9.9.2019 

Homilie papeže při mši v Port Saint Louise 9.září, Mauricius

Zde, před tímto oltářem zasvěceným Marii, Královně míru, na této hoře, odkud je vidět město a v dáli moře, ocitli jsme se uprostřed množství tváří, které z Mauricia a dalších ostrovů tohoto regionu Indického oceánu přišlo naslouchat Ježíši, hlásajícímu blahoslavenství. Slovu života, které stejně jako před dvěma tisíci lety toutéž silou a tímtéž ohněm dává vzplanout i těm nejchladnějším srdcím. Můžeme společně říci Pánu: věříme v Tebe a ve světle této víry i tepu srdce víme, že je pravda, co prorokuje Izaiáš, když zvěstuje pokoj, oznamuje spásu, přináší radostnou zprávu... a náš Bůh kraluje.

Blahoslavenství jsou „průkazem totožnosti křesťana“. „A tak když si někdo z nás položí  otázku: »Jak se stát dobrým křesťanem?«, odpověď na ni je jednoduchá: je třeba, aby každý svým způsobem, dělal to, co říká Ježíš v blahoslavenstvích. V nich se odráží Mistrova tvář, kterou jsme povoláni nechat prozařovat v našem každodenním životě“ (Gaudete et exsultate, 63), jak činil tzv. „apoštol mauricijské jednoty“, bl. Jacques-Désiré Laval, který je v této zemi tolik ctěn. Láska ke Kristu a chudým poznamenala jeho život natolik, že jej uchránila před iluzí „distanční a neutrální“ evangelizace. Věděl, že evangelizace znamená být všem vším (1 Kor 9,19-22): naučil se jazyk právě propuštěných otroků a jednoduše jim hlásal dobrou zvěst spásy. Shromažďoval věřící a formoval je tak, aby se ujímali misijního poslání a vytvářeli malá křesťanská společenství ve čtvrtích, městech a vesnicích; nevelká společenství, která jsou počátkem nynějších farností. Pohotově probouzel důvěru u těch nejchudších a odepsaných, aby se sami organizovali a nacházeli odpovědi na svoje strasti.

Svým misionářským dynamismem a svojí láskou dal otec Laval církvi na Mauriciu novou mladost a rozlet, jež jsme povoláni rozvíjet v nynějším kontextu.

Tento misijní rozlet musí být uchován, protože se může stát, že jako Kristova církev upadneme do pokušení pozbýt nadšení šířit evangelium a utéci se do světského bezpečí, které nejen postupně omezuje, nýbrž znesnadňuje misijní poslání a odebírá mu schopnost přitahovat lidi (srov. Evangelii gaudium, 26). Misijní rozmach má mladou tvář i schopnost omlazovat. Jsou to právě mladí, kteří mu svojí vitalitou a nasazením mohou přidat na kráse a svěžesti, typické pro mladost, když podněcují křesťanskou komunitu k obnově a zvou nás, abychom se vydali k novým horizontům (srov. Christus vivit, 37).

Není to však vždycky snadné, protože to vyžaduje, abychom se naučili uznávat a poskytovat jim místo ve svojí komunitě i společnosti.

Je však tvrdé konstatovat, že navzdory ekonomickému růstu, kterým vaše země v posledních desetiletích prošla, nejvíce strádají mladí lidé, na něž dopadá nezaměstnanost, která jim nejenom odnímá jistotu budoucnosti, ale také znemožňuje, aby se stali protagonisty svých společných dějin. Nejistá budoucnost je vytlačuje z cesty, nutí je často žít na okraji, ponechává je v jejich zranitelnosti a téměř bez opor tváří v tvář novým formám otroctví tohoto 21. století. Naši mladí jsou naším prvním posláním! Musíme je zvát, aby hledali v Ježíši svoje štěstí, nikoli však neutrálně a distančně, nýbrž tím, že jim budeme vytvářet prostor, seznámíme se s jejich jazykem, budeme naslouchat jejich životním osudům, žít po jejich boku a počínat si tak, aby cítili, že jim žehná Bůh! Nenechme si ukrást mladou tvář církve a společnosti! Nedovolme obchodníkům se smrtí krást prvotiny této země!

Naše mladé lidi a ty, kdo jako oni cítí, že nemají žádný hlas, protože jsou vydáni napospas nejistotě, by otec Laval vyzval, aby dali zaznít Izaiášovu proroctví: »Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky, neboť Hospodin utěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém« (Iz 52,9). I když naše okolí může vyvolávat dojem bezvýchodnosti, naděje v Ježíše od nás žádá, abychom obnovili jistotu, že Bůh zvítězil nejenom nad dějinami, ale také ve skrytém předivu drobných a propojených osudů, které z nás činí protagonisty vítězství Toho, jenž nam daroval království.

Chceme-li žít evangelium, nemůžeme očekávat, že všecko kolem nás nám bude příznivě nakloněno, protože se nám často staví do cesty mocenské ambice a světské zájmy. Svatý Jan Pavel II. konstatoval, že „se odcizuje společnost, která svým společenským uspořádáním, výrobou a spotřebou znesnadňuje sebedarování a vytváření mezilidské solidarity“ (Centesimus annus, 41c). V takové společnosti „je život podle blahoslavenství obtížný a může se stát dokonce něčím nežádoucím, podezřelým a zesměšňovaným“ (srov. Gaudete et exsultate, 91). To je pravda, ale nedejme se přemoci malomyslností.

Na úpatí této hory, které bych přál, aby dnes byla horou blahoslavenství, musíme také my znovu uslyšet toto pozvání, abychom byli šťastní. „Slovo »šťastný« nebo »blahoslavený« se stává synonymem slova »svatý«, protože vyjadřuje skutečnost, že člověk, který je věrný Bohu a žije z jeho Slova, dosahuje sebedarováním pravé blaženosti“ (Gaudete et exsultate, 64).

Když slyšíme hrozivé prognózy, že „nás je stále méně“, měli bychom si především dělat starosti nikoli s tím, že v církvi ubývá ta či ona forma zasvěcení, ale spíše nedostatkem mužů a žen, kteří by chtěli prožívat štěstí na stezkách svatosti, mužů a žen, jejichž srdce by planulo tou nejkrásnější a osvobozující zvěstí. „Pokud v nás má něco vzbuzovat svatý neklid a burcovat naše svědomí, pak je to starost, že mnoho našich bratří žije bez síly, světla a útěchy plynoucí z přátelství s Ježíšem Kristem, bez společenství víry, které je přijímá, bez horizontů smyslu a života“ (Evangelii gaudium, 49).

Když mladý člověk uvidí radostně uskutečňovaný projekt křesťanského života, nadchne se, je povzbuzen a pocítí touhu, kterou může vyjádřit takto: „Chci vystoupit na horu blahoslavenství a setkat se s pohledem Ježíše, který mi řekne, jakou cestou se vydat ke štěstí.“

Modleme se, drazí bratři a sestry, za svá společenství, aby dosvědčovala radost křesťanského života a spatřila rozkvět povolání ke svatosti v různých životních formách, které nám poskytuje Duch. Modleme se za tuto diecézi a za ty další, které sem s námahou dorazily. Světec, jehož zde ostatky ctíme, také prožíval v křesťanském společenství chvíle zklamání a těžkostí, ale nakonec v jeho srdci zvítězil Pán. Důvěřoval v Pánovu sílu. Ať se dotkne také našich srdcí, aby svojí novostí obnovil náš život a naše společenství (srov. tamt. 11). A nezapomeňme, že Tím, který volá a buduje církev, je Duch svatý a jeho moc. On je protagonistou misijí, On je protagonistou církve.

Maria, naše Matka ať nás chrání, provází a připomíná nám, že byla nazvána „blahoslavenou“. Tu, která prožila bolest jako meč pronikající do srdce, Tu, která překročila práh té nejhorší bolesti, když viděla smrt svého syna, prosme o dar otevření se Duchu svatému a trvalou radost, která se nehroutí, neustupuje a vždycky prožívá a potvrzuje, že »veliké věci učinil ten, který je mocný, a jeho jméno je svaté« (Lk 1,49).

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.