Krajem františkánských prvomučedníků v jubilejním, osmistém roce

19.1.2020 

Diecéze Terni-Narni-Amelia ve středoitalské Umbrii dnes zahájila jubilejní rok, věnovaný františkánským prvomučedníkům, sv. Berardovi a druhům, které roku 1220 vlastní rukou usmrtil marocký sultán. Inaugurační mši svatou sloužil diecézní biskup a taktéž následovník sv. Františka, mons. Giuseppe Piemontese, OFMConv., v kostele sv. Antonína Paduánského. Právě tento chrám v centru průmyslového města Terni, které za války téměř vyhladilo spojenecké bombardování namířené proti civilním cílům (zatímco zbrojovka Krupp Essen neutrpěla větší škody), se totiž před deseti lety změnil v poutní svatyni. Na žádost diecézního biskupa i františkánského řádu obdržel relikvie pěti zavražděných bratrů – Berarda, Petra, Akurse, Adjuta a Ota – od portugalské diecéze Coimbra, kde byla jejich zmučená těla pohřbena před osmi stoletími. Při pohledu na jejich heroické gesto a oddanost Kristu až k smrti se tehdy lisabonský šlechtic a augustiniánský kanovník Fernando rozhodl pro františkánský šat a přijetí řeholního jména Antonín, pod nímž je dnes jako světec uctíván nejen v Padově, ale po celém světě. Jméno sv. Antonína Velikého, zakladatele východního mnišství, totiž nesla poustevna v Olivais, na východním předměstí města Coimbra, kde krátce předtím Fernando poznal první portugalské františkány.

Dnešní liturgie v Terni se zúčastnili rovněž starostové čtyř okolních obcí, odkud prvomučedníci pocházeli – Calvi (sv. Berard), Narni (sv. Akurs a Adjut), Stroncone (sv. Oto) a San Gemini (sv. Petr). Dnes tato městečka v podmanivé umbrijské krajině, kde Prosťáčkovi z Assisi vytryskl z nitra chvalozpěv všeho stvoření, propojuje poutní stezka, vykazující četné stopy františkánské, ale též předchozí benediktinské přítomnosti v těchto krajích. Za zmínku mimo jiné stojí dva františkánské kláštery, které podle tradice sv. František založil a pobýval v nich. Klášter sv. Františka ve Stroncone, rodišti prvomučedníka sv. Ota, založený roku 1213, se v 17. století stal důležitým centrem historických a teologických studií. Dodnes uchovává cennou knihovnu a jednu z nejbohatštích františkánských knižních sbírek v celé Umbrii. V nevelké vzdálenosti od něj najdeme Sacro Speco sv. Františka, původní benediktinskou poustevnu pojmenovanou podle nedaleké obce sv. Urbana, která své jméno odvozuje od skalní průrvy – speculum, z níž si světec z Assisi učinil své oblíbené místo. Právě zde se v naprosté temnotě modlil, rozpřaženýma rukama se dotýkal rozpraskaných skal a vnímal Kristovo utrpení, kdy „se země třásla a skály pukaly“.

Při pobytu v poustevně sv. František vážně onemocněl a bratři mu nedaleko skalní jeskyně postavili kamennou celu s dřevěným lůžkem a malou oratoří, aby nemusel sestupovat dolů do kostelíku sv. Silvestra. Jde o dojemnou výjimku, protože běžně František spával na holé zemi či na kameni. Naléhání jeho spolubratrů tentokrát zvítězilo nad jeho askezí a světcovu nemoc doprovodil také jeden zázrak, který zachytil jeho první životopisec, sv. Tomáš z Celana: „Když jednou ležel těžce nemocen v poustevně San Urbano a vyschlými ústy prosil o trochu vína, řekli mu, že nemají ani kapku vína. Dal si tedy přinést vodu, požehnal ji, a hned se stala nejlepším vínem. Co nemohla dát chudoba, darovala svatost. Když Boží muž okusil vína, rychle se uzdravil. Náhlé, zázračné uzdravení potvrdilo zázračnost proměny“ (Františkánské prameny, 839). Nikoli náhodou proto Bartoloměj z Pisy později prohlásil, že právě „zde mělo františkánství svou Kánu“.

V městečcích nad údolím řeky Nery tedy sv. František během roku 1213 kázal ještě předtím, než přešel horský masiv do reatinského Greccia a postavil tam první jesličky (1223). Mužům, kteří se na jeho popud rozhodli následovat Krista a hlásat evangelium všem národům, poté při generální kapitule v Porciunkule (1219) svěřil misi do muslimského Maroka, jak píše anonymní dobový kronikář. Vyzval je přitom, aby svou „naději vkládali v Boha, který bude jejich vůdcem i posilou v každé nouzi“. Původně skupinu vedl šestý a věkem nejstarší bratr, Vitale, který se nicméně namáhavé cesty do Afriky musel vzdát kvůli nemoci. Mise tak pokračovala pod vedením Berarda, výborného znalce arabštiny, a její první zastávkou byla (ještě křesťanská) Coimbra. V Alenquer je králova sestra a zbožná abatyše Sancha (beatifikovaná roku 1705) přesvědčila, aby odložili řeholní šat a pokračovali v civilním oděvu do Sevilly, která byla pod muslimskou nadvládou. Když ale, již opět v hábitu, vystoupili v hlavní sevillské mešitě a začali mluvit o Ježíši, pravém Bohu a člověku, byli vysmíváni jako blázni a dostali výprask. Aniž by klesli na mysli, vymohli si přijetí u sultána, který je za slova o jediné pravé katolické víře zavřel do věže a chtěl je dát popravit. Na radu jednoho šlechtice pak nicméně svolil k cestě bratrů do Maroka, avšak přikázal jim, aby se zdrželi kázání. Bratři se nalodili spolu s donem Pedrem, portugalským infantem, a ihned po přistání v Marakéši se dali do neohroženého hlásání evangelia. Místní sultán je nejprve vypověděl a po neuposlechnutí jeho příkazu uvrhl na několik týdnů do vězení, které však ukončil kvůli nadpřirozeným úkazům („dlouhé a ohnivé bouři“, líčí kronikář). Také další činnost bratrů provázely zázraky – kupříkladu Berard dal vyhloubit v poušti studnu, již okamžitě naplnil hojný pramen vody. Když se vysoký sultánův hodnostář dotazoval na důvod jejich odhodlání, dostalo se mu odpovědi: „Přišli jsme, abychom vám hlásali cestu pravdy. Ačkoli tomu nevěříte, ze srdce vás milujeme, skrze Boží milost“. Rovněž sultána ohromila mravní síla těchto mužů a snažil se je přesvědčit ke konverzi k islámu nabídkou bohatství, společenského uznání a – v neposlední řadě – pěti mladých žen. Po trvalém odmítání mu došla trpělivost a usekl bratrům hlavu. Dalšímu zhanobení jejich těl zabránila opět nenadálá bouřka, která křesťanům umožnila, aby zachránili cenné ostatky a pochovali je v kostele Sv. Kříže v Coimbře.

Když se sv. Františkovi donesla zpráva o mučednictví, které by si byl přál sám pro sebe, pronesl: „Nyní mám pět pravých bratrů“. Rovněž svatá Klára se o smrti těchto bratrů dozvěděla, jak vyplývá z podkladů k jejímu svatořečení. Sv. Berarda a druhy kanonizoval 7. srpna roku 1481 papež Sixtus IV., sám františkán, bulou Cum alias. A nám nezbývá, než prosit františkánské prvomučedníky o přímluvu, aby se nám dostalo téže lásky a víry, jakou měli oni.

 

 

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.