Soucit je podstatná náležitost Ježíšových učedníků

5.10.2019 

Promluva papeže na konzistoři 5. října, baz. sv. Petra

Jádrem evangelia, které jsme vyslechli (Mk 6,30-37), je Ježíšův »soucit« (srov. v.34). Soucit – klíčové slovo evangelia – je vepsán v Kristově srdci, odjakživa je vepsán v Božím srdci.

V evangeliích nezřídka vidíme Ježíše, jak soucítí s trpícími lidmi. A čím více čteme a rozjímáme, chápeme, že Pánův soucit není nahodilý, sporadický, nýbrž trvalý pocit, který je patrně vlastní Jeho srdci a ztělesňuje Boží milosrdenství.

Marek kupříkladu podává, jak k Ježíši, který začal chodit po Galileji, kázat a vyhánět zlé duchy, »přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ Ježíš s ním měl soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: „Chci, buď čistý!“« (Mk 1,40-42). V tomto gestu a v těchto slovech tkví poslání Ježíše, Vykupitele člověka: Vykupitele v soucitu. On ztělesňuje Boží vůli očistit lidskou bytost trpící malomocenstvím hříchu; On je „podanou rukou Boha“, který se dotýká našeho churavého těla a tak překlenuje propast rozdělení.

Ježíš jde a hledá odepsané lidi, takové, kteří už nemají naději. Jako onen osmatřicet let ochrnulý muž, který leží na břehu rybníka Bethzatha a marně čeká, že mu někdo pomůže dostat se do vody (srov. Jan 5,1-9).

Tento soucit nenastal až v určité chvíli dějin spásy, nýbrž vždycky byl v Bohu, vtištěn do Jeho otcovského srdce. Vidíme to v popisu Mojžíšova povolání, když k němu promluví Bůh z hořícího keře a řekne: »Viděl jsem utrpení svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek [...] znám jejich bolesti« (Ex 3,7). Takový je soucit Otce!

Láska Boha k Jeho lidu je zcela prostoupena soucitem, a to až do té míry, že božství je  v tomto smluvním vztahu soucitné, zatímco lidství se bohužel jeví jako soucitu zbavené či velice vzdálené. Říká to Hospodin sám: »Což bych se tě Efraime mohl vzdát, mohl bych tě, Izraeli, jen tak vydat? [...] Obrací se ve mně moje srdce, rozněcuje i soucit. [...] neboť jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe, a nevzplanu hněvem« (Oz 11,8-9).

Ježíšovi učedníci často dokazují, že nemají soucit jako v tomto případě, před problémem hladovějícího zástupu. V podstatě říkají: „Ať se postarají sami...“. Tento postoj je nám lidem společný, i když jsme zbožní nebo dokonce určení k bohoslužbě. Myjeme si nad tím ruce. Role, kterou zastáváme, nás nedokáže učinit soucitnými, jak je patrné na chování kněze a levity, kteří vidí polomrtvého člověka ležet u cesty, ale přejdou kolem něho a jdou dál (srov. Lk 10,31-32). Řekli si: „Mě se to netýká.“ Vždycky existuje nějaká záminka, nějaký důvod, abychom se dívali jinam. Je to hořký důsledek toho, když se muž církve stane funkcionářem. Vždycky existují důvody, někdy také kodifikované, které vytvářejí „institucionálně odepsané“ lidi jako v případě malomocných: „Jistě, musejí zůstat mimo, tak je to správné.“ Tak se uvažovalo, tak se uvažuje. Z tohoto velmi, ba příliš lidského postoje se vyvozují i určité struktury bezcitnosti.

V tomto bodě se můžeme ptát: jsme si vědomi – my jako první – že jsme předmětem Božího soucitu? Obracím se zejména k vám, bratři kardinálové, a k těm, kteří se jimi stanou: je ve vás toto vědomí živé? Tedy že jste byli a vždycky budete předcházeni a doprovázeni Jeho milosrdenstvím? Toto vědomí bylo trvalým stavem neposkvrněného srdce Panny Marie, která chválí Boha jako »svého spasitele«, jenž »shlédl na svou nepatrnou služebnici« (Lk 1,48).

Mně velice pomáhá pohlédnout na sebe slovy, jimiž Ezechiel popisuje Boží lásku k nevěstě Jeruzalému a končí takto: »Uzavřu s tebou smlouvu novou a poznáš, že já jsem Hospodin, aby ses rozpomenula a zahanbila a nemohla již otevřít ústa pro hanbu, až ti odpustím všechno, co jsi udělala« (Ez 16,62-63). Anebo jiný Ozeášův výrok: »Zavedu ji na poušť a budu mluvit k jejímu srdci. [...] Bude poslušná jak ve dnech své mladosti, jako když vycházela z egyptské země« (Oz 2,16-17).

Jsme si vědomi tohoto soucitu, který k nám chová Bůh? Nejde o něco volitelného, ba ani o „evangelní radu“. Nikoli. Jde o podstatnou náležitost. Pokud nevnímám, že jsem předmětem Božího soucitu, nechápu Jeho lásku. Není to skutečnost, kterou lze vysvětlit. Buď to cítím nebo necítím. A pokud necítím, jak ji mohu sdílet, dosvědčovat a dávat? Konkrétně: mám soucit s tím či oním bratrem biskupem či knězem?... Anebo ho stále ničím svým odsuzováním a lhostejností? Můžeme si položit otázku: cítím nad sebou Boží soucit? Vnímám na sobě bezpečí z toho, že jsem synem soucitu.

Na tomto živém vědomí závisí také schopnost věrnosti nás všech vlastnímu pověření. I pro vás, bratři kardinálové. Slovo „soucit“ mi vyvstalo na srdci právě ve chvíli, kdy jsem vám 1. září psal dopis. Ochota kardinála prolít krev, symbolizovaná rudou barvou hábitu, je jistá, pokud je zakořeněna ve vědomí, že se mi dostalo soucitu, a ve schopnosti soucit projevit. Jinak nelze být poctivým. Mnohé věrolomné chování mužů církve plyne z nedostatečného vnímání obdrženého soucitu a z návyku dívat se jinam, z navyklé lhostejnosti.

Prosme dnes na přímluvu apoštola Petra o milost soucitného srdce, abychom byli svědky Toho, který nás miloval a miluje, milostivě na nás shlédl, vyvolil nás, posvětil a poslal, abychom všem přinášeli Jeho evangelium spásy.

 

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.