Rádio Vaticana

Umění vidět milost

1.2.2020

Homilie papeže při mši svaté na Den zasvěceného života, baz. sv. Petra

»Moje oči uviděly tvou spásu« (Lk 2,30). Tato slova pronesl Simeon, kterého evangelium prezentuje jednoduše jako »člověka spravedlivého a bohabojného« (Lk 2,25). Ze všech lidí, kteří se onoho dne nacházeli v chrámu, pouze on uviděl v Ježíši Spasitele. Co spatřil? Dítě, maličké, křehké a prosté dítě. Tam však uviděl spásu, protože mu Duch svatý umožnil v onom subtilním novorozenci rozpoznat »Pánova Mesiáše« (Lk 2,26). Vzal ho do náruče s vírou, že v Něm naplnil Bůh svoje zaslíbení. Proto mohl Simeon odejít v pokoji. Uviděl totiž milost, která je víc než život (srov. Žl 63,4); nic jiného nečekal.

Také vy, drazí zasvěcení bratři a sestry, jste prostí mužové a ženy, jež spatřili poklad, který je víc než všechna bohatství světa. Proto jste opustili drahocenosti a dobra, jakými je založení vlastní rodiny. Proč jste to učinili? Protože jste se zamilovali do Ježíše, spatřili v Něm všechno a uchváceni Jeho pohledem jste opustili to ostatní. Zasvěcený život spočívá v tomto vidění. Znamená vidět to, na čem v životě záleží. Znamená přijmout Pánův dar s otevřenou náručí, jako to učinil Simeon. Oči zasvěcených vidí Boží milost, vloženou do jejich rukou. Zasvěcený je ten, kdo se každý den dívá a říká: „Všechno je dar, všechno je milost.“ Drazí bratři a sestry, řeholní život jsme si nezasloužili, je to dar lásky, který jsme přijali.

Moje oči uviděly tvou spásu. Jsou to slova, která opakujeme každý večer v kompletáři. Jimi uzavíráme den, když říkáme: „Pane, moje spása přichází od Tebe, moje ruce nejsou prázdné, ale plné tvojí milosti.“ Umění vidět milost je východisko. Vidět zpětně, znovu číst vlastní životní příběh a vidět tam věrný Boží dar, a to nejenom ve velkých životních momentech, ale také v křehkostech, slabosti i bídě. Pokušitel, ďábel zdůrazňuje právě naši bídu, naše prázdné ruce: „Tolik let a nepolepšil ses, neuskutečnil jsi to, co jsi mohl, nenechali tě dělat to, k čemu jsi byl poslán, nebyl jsi vždycky věrný, nemáš schopnosti a tak podobně.“ Každý z nás to zná. Vidíme, že je to zčásti pravda, a sledujeme pak myšlenky a city, které nás dezorientují. A hrozí nám, že ztratíme buzolu, kterou je zdarma daný Boží dar. Bůh nás totiž vždycky má rád a dává se nám i v naší ubohosti. Myslím, že to byl svatý Jeroným, který toho Pánu tolik daroval, ale přece od něj Pán žádal ví a víc. A když už nevěděl co by nabídl, řekl mu Pán: „Dej mi tvoje hříchy, tvoje ubohosti.“ Upřeme-li svůj pohled k Němu, otevíráme se odpuštění, které nás obnovuje, a jsme utvrzeni Jeho věrností. Dnes se můžeme ptát: „Ke komu upírám svůj pohled: k Pánu nebo k sobě? Kdo umí vidět především Boží milost, objeví protilék na nedůvěru a na světský pohled.

Řeholní život je totiž pokoušen dívat se světsky. Je to pohled, který už v Boží milosti nevidí protagonistku života a vyhledává náhražku v troše úspěchu, citové útěše a nakonec v tom dělat si, co chci. Pokud se však zasvěcený život netočí kolem Boží milosti, hroutí se do sebe. Ztrácí rozmach, ochabuje a stagnuje. A víme, co následuje. Začiná se domáhat vlastních prostorů a svých práv, nechává se strhnout klevetami a záští, hněvá se kvůli každé maličkosti, která se nedaří, a spouští litanie stížností na bratry, na sestry, na komunitu, na církev, na společnost. Už není ve všem spatřován Pán, nýbrž pouze svět s jeho dynamikami, a srdce zakrňuje. Tak se rodí rutinéři a pragmatici, zatímco v nitru narůstá smutek a nedůvěra, jež degenerují v rezignaci. K tomu vede světský pohled. Terezie Veliká říkávala sestrám: Běda řeholnici, která si opakuje, že trpí nespravedlivě.

Prosme o umění vidět milost, kterou nám Bůh prokazuje, abychom nazírali život správně jako Simeon. Evangelium třikrát poukazuje na jeho důvěrný vztah s Duchem svatým, který byl s ním, zjevil se a dal mu vnuknutí (srov. vv. 25-27). Měl důvěrný vztah s Duchem svatým, Boží láskou. Pokud zasvěcený život zůstává zakotven v Pánově lásce, vidí krásu. Vidí, že chudoba není titánské úsilí, nýbrž vznešenější svoboda, kterou nás jakožto pravým bohatstvím obdarovává Bůh i druzí. Vidí, že čistota není strohou sterilitou, nýbrž cestou lásky, jež není majetnická. Vidí, že poslušnost není kázeň, nýbrž vítězství Ježíšova stylu nad naší anarchií.

Když mluvíme o chudobě a komunitním životě... v jednom kraji postiženém zemětřesením byl benediktinský klášter. Jeho sestrám nabídnul jiný klášter pohostinství. Zůstaly tam však jen krátkou dobu, protože tam nebyly šťastné. Srdcem totiž zůstaly tam, odkud odešly, u lidí, kteří tam zůstali... Rozhodly se tedy vrátit se zpět a žít v obytných kontejnerech. Jsou tam namačkány, v nepohodlí a chudobě, ale šťastné. Stalo se to nedávno. Krásné!

Moje oči uviděly tvou spásu. Simeon viděl maličkého, pokorného Ježíše, který přišel proto, aby sloužil, a nikoli, aby si nechal sloužit. Sám se označuje za služebníka: »Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji« (v.29). Kdo se dívá na Ježíše, učí se žít, aby sloužil. Nečeká, že začnou druzí, nýbrž vydává se hledat bližního, jako Simeon, který hledal Ježíše v chrámu. Kde se v zasvěceném životě nachází bližní? Především ve vlastní komunitě. Je třeba prosit o milost umění hledat Ježíše v bratřích a sestrách, kterých se nám dostalo. Tam začíná prokazování lásky, tam, kde žiješ, přijímáním bratří a sester v jejich chudobě, jako přijal Simeon prostého a chudého Ježíše. Mnozí dnes vidí v druhých jenom překážky a komplikace. Je zapotřebí pohledů, jež hledají bližního a přibližují toho, kdo je vzdálen. Řeholníci a řeholnice, muži a ženy, kteří žijí, aby následovali Ježíše, jsou povoláni uvádět do světa Jeho soucitný pohled, který hledá vzdálené, neodsuzuje, nýbrž povzbuzuje, osvobozuje a potěšuje. Soucitný pohled – to je evangelní refrén, když je řeč o Ježíši. „Měl s nimi soucit. Bylo mu jich líto....“ Tak se Ježíš snižuje ke každému z nás.

Moje oči uviděly tvou spásu. Simeonovy oči uviděly spásu, protože ji očekávaly (v.25). Byly to oči, které čekaly, doufaly. Hledaly světlo a uviděly světlo národů (srov. v. 32). Byly to staré oči, ale planuly nadějí. Pohled zasvěcených nemůže být než pohledem naděje. Umění doufat. Při pohledu kolem sebe je snadné ztrácet naději: věci se nedaří, klesá počet povolání... Rovněž doléhá pokušení dívat se světsky, což anuluje naději. Pohleďme však do evangelia a spatříme Simeona a Annu. Byli pokročilého věku a přece o naději nepřišli, protože byli ve styku s Pánem. Anna »nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci« (v.37). Tajemství spočívá v nevzdalování se od Pána, který je zdrojem naděje. Oslepneme, nebudeme-li denně hledět k Pánu a klanět se Mu. Adorovat Pána.

Drazí bratři a sestry, děkujme Bohu za dar zasvěceného života a prosme o nový zrak, který umí vidět milost, hledat bližního a doufat. Potom i naše oči uvidí spásu.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV