Rádio Vaticana

Monsieur Bon Jour

30.12.2004

Symbolem velikosti, síly, stálosti a Boží slávy je cedr, monumentální strom, nesčetněkrát básnicky oslavený především v Písmu Svatém Starého zákona. Nejznámější jsou cedry libanonské, a stát Libanon má dokonce cedr na své vlajce. Není však všeobecně známo, soudím, že zatímco v Libanonu už je jen několik stovek těchto čím dál tím vzácnějších stromů, v Maroku, zejména ve Středním Atlasu a v pohoří Rifu jsou stále ještě cedrové lesy na desítkách tisíc hektarů.

Král cedrů nad městečkem Azrou ve Středním Atlasu se stal turistickou atrakcí již v třicátých letech minulého století . Když jsem jej viděl na jaře 1999 poprvé, tento strom, starý více než šest set let, byl ještě zelený. Obvod jeho kmene při zemi je více než devět metrů. Jeho majestátní koruna se tyčí do výšky více než čtyřiceti metrů. Když jsem se s Marokem na podzim 2002 loučil, král cedrů umíral. Nevím, zda příčinou se stalo stáří, nebo dlouhotrvající sucho, nebo globální klimatické změny. Ať tak, či tak, bylo to smutné loučení. Mladé cedry se podobají smrkům, jejich koruna je kuželovitá a zašpičatělá. Teprve stromy, staré více než sto let se začínají měnit, jejich koruny se rozkládají do šířky, jejich větve mohutnějí, jejich kmen sílí, zatímco jejich výška se téměř nemění. Hodně staré stromy dostávají svůj typický klenutý vzhled. Nejstatečnější bojovníci odolávají až v nadmořských výškách přes 2.500 metrů a krátkodobě vydrží i pětadvacetistupňový mráz.

Cedrové dřevo je sice měkké a má malou pevnost, ale krásně voní a je tak prosycené pryskyřicí, že vůbec nepodléhá zkáze. Po staletí může být vystaveno povětrnosti a vydrží. Tato skvělá trvanlivost cedrového dřeva byla možná příčinou, proč byly cedry ve východním Středomoří člověkem téměř vyhubeny. Marocké cedry ve Středním Atlasu chránila ve starověku velká vzdálenost od moří. Bohužel, vzdálenost dnes už ani marocké cedry nechrání. Částečně je chrání zákon, který stanoví, že nezpracované cedrové dřevo se z Maroka nesmí vyvážet.

Středomoří je krajina biblická. Proto i marocká krajina je krajina biblická. Několik měsíců v roce jsou vlnící se pláně zelené, tu a tam osamělý fíkovník nebo olivovník, zelený či korkový dub. A pak, náhle, někdy v dubnu přestane pršet a do 14 dnů horké africké slunce sežehne krajinu do červena. Kdyby vás někdo vzal do středního Maroka a namluvil vám, že jste v Palestině, uvěřili byste mu.

Z Rabatu je do cedrových lesů Středního Atlasu nějakých 200 kilometrů. To je, vzhledem k velikosti Maroka, nedaleko. Nad městečkem El Hadžeb se otvírá panoramatický pohled do krajiny vulkánů. Nevím, zda tuto krajinu někdy viděl malíř Jan Zrzavý, ale pro mě byla na první pohled jeho Krajinou smutku. Město Azrou je v jedné takové vulkanické kotlině. Azrou znamená berbersky skála. A vskutku, uprostřed města je mohutný suk vyvřelé horniny. A na svazích kolem jsou konečně první cedry.

Silnice stoupá serpentinami vzhůru hustým lesem. Otevírá se úchvatný pohled na náhorní planinu. Tu a tam ční kráter vyhaslé sopky a jeho kužel pokrývají překrásné cedry. Klid a kouzlo krajiny lákají k odpočinku. Sedíme ve stínu mohutného, zdravého, nejméně třistaletého cedru a připravujeme jídlo. V dálce na pláni je vidět klidně se popásající stádo ovcí. Kde je stádo, tam je vždy i pastýř. Vskutku. Už přichází. Osmahlá tvář, úsměv, bílé zuby, asi třicet let, boty roztrhané, na kalhotech na koleně obrovská díra. V ruce má pastýřskou hůl. Přes rameno plátěnou mošnu. Biblická postava. Psi zůstali u stáda. Pozoruje nás z povzdálí, ostýchá se. Ale přibližuje se. V jeho samotě jsme příliš vzácnými hosty, než aby nás nechal odejít, aniž by se s námi setkal. Přátelsky mu kyneme. Je rozpačitý.
- Jak se jmenuješ? -
- Bon jour. -
- Máš bratry a sestry?-
- Bon jour.-
- Jsi svobodný nebo máš ženu a děti?-
- Bon jour.-
- Kolik máš ovcí?-
- Bon jour.-
Konverzace vázne. Tu přítel Jiří sáhne do kapsy a podá mu krabičku cigaret. Pastýř se zeširoka usmívá, uklání se a říká:
Bon jour, bon jour, bon jour!
Díváme se do očí a smějeme se. Chápeme. To jsou jeho díky. Netřeba mnoha slov, abychom si porozuměli. Projev vděčnosti a přátelství nezná bariéru jazyka ani kultury. Tak je to prosté: stačí, aby člověk člověku byl Člověkem ... Dělíme se o jídlo a je nám spolu dobře.

V mé paměti, neznámý pastýři, zůstaneš navždy! Monsieur Bon Jour, pan Dobrý den, můj bratr. Přišli jsme do tvé domoviny, k tvým ovcím, pod tvé cedry. Tys nás přijal za bratry a naučil, jak je dobré dávat a jak je dobré být vděčný.
Co na tom, že máš rozedrané šaty ?
Máš srdce!

Pavel Jajtner