O blahoslavenstvích – Blahoslavení chudí v duchu

5.2.2020 

Katecheze papeže Františka z 5. února, aula Pavla VI.

(Mt 11, 28-30)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Budeme se dnes konfrontovat s prvním z osmera blahoslavenství podle Matoušova evangelia. Ježíš začíná svoji cestu ke štěstí hlásat paradoxní zvěstí: »Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království« (Mt 5,3). Překvapivá cesta a podivný předmět blaženosti: chudoba.

Musíme se tázat: co tady znamená výraz chudí? Kdyby Matouš použil pouze toto slovo, pak by mělo jednoduše ekonomický význam a označovalo by lidi, kteří mají nedostatečné nebo žádné prostředky k živobytí a jsou odkázáni na pomoc druhých.

Matoušovo evangelium však narozdíl od toho Lukášova mluví o »chudých v duchu«. Co to znamená? Duch je v Bibli dechem života, který Bůh sdělil Adamovi; je to naše nejintimnější dimenze, která z nás činí lidi, vnitřní jádro naší existence. „Chudí v duchu“ jsou tedy ti, kdo jsou a cítí se chudými, žebráky v hloubi svého bytí. Ježíš je prohlašuje za blahoslavené, neboť jim patří nebeské království.

Kolikrát jen se nám říká opak! Je třeba být v životě něčím, někým... Stát se věhlasným... Z toho však plyne samota a neštěstí! Jestliže mám být „někdo“, soupeřím s ostatními a mám obsesivní starost o svoje ego. Jestliže nepřipustím, že jsem chudý, pojmu nenávist ke všemu, co mi připomíná moji křehkost. Právě tato křehkost totiž brání tomu, abych se stal někým důležitým a bohatým nejenom penězi, ale i věhlasem, vším.

Každý, sám před sebou, dobře ví, že ať se snaží jakkoli, vždycky zůstává radikálně nedokonalý a zranitelný. Není líčidlo, které by tuto zranitelnost zakrylo. V nitru je zranitelný každý z nás. Musí vidět kde. Pokud však odmítáme svá omezení, žijeme špatně! Život je špatný, pokud nestráví tato omezení. Pyšní lidé nikdy neprosí o pomoc, nemohou chtít pomoc, vadí jim žádat o pomoc, protože chtějí dokazovat svoji soběstačnost. Kolik je takových, kteří pomoc potřebují, ale pýcha jim brání o ni požádat! Jak obtížné je připustit pochybení a požádat o prominutí!

Když mluvím k novomanželům, kteří chtějí nějakou radu do manželství, říkám jim: Existují tři kouzelná slůvka: dovol, děkuji a odpusť. Jsou to slova, jež vycházejí z chudoby v duchu. Netřeba být dotěrným, nýbrž žádat o dovolení: „Myslíš, že bude dobré to tak udělat?“ Takový je dialog v rodině, mezi manžely: „To jsi udělal pro mne? Děkuji ti, to jsem potřeboval.“  Vždycky také dochází k pochybením, uklouznutí: „Promiň mi to!“ Novomanželé, kteří jsou zde ve velkém počtu přítomni, obvykle říkají, že toto poslední je nejtěžší, totiž poprosit o odpuštění. Pyšný to nedokáže. Neumí žádat o odpuštění, protože má vždycky pravdu; není chudý v duchu. Pána však nikdy neomrzí odpouštět! Jsme to bohužel my, koho někdy omrzí prosit o odpuštění (srov. Angelus 17. března 2013). Komu se omrzelo prosit o odpuštění, má ošklivou nemoc!

Proč je těžká prosba o odpuštění? Protože ponižuje náš pokrytecký image. Avšak žít ve snaze ukrývat svoje nedostatky je namáhavé a skličující. Ježíš Kristus nám říká, že být chudými je příležitost milosti, a ukazuje východisko z oné námahy. Máme právo být chudí v duchu, protože taková je cesta Božího království.

Je však třeba podtrhnout zásadní věc: není zapotřebí, abychom se nějakou transformací stali chudými v duchu; nemusíme se nijak transformovat, protože to už jsme! Jsme chudí... nebo jasněji: jsme „chudáci“ v duchu! Máme zapotřebí všeho. Všichni jsme chudí v duchu, jsme žebráci. Takový je stav lidství.

Boží království patří chudým v duchu. Existují ti, kdo mají království tohoto světa: majetky a vymoženosti. Avšak takové království skončí. Moc lidí i ta největší impéria zaniknou a zmizí. Často v televizních zprávách či novinách vidíme nějakého mocného vládce či vládu, kteří včera byli a dnes už nejsou, padli. Bohatství tohoto světa odchází, i peníze. Staří nás učili, že rubáš nemá kapsy. To je pravda. Nikdy jsem neviděl za pohřebním průvodem stěhovací vůz. Nikdo si s sebou nic nevezme. Toto bohatství zůstává zde.

Boží království patří chudým v duchu. Ti kdo mají království tohoto světa, majetky a vymoženosti, víme, jak skončí. Opravdu kraluje ten, kdo dovede mít rád pravé dobro víc než sebe. To je Boží moc. V čem se Kristus ukázal mocným? Tím, že uměl dělat to, co pozemští králové nedovedou: dát život za lidi. A toto je pravá moc. Moc bratrství, moc dobročinnosti, moc lásky, moc pokory. To dělal Kristus.

V tom spočívá pravá svoboda: kdo má tuto moc pokory, služebnosti a bratrství je svobodný. Této svobodě slouží chudoba velebená blahoslavenstvími. Existuje totiž chudoba, kterou máme akceptovat, chudoba našeho bytí, a chudoba, o kterou máme naopak usilovat, totiž konkrétní oproštěnost od věcí tohoto světa, abychom byli svobodní a mohli milovat. Vždycky je třeba hledat svobodu srdce, která má kořeny v chudobě nás samotných.

 

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.