26.10.2019 

Promluva papeže na závěr zasedání biskupské synody o Amazoni, synodní aula Pavla VI.

Nejprve bych chtěl poděkovat vám všem, kteří jste vydali toto svědectví práce, naslouchání a bádání právě ve snaze uplatnit v praxi synodálního ducha, kterého si osvojujeme, byť jsme to ještě nedokázali úplně. Začali jsme však dobře a jsme na dobré cestě. Stále více si uvědomujeme, čím tato společná cesta je, a postupně chápeme, co znamená rozlišovat, naslouchat, vtělovat bohatou tradici církve do příležitostných momentů. Někdo si myslí, že tradice je snad nějaké muzeum starožitností... Rád opakuji, co říkal Gustav Mahler: tradice je úschovna budoucnosti a nikoli schránkou na popel; je jako kořen, ze kterého vychází míza, jež dává vyrůst stromu, aby nesl plody. Brát z něho a nechat růst, jak chápali tradici první otcové, to znamená přijímat a jít ve stejné, trojí dimenzi, krásně popsané Vincencem Lerinským již v 9. století (Commonitorium, 23: PL 50, 667-668). Děkuji vám.

Jedním z témat, o kterém se hlasovalo a které mělo většinu – tři témata měla většinu – pro příští synodu, byla synodalita. Nevím, zda bude vybráno či ne. Zatím jsem se nerozhodnul, uvažuji a reflektuji, ale zajisté mohu říci, že jsme na této cestě synodality ušli hodně – a ještě více musíme ujít. Moc vám děkuji za váš doprovod.

Posynodální exhortace. Její vypracování není pro papeže povinnost, nejsnadnější by bylo říci: »toto je dokument, podívejte se na to«. V každém případě papežovo slovo k tomu, co prožil na synodě, může být dobré, a chtěl bych tak učinit do konce tohoto roku, aby to netrvalo příliš dlouho. Všechno záleží na času, který budu mít na přemýšlení... (aplaus).

Mluvili jsme o čtyřech dimenzích: kulturní, na níž jsme pracovali; mluvili jsme o inkulturaci, valorizaci kultury, a to velice důrazně. A já jsem velice spokojen s tím, co bylo v této souvislosti řečeno, co je v rámci tradice. Inkulturace – právě konference (CELAM) v Puebla již otevřela tyto dveře, abychom jmenovali to, co je nám nejbližší.

Za druhé ekologická dimenze. Chtěl bych vzdát hold jednomu z průkopníků tohoto povědomí v církvi: konstantinopolskému patriarchovi Bartolomějovi. Byl jedním z prvních, kteří razili cestu k utváření tohoto povědomí, a mnozí jej následovali. A s tímto záměrem geometrickou řadou docházelo k dalším krokům, počínaje prací pařížského týmu. Tak vznikla Laudato si´; jako inspirace, na které se podílelo mnoho lidí: vědců, teologů, pastoralistů... Toto ekologické povědomí, které se rozvíjí, nám dnes denuncuje drancování a destrukci, jejichž je Amazonie jedním z nejdůležitějších terčů. Je takřka symbolem. V ekologické dimenzi se hraje o budoucnost. Na manifestacích mládeže, ať v hnutí Grety či jiných, bývá nesen transparent, který praví: „budoucnost je naše“. Neříká tedy „za naši budoucnost“, ale „naše je budoucnost“. To je povědomí existujícího ekologického nebezpečí evidentně nejenom v Amazonii, ale i jinde, Kongo je další bod, ale i jinde... V mojí vlasti je to Chaco, ale také zóna „El impenetrable“ (neproniknutelný lesní porost v provincii Chaco, pozn. překl.), která je maličká, ale víme i o tom.

Spolu s ekologickou dimenzí jde o sociální dimenzi, o níž jsme mluvili. Nejde jen o to, co se divoce drancuje – stvoření, tvorstvo – nýbrž o lidi, a v Amazonii se vyskytuje každý typ nespravedlnosti, destrukce a sdírání lidí na všech úrovních, ničení kulturní identity. Myslím, že jsem o tom mluvil i v Puerto Maldonado. Na letišti byl transparent s obrázkem roztomilého, krásného děvčátka: „Braňte se obchodování s lidmi!“ To je upozornění přicházejícím turistům: Poslyš, tady se obchoduje s lidmi! Otrokářství na nejvyšším stupni korupce a na všech úrovních. A to společně s destrukcí kulturní identity, což je jeden z dalších fenoménů, na který jste velmi dobře poukázali v dokumentu, tedy jak je v tom všem pustošena kulturní identita.

Čtvrtá dimenze zahrnuje všechny, a řekl bych, že je hlavní, a tou je pastorace. Pastorální dimenze. Hlásání evangelia je naléhavé. Je však třeba, aby bylo pojato, asimilováno a chápáno z těchto kultur. Mluvilo se o laicích, kněžích, stálých jáhnech, řeholnících, řeholních sestrách... Je třeba se zaměřit právě na tento bod. A mluvilo se o tom, co dělají. Toto posílit. Mluvilo se o nových služebných úřadech (ministeriích), inspirovaných listem Ministeria Quaedam  Pavla VI., o kreativitě těchto služeb. Podívat se, čeho lze dosáhnout. Mluvilo se důrazně o indiánských seminářích. Děkuji kardinálovi O´Malleyovi za odvahu v této věci, protože vložil prst do rány v tom, co je opravdová sociální nespravedlnost, že totiž domorodcům není dovolováno vstupovat  do semináře a přistupovat ke kněžství. Ve všech nových službách je zapotřebí kreativity.

Přijímám váš návrh na opětovné povolání oné komise (pro studium jáhenské služby žen, pozn. překl.), anebo její znovuotevření v novém členském složení, aby se nadále bádalo nad existencí stálého diakonátu v prvotní církvi. Víte, že v dosavadní komisi se dospělo k úplné shodě. Předal jsem tento výsledek Unii generálních představených ženských řeholí, která mne o šetření v této věci požádala, a nyní každý z teologů (členů komise) pokračuje ve svém vlastním zkoumání. Ve spolupráci s Kongregací pro nauku víry se vynasnažím o přijetí nových členů do komise. Přijímám výzvu, která byla vyřčena: „aby ženám bylo nasloucháno“ (potlesk).

Objevilo se několik skutečností vyžadujících reformu. Církev se neustále obnovuje...Podle toho, co jsem se doslechl, se v jedné pracovní skupině mluvilo o nedostatku apoštolské horlivosti u kněží v neamazonské části určité země v porovnání s těmi, kteří slouží v amazonské oblasti. S kardinálem Filonim (prefektem Kongregace pro evangelizaci národů, pozn. překl.) jsme obtížně hledali místní náhradníky na obsazení (amazonských) vikariátů, pokud z nich odešly řeholní kongregace. Místní kněží to zdůvodňovali tím, že na takovou službu nejsou vhodní. Něco takového vyžaduje reformu, protože kněžská formace v každé zemi je univerzální a existuje odpovědnost za vyřešení všech problémů, které se geograficky týkají dané biskupské konference. Někdo též poznamenal, že také mladým řeholníkům schází apoštolská horlivost, k čemuž je třeba přihlédnout. Mladí řeholníci následují velké povolání a je nutné je vychovávat k horlivosti, aby pak odcházeli do hraničních krajů. Bylo by dobré, kdyby formační programy pro řeholníky obsahovaly alespoň roční zkušenost v okrajových oblastech. Totéž platí pro diplomatické služby Svatého stolce – jde o písemný návrh, který jsem dostal – totiž, aby mladí kněží v rámci svého studia strávili alespoň jeden rok na misiích (potlesk), ale nikoli jako stážisté na nunciatuře, což se dělá dnes a určitě je to užitečné, nýbrž zkrátka ve službě biskupa dané misijní oblasti. Budeme se nad tím zamýšlet, ale také v tomto případě se jedná o reformu ke zvážení. Dále je zde otázka rozmístění kněží v rámci jedné země. Rovněž se mluvilo o velkém množství kněží v zemích „prvního světa“, tedy ve Spojených státech amerických a Evropě, a jejich nedostatku v Amazonii. To je třeba dobře posoudit, ale souhlasím se zájemci fidei donum. Pravdou je, že v předchozí diecézi se mi stalo, že seminaristé vyslaní na studium do „prvního světa“ se zamilovali do toho, co nabízí, a nechtěli se vrátit do původní diecéze. Jisté je, že biskup chce zachránit povolání a podvolí se. V tomto ohledu je však nezbytné dávat velký pozor a něco takového nepodporovat. Děkuji pravým kněžím fidei donum, kteří přicházejí do Evropy z Afriky, Asie, Ameriky, aby Evropě navrátili onen dar víry, který od ní obdrželi. Existuje nicméně nebezpečí, že už v Evropě zůstanou, což je poněkud smutné. Jeden italský biskup mi řekl, že má tři takové kněze, kteří odmítají jezdit sloužit do horských farností, pokud nejdřív nedostanou dar. To je historický fakt. Musíme si dávat pozor a odvážně se pustit do reformního přemísťování kněží v rámci jedné země.

Jeden z pastoračních bodů se týká žen. V dokumentu stojí, že při předávání víry a uchovávání kultury se k ženám přihlíží jen málo. Chtěl bych zdůraznit pouze toto: neuvědomujeme si, co žena v církvi znamená. Zabýváme se jen funkcemi, jejich zastoupením v pastoračních radách a vším, co zde bylo řečeno. Ovšem role ženy v církvi notně přesahuje funkce (potlesk), a proto je třeba na tomto aspektu nadále pracovat...

V závěru dokumentu se navrhovala určitá reorganizace, ale podle hlasování jsem si všiml, že mnohým se nelíbí. Šlo o tvorbu služebné instituce – amazonské biskupské konference v rámci biskupských konferencí různých zemí, jako v Itálii působí Lombardská biskupská konference. Existují země, která mají takové oblastní biskupské konference. Proč tedy nezaložit malé amazonské biskupské konference, které by odváděly svou práci... Je tudíž nutné organizovat již stávající struktury jako REPAM (Panamazonská církevní síť) ke stále větší otevřenosti.

Hovořilo se také o reformě obřadů, otevřenosti vůči obřadům. To přísluší Kongregaci pro bohoslužbu a svátosti a lze to učinit podle jistých měřítek. Vím, že je to velice dobře proveditelné a že je třeba předkládat návrhy nezbytné pro inkulturaci. Je ovšem třeba přesáhnout pouhou organizaci obřadu a dát se inspirovat Pánem. Mezi třiadvaceti církvemi s vlastním obřadem, které cituje dokument (i přípravný dokument), jde alespoň v osmnácti, ne-li devatenácti případech o církve sui iuris, které začaly jako velice malé a budovaly si tradici až tam, kam je zavedl Pán. Nemějte strach z organizací, které uchovávají tento zvláštní život. Za neustálé pomoci svaté Matky církve, která je matkou všech a vede nás na této cestě, aby nenastalo rozdělení. Nebojte se.

Co se týče římské kurie, myslím, že se očekává její přínos a spolu s kard. Turksonem již vím, jak jej uchopit. V rámci Úřadu pro službu integrálnímu lidskému rozvoji se otevře amazonská sekce (potlesk). Vzhledem k tomu, že má málo práce, mu ještě nějakou přidám.

Chtěl bych poděkovat všem, kteří pracovali mimo tuto aulu. Míním pomocné sekretáře, skrytou práci sekretariátu, sdělovací prostředky, přenosový tým, přípravu setkání a informací. Jsou to skrytí velikáni, kteří umožnili, že se něco uskutečnilo. Velice nám pomohla také „režie“, které děkuji, a předsednictví generálního sekretariátu biskupské synody. Všem děkuji!  

Děkuji sdělovacím prostředkům, o kterých jsem se domníval, že zde vyčkají na hlasování, vzhledem k tomu, že bylo veřejné. Děkuji za jejich práci, za ochotu, s níž šířily zprávy o synodě. Chtěl bych je požádat o laskavost, aby se při popisu závěrečného dokumentu přidržely zejména oné části, která je určitou „diagnózou“ a která je též nejúdernější. Zde se synoda skutečně nejvíce vyjádřila – jde o kulturní, sociální, pastorační, ekologickou analýzu, s níž by se měla společnost seznámit. Nebezpečí spočívá v tom – i když netvrdím, že se to musí stát - že se média zaměří na rozhodnutí disciplinárního rázu, na to, jaká strana vyhrála v nepatrných disciplinárních otázkách, které sice jsou důležité, ale takto neprokazují synodě to největší dobro, jaké by měly prokazovat. Kéž by společnost vstřebala diagnózu, ke které jsme dospěli ve čtyřech jmenovaných dimenzích. Rád bych média požádal, aby takto postupovala. Pokaždé se totiž najde elitářská skupinka křesťanů, kteří vystupují tak, jako kdyby takovýto druh diagnózy a určité disciplinární, vnitrocírkevně právní – nikoli vnitrocírkevní – řešení byly univerzální, což vykládají jako vítězství jedné či druhé strany. Nikoli – zvítězili všichni a s učiněnou diagnózou mají pokračovat v pastoračních a vnitrocírkevně právních otázkách. Tím ale média nemají vyčerpat svou informaci...

Když dnes uvažuji o těchto katolických a křesťanských elitách – především ale katolických, které tíhnou k nicotnostem a zapomínají na velikost celku, vybavuje se mi jeden Péguyho výrok. Dohledal jsem si ho a pokusím se jej dobře přeložit, aby nám pomohl při popisu oné skupiny, která se dožaduje něčeho nepatrného a zapomíná na to velké: „Protože nemají odvahu být se světem, domnívají se, že jsou s Bohem. Protože nemají odvahu, aby se vložili do životních možností člověka, připadá jim, že bojují za Boha. Protože nikoho nemilují, mají za to, že milují Boha“(Note conjointe sur M. Descartes et la philosophie cartésienne - Poznámky o Descartovi a karteziánské filosofii, 1914). Objasnilo se mi, že jsme neupadli do zajetí těchto selektivních skupin, které přicházejí na synodu, aby zjistily, co se rozhodlo o tom či onom vnitrocírkevně právním hledisku, a potom popírají celé synodální tělo, tedy onu diagnózu učiněnou ve čtyřech dimenzích.

Ze srdce vám děkuji, omluvte mou troufalost a prosím, modlete se za mne. Děkuji (potlesk).

Přeložila Jana Gruberová

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.