O rozlišování mezi tím, co je světské, a tím, co evangelní

16.5.2020 

Vatikán. „Kristus pro nás zabitý a vzkříšený je jediným lékem proti zesvětštění, které ohrožuje církev,“ kázal papež při ranní mši v kapli Domu sv. Marty. Na dnešek připadá podle českého liturgického kalendáře svátek sv. Jana Nepomuckého, kněze a mučedníka, hlavního patrona Čech, jemuž je zasvěcena Česká Papežská kolej v Římě. Petrův nástupce ovšem sloužil bohoslužbu ze soboty po 5. neděli velikonoční podle všeobecného liturgického kalendáře, a uvedl ji tímto úmyslem:

Modleme se dnes za ty, kdo se starají o pohřeb zesnulých v této pandemii. Pohřbívání mrtvých je jedním ze skutků milosrdenství a přirozeně nijak příjemný. Modleme se za ty, kdo riskují život a možnost nákazy.

V homilii papež komentoval Janovo evangelium (Jan 15,18-21),  kde Ježíš učedníkům vysvětluje, proč budou pronásledováni.

Ježíš zejména při svém loučení s apoštoly několikrát mluví o světě (srov. Jan 15,18-21). A tady říká: »Jestliže vás svět nenávidí, uvažte, že mne nenáviděl před vámi« (v.18). Jasně mluví o nenávisti, kterou má svět k Ježíši a bude mít k nám. A v modlitbě, kterou pronáší u stolu mezi učedníky při [Poslední] večeři, prosí Otce ne za to, aby je vzal ze světa, ale chránil je před duchem světa (srov. Jan 17,15).

Myslím, že si můžeme položit otázku: co je to duch světa? Co je to zesvětštění, schopné nenávidět a usmrtit Ježíše a Jeho učedníky, ba dokonce je korumpovat, a korumpovat církev? Prospěje nám popřemýšlet o tom, jaký je duch světa a čím je. Mondénnost (zesvětštění) je nabídkou způsobu života. Někdo si myslí, že světskost znamená hodování a slavení. Nikoli. Mondénnost může být i to, ale to není to podstatné.

Světskost je kultura, a to kultura pomíjivosti, kultura zdání a líčení, kultura toho, co je dnes a ne zítra, a co bude zítra a ne dnes. Skládá se z povrchních hodnot. Tato kultura nezná věrnost, protože se mění podle okolností, vyjednává o všem. To je světská kultura, kultura mondénnosti. Kultura na jedno použití, podle toho, jak se to hodí. Kultura, která postrádá věrnost a je vykořeněná. Je to však způsob života, který vedou i mnozí křesťané. Jsou křesťany, ale zesvětštělými.

Ježíš v podobenství o zrnu, padajícím do země, říká, že světské starosti dusí Boží Slovo, nedovolí mu růst (Mt 13,22), A Pavel říká Galaťanům: »žili jsme jako otroci pod vládou světských prvopočátků« (srov. Gal 4,3). Na mne vždycky hluboce působí závěrečné stránky knihy otce de Lubaca  Meditace o církvi (Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2010, str.172), kde na třech stránkách mluví o „duchovním zesvětštění“, které označuje za to nejhorší, co by mohlo postihnout církev, a nepřehání, protože vedle toho vypočítává jiné úděsné nešvary. Mondénní spiritualita je tím nejhorším, protože je hermeneutikou života, způsobem života, a to způsobem, kterým lze žít i křesťanství. A aby přežila hlásání evangelia, nenávidí a zabíjí.

Když se říká o mučednících, že byli zabiti z nenávisti k víře... ano, u některých šlo o zášť kvůli nějakému teologickému problému, ale u většiny nikoli. Většina byla pronásledovaná právě světskostí, která nenávidí víru a zabíjí, jako u Ježíše.

Je to kuriózní. Někdo mi může říci: „Ale otče, světskost je pouhá povrchnost, nepřehánějme.“ Zesvětštění není vůbec povrchní! Má hluboké kořeny. Je chameleonské, mění se podle okolností, ale podstata zůstává stejná. Je nabídkou [způsobu] života a prostupuje všechno, i církev. Světskost, mondénní hermeneutika, líčidlo - nalíčí všechno.

Apoštol Pavel přišel do Atén a silně na něho zapůsobilo, když viděl na Areopagu oltáře různých bohů. Přemýšlel o tom a řekl [Athéňanům]: »Jak pozoruji, jste po každé stránce lidé velmi zbožní. [...] všiml jsem si oltáře s nápisem „neznámému bohu“. Toho já znám a přišel jsem vám o něm povědět« (srov. Sk 17,22-23). A začal hlásat evangelium. Když však začal mluvit o Kříži a Vzkříšení, začali se nudit a odešli (srov. Sk 17, 32). Jediné, co světskost netoleruje, je nepřístojnost Kříže. Ten nesnáší. Jediným lékem proti světskému duchu je Kristus, pro nás zabitý a zmrtvýchvstalý, urážka a hloupost (1 Kor 1,23).

Proto svatý Jan, když mluví o světu, říká: »a to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra« (1 Jan 5,4). To jediné: víra v Ježíše Krista, zabitého a vzkříšeného. A neznamená to být fanatiky. Neznamená to odmítat vést dialog se všemi lidmi. Nikoli, avšak s přesvědčením víry, od urážky Kříže, od hlouposti Kříže a také od Kristova vítězství. A vítězstvím, jak říká Jan, »je naše víra«.

Prosme Ducha svatého v těchto posledních velikonočních dnech - a také během svatodušní novény - o milost rozlišovat, co je světské a co evangelní, a nenechat se obelhat, protože svět nás nenávidí, svět nenáviděl Ježíše a Ježíš se modlil, aby nás Otec zachránil před zesvětštěním (srov. Jan 17,15).

Kázal papež při ranní mši v kapli Domu sv. Marty a bohoslužbu zakončil opět adorací vystavené  Nejsvětější svátosti pro věřící, kteří se mohou eucharistie účastnit pouze sledováním přímého přenosu.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.