životodárný proud nikdy v průběhu staletí nepřestalo zavlažovat a podporovat naši cestu.

Tady, stejně jako na mnoha dalších místech našich časů, jste zakusili velikonoce ve smrti a vzkříšení. Mnoho synů a dcer této země z různých církví a křesťanských společenství podstoupilo velký pátek pronásledování, prošlo tichem soboty a prožilo neděli znovuzrození. Jak mnoho mučedníků a vyznavačů víry! Mnozí lidé různých vyznání byli v nedávných dobách vězněni bok po boku a navzájem se podpírali. Jejich příklad dnes vyvstává před námi a před novými generacemi, které nepoznaly drama oněch chvil. To, pro co trpěli až k obětování života, je dědictvím příliš vzácným než aby mohlo být zapomenuto a zneuctěno. Je to společné dědictví, jež nás vybízí, abychom se nedistancovali od bratra, který je sdílí; jsme sjednoceni s Kristem v utrpení a bolesti, a Kristem sjednoceni ve Vzkříšení, abychom „i my mohli žít novým životem“ (Řm 6,4).

Vaše Svatosti, drahý bratře, setkání mezi našimi předchůdci před dvaceti lety bylo velikonočním darem, událostí, která přispěla nejen k rozkvětu vztahů mezi pravoslavnými a katolíky v Rumunsku, ale také k dialogu mezi katolíky a pravoslavnými obecně. Cesta, kterou tehdy římský biskup poprvé vážil do země s pravoslavnou většinou, otevřela průchod dalším podobným událostem. Chtěl bych vzpomenout na blahé paměti patriarchu Teoctista. Kdo by si nepamatoval na spontánní volání: „Jednotu, jednotu!“, které se v oněch dnech vzepjalo tady, v Bukurešti? Bylo to hlásání naděje vzešlé z Božího lidu, proroctví, jež zahájilo novou dobu: čas společné cesty ve znamení objevování a probuzení bratrství, které nás již spojuje. To už je jednota.

Kráčet společně v síle paměti. Nikoli však paměti utrpěných a uštědřených křivd, soudů, předsudků a exkomunikací, které nás uzavírají do bludného kruhu a vedou ke sterilním postojům, nýbrž paměti na kořeny: na první staletí, v nichž se evangelium hlásané ve svobodě a v duchu proroctví setkávalo s novými národy a kulturami a osvěcovalo je, paměti na první staletí mučedníků, Otců a vyznavačů víry, svatost každodenně prožívanou a dosvědčovanou mnoha prostými lidmi majícími účast na témže Kristu. Díky Bohu naše kořeny jsou zdravé a pevné a jakkoli během růstu utrpěly pokřivenostmi a strastmi časů, jsou povolány, jak říká žalmista, s vděčností přemítat o tom, co v nás učinil Pán (srov. Ž 77, 6.12-13). Vzpomínka na kroky učiněné pospolu nás povzbuzuje k budoucímu pokračování s vědomím – zajisté rovněž – rozdílností, avšak především v činném postoji a v rodinné atmosféře, kterou máme znovu objevit, v paměti na společenství, jež má ožít, aby jako lucerna vrhala světlo na kroky naší cesty.

Kráčet společně v naslouchání Pánu. Za příklad nám slouží to, co Pán učinil v den velikonoc, když kráčel s učedníky cestou do Emauz. Hovořili o tom, co se stalo, o svých nejistotách, pochybnostech a otázkách. Pán je trpělivě vyslechl, s otevřeným srdcem s nimi vedl dialog a pomáhal jim porozumět a rozlišit ony události (srov. Lk 24, 15-24).

Také my potřebuje společně naslouchat Pánu, zejména v těchto posledních dobách, v nichž cesty světa vedly k prudkým sociálním a kulturním změnám. Mnozí mají prospěch z technologického vývoje a hospodářského blahobytu, ještě více však je těch, kdo byli nenapravitelně vyloučeni, v okamžiku, kdy unifikující globalizace přispívá k vykořenění hodnot národů, oslabuje etiku a společné soužití, zanášené v posledních letech šířícím se, často uměle přižovovaném, pocitem strachu, který vede k postojům uzavřenosti a nenávisti. Potřebujeme si navzájem pomáhat, abychom nepodlehli svodům „kultury nenávisti“ a individualismu, která  - ačkoli snad již nemá ideologický podtext jako v dobách ateistického pronásledování –působí nicméně přesvědčivěji a neméně materialisticky. Představuje často jako cestu rozvoje to, co se jeví jako bezprostřední a rozhodné, avšak ve skutečnosti jde o věci lhostejné a povrchní. Křehkost vztahů, která končí v izolovanosti lidí, dopadá především na základní buňku společnosti, kterou je rodina, a žádá po nás, abychom vycházeli vstříc těžkostem našich bratří a sester, zejména nejmladším, nikoli s malomyslností a nostalgií jako emauzští učedníci, nýbrž s touhou přinášet Zmrtvýchvstalého Ježíše, která je srdcem naděje. Potřebujeme se spolu s bratrem znovu zaposlouchat do Pánových slov, aby naše srdce hořela společně a hlásání neochabovalo (srov. v. 32.35). Potřebujeme rozehřát srdce silou Ducha svatého.

Cesta přivádí k cíli, jako do Emauz, prostřednictvím naléhavé modlitby, aby Pán zůstal s námi (srov. v. 28-29). On, který se zjevuje v lámání chleba (srov. v. 30-31), nás volá k milosrdné lásce, ke společné službě, abychom „Boha dávali“ dříve než „si brali Boha do úst“, abychom nebyli v dobru pasívní, nýbrž připravení vstát a činně společně vykročit. (srov. v. 33). V tomto smyslu nám slouží za příklad mnoho pravoslavných rumunských společenství, které vynikajícím způsobem spolupracují s mnoha katolickými diecézemi, na místech, kde jsou v Západní Evropě zastoupena. V mnoha případech se rozvinul vztah vzájemné důvěry a přátelství, neboť bratrství, živené konkrétními projevy vstřícnosti, podpory a solidarity. Díky těmto vzájemným kontaktům mnoho katolíků a pravoslavných Rumunů objevilo, že si nejsou cizí, nýbrž že jsou bratři a přátelé.

Kráčet společně k novým Letnicím. Přechod, který je před námi, postupuje od Velikonoc k Letnicím, od velikončního úsvitu jednoty, jenž vzešel na tomto místě před dvaceti lety, směřujeme k novým Letnicím. Pro učedníky vyznačily Velikonoce počátek nové cesty, na níž nicméně nevymizely obavy a nejistoty. Bylo tomu tak až do Letnic, kdy apoštolové schromáždění kolem Svaté Matky Boží v jediném Duchu a v pestrém bohatství jazyků dosvědčili Zmrtvýchvstalého slovem i životem. Naše cesta může znovu začít od jistoty, že máme vedle sebe bratra sdílejícího víru založenou na vzkříšení téhož Pána. Od Velikonoc k Letnicím: čas vybízející k usebrání v modlitbě pod ochranou Svaté Matky Boží a vzývání Ducha jedni za druhé. Kéž nás obnoví Duch svatý, který zavrhuje uniformitu a rád utváří jednotu v překrásné a harmonické různorodosti. Ať jeho oheň stráví naše nedůvěry, jeho vítr smete zábrany, jež nám brání ve společném dosvědčování nového života, který nám nabízí. On, Tvůrce bratrství, kéž nám dá milost kráčet pospolu. On, Stvořitel novosti, kéž nás učiní odvážnými v zakoušení dosud neznámých cest sdílení a misijního poslání. On, Síla mučedníků, kéž nám pomůže, abychom jejich oběť nečinili neplodnou.

Svatosti, drazí bratři, kráčejme společně k chvále Nejsvětější Trojice a ke vzájemnému prospěchu, abychom pomáhali našim bratřím vidět Ježíše. Znovu vám chci vyjádřit svoji vděčnost a ujišťuji vás o své lásce, přátelství, bratrství a modlitbě své i celé katolické církve.

 

Přeložila Johana Bronková

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2021 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.