12.2.2020 

Vatikán. V posynodální apoštolské exhortaci Querida Amazonia (Milovaná Amazonie), která byla dnes publikována, se papež František obrací k místním církvím Amazonie, tedy povodí největšího veletoku, zasahujícího devět latinskoamerických států (Brazílie, Bolívie, Kolumbie, Ekvádor, Guyana, Peru, Suriname, Venezuela a Francouzská Guayana). Duchovní povzbuzení či pobídnutí, což je význam slova exhortace, se skládá ze čtyřech kapitol věnovaných postupně sociální, kulturní, ekologické a církevní dimenzi života v panamazonské oblasti. 

Text exhortace má 40 stran, neobsahuje žádné výjimky z církevní disciplíny, pokud jde o služebné kněžství pro takzvané viri probati, tedy svěcení ženatých mužů. Výslovně potvrzuje „výlučnou identitu“ služebného kněžství a odmítá „klerikalizaci žen“. Přikládáme překlad příslušných pasáží exhortace z kapitoly, pojednávající o církevním životě.

Inkulturace duchovenské služebnosti:

„85. Inkulturace musí probíhat a odrážet se ve vtěleném způsobu uskutečňování církevní organizace a duchovenské služby. Pokud se inkulturací spirituality a inkulturací svatosti inkulturuje samotné evangelium, jak nepřemýšlet o inkulturaci způsobu strukturování a života duchovenské služby? Církevní pastorace je v Amazonii křehká, což je zčásti způsobeno obrovskou územní rozlohou se spoustou těžko dostupných lokalit, obrovskou kulturní rozmanitostí, vážnými sociálními problémy, jakož i rozhodnutím některých etnik žít v izolaci. To nás nemůže nechat lhostejnými a vyžaduje od církve specifickou a odvážnou odpověď.

86. Nezbytné je duchovenskou službu utvářet tak, aby bylo umožněno častější slavení eucharistie i v těch nejvzdálenějších a skrytých komunitách. V Aparecidě se vybízelo k naslouchání stížnostem mnohých komunit v Amazonii, »dlouhodobě připravených o nedělní eucharistii«. Současně je zapotřebí takového duchovenstva, které chápe sensibilitu a kultury Amazonie zvnitřku.

87. Způsob utváření života a výkonu služebného kněžství není jednolitý a nabývá různých odstínů v různých částech země. Proto je důležité vymezit, co je na kněžství specifické a co nelze delegovat. Odpověď spočívá ve svátosti svěcení, která ho mění v Krista-kněze. Prvním důsledkem je, že tento výlučný charakter, obdržený svěcením, uschopňuje pouze jeho ke slavení eucharistie. Toto je jeho specifická, hlavní a nepřenosná funkce. Někdo se domnívá, že charakteristikou kněze je moc, totiž maximální autorita ve společenství věřících. Avšak svatý Jan Pavel II. vysvětlil, že ačkoli je kněžství „hierachické“, neznamená nadřazenost nad druhými, nýbrž »je úplně zaměřeno na svatost Kristových údů« (Mulieris dignitatem, 27). Když se říká, že kněz je »znamením Krista hlavy«, spočívá hlavní význam v tom, že Kristus je zdrojem milosti. On je hlavou církve, »protože má moc udělovat milost všem jejím údům« (sv. Tomáš Akvinský, Summa Theologiae III, q.8, a.1, resp.).

88. Kněz je znamením této hlavy, která rozdává milost především slavením eucharistie, která je zdrojem a vrcholem celého křesťanského života. Toto je jeho obrovská moc, kterou může obdržet pouze svátostí kněžského svěcení. Proto může pouze on říci »Toto je moje tělo«. Jsou i jiná slova, která může pronést pouze on: »Já tě rozhřešuji«. Svátostné odpuštění pak slouží důstojnému slavení eucharistie. V těchto dvou svátostech spočívá jádro jeho výlučné identity.

89. Ve specifických okolnostech Amazonie, zvláště v jejich pralesích a nejvzdálenějších místech, je třeba najít způsob, jak zabezpečit kněžskou službu. Laici mohou hlásat Slovo, učit, organizovat svoje společenství, slavit některé svátosti, hledat výrazy lidové zbožnosti a rozvíjet rozmanité dary, jimiž je Duch obdařuje. Potřebují však slavení echaristie, protože »eucharistie utváří církev« (KKC, 1396), čímž dospíváme k tvrzení, že »nelze budovat křesťanskou obec, nemá-li kořen a těžiště ve slavení nejsvětější eucharistie« (Presbyterorum ordinis, 6). Pokud tomu opravdu věříme, je naléhavé jednat tak, aby amazonské národy nebyly připraveny o pokrm nového života a svátost odpuštění.

90. Tato neodkladná potřeba mne nutí pobídnout biskupy, zejména Latinské Ameriky, nejenom k podpoře modliteb za kněžská povolání, ale také k větší štědrosti v tom, že budou nositele misijního povolání směrovat do Amazonie (pozn. pod čarou: Je zarážející, že z některých zemí amazonského povodí je více misionářů pro Evropu nebo Spojené státy než pro pomoc ve vlastních vikariátech Amazonie). Zároveň je vhodné zásadně přehodnotit strukturu a obsah jak základní, tak stálé formace kněží tak, aby si osvojovali nezbytné postoje a schopnosti k dialogu s amazonskými kulturami. Tato formace musí být principiálně pastorální a upřednostňovat růst kněžského milosrdenství (pozn. pod čarou: Na synodě se mluvilo také o nedostatku kněžských seminářů formujících domorodce)“ – píše papež František.

Ženy jako dar a jejich síla

99. V Amazonii jsou komunity, které se udržely a předávaly víru dlouhou dobu, aniž by se tam objevil nějaký kněz, někdy i celá desetiletí. Bylo to možné díky silným a velkodušným ženám, které křtily, katechizovaly, učily modlitbě a byly misionářkami, zajisté povolanými a pobízenými Duchem svatým. Po staletí v oněch místech držely ženy církev na nohou, a to s obdivuhodnou oddaností a vroucí vírou. Na synodě nás všechny dojaly svým svědectvím.

100. To nás nutí rozšířit pohled a vyhnout se zužování pojmu církev na funkční struktury. Takovýto redukcionismus by nás mohl přivést k myšlence, že se ženám poskytne status a větší účast v církvi pouze tím, že jim bude umožněn přístup ke svátosti svěcení. Takový pohled by však ve skutečnosti omezoval perspektivy, směřoval ke klerikalizaci žen, umenšil obrovskou hodnotu toho, co již daly, a pozvolna vedl k ochuzení jejich neodmyslitelného přínosu.

101. Ježíš se prezentuje jako Ženich obce, která slaví eucharistii, prostřednictvím muže, který ji předsedá a je znamením jediného Kněze. Tento dialog mezi Ženichem a nevěstou, který stoupá v adoraci a posvěcuje obec, by nás neměl uzavírat do parciálních pojetí moci v církvi. Pán totiž chtěl projevit svoji moc a svoji lásku dvěma lidskými tvářemi, totiž Božího Syna, který se stal člověkem, a stvořené bytosti, jíž je žena, Maria. Ženy v církvi přispívají způsobem, který je jim vlastní, a prodlužují tak sílu a něhu Marie, Matky. Tímto způsobem se neomezujeme na nějaké funkční pojetí, nýbrž vstupujeme do niterného ustrojení církve. Tak porozumíme až na kořen tomu, proč by se církev bez žen zhroutila a četné komunity Amazonie by se rozpadly na kusy, nebýt žen, které je drží, podpírají a opatrují. Tak se ukazuje jejich charakteristická moc.

102. Nemůžeme zapomenout na dary lidového rázu, jimiž prosluly ženy v Amazonii, i když dnešní komunity jsou vystaveny novým rizikům, která se dříve nevyskytovala. Nynější situace od nás žádá, abychom podněcovaly vznik dalších ženských služeb a charismat, které odpovědí na specifické potřeby amazonských národů v tomto historickém období.

103. V synodální církvi by ženy, které de facto mají ústřední postavení v amazonských komunitách, měly mít přístup také k těm církevním službám, jež nevyžadují svátost svěcení a umožňují lépe vyjadřovat jejich vlastní roli. Je dobré připomenout, že tyto služby obnášejí stabilitu, veřejné uznání a biskupské pověření. Tak budou mít ženy také reálný a účinný vliv v organizaci, v nejdůležitějších rozhodnutích a ve vedení komunit, aniž by přitom přestaly jednat způsobem, který je vlastní jejich ženství.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.