Vstřícným krokem by bylo společné slavení velikonoc

5.6.2020 

říká P. Jaromír Zádrapa z Papežské rady pro jednotu křesťanů

Otče Jaromíre, připomínáme si 60 let od založení papežské rady pro jednotu křesťanů, jaké byly okolnosti jejího vzniku?

Vznikla v podstatě na přání papeže Jana XXIII., když se organizoval II. Vatikánský koncil a bylo potřeba pozvat také delegáty se statutem pozorovatelů z jiných křesťanských církví. K tomu tedy tento papež zřídil tento sekretariát - původní název totiž zněl Sekretariát pro podporu jednoty křesťanů. Později, v roce 1988, se stal Papežskou radou.

K čemu vlastně slouží Papežská rada pro jednotu křesťanů, jakou úlohu má v církvi?

Kromě teologického dialogu jde o rozvíjení přátelských vztahů s bratřími. To je na prvním místě! Navštěvovat je, diskutovat s nimi a společně žít víru. 

Jak takový úřad vypadá, co máte na starosti?

Naše struktura je úplně jednoduchá, stejně jako u jiných vatikánských dikasterií. Máme předsedu, pana kardinála Kurta Kocha, který je ze Švýcarska, sekretáře, irského arcibiskupa Briana Farella, a podsekretáře Adreu Palmieriho, který je Ital. Zajímavé je, že práce je u nás rozdělena na dva sektory: první je východní sekce, kde pracujeme tři a máme na starosti pravoslavné církve byzantské tradice a východní pravoslavné církve: tedy koptské, syrské, arménské, etiopské, malankarské a také syrskou pravoslavná církev. 

Kolik tedy vedete “dialogů” za vaši východní sekci? 

Dost! (smích) Jenom já mám na starosti dialog s moskevským patriarchátem a dále pak rumunskou pravoslavnou církví, bulharskou, srbskou a také gruzínskou - a s dalšími autokefálními jako Pravoslavná církev v českých a slovenských zemí nebo také v Polská. Není toho málo, ale je to pro mne stále velká výzva a stále se učím něco nového. 

Vy jste strávil řadu let v Bulharsku. Abychom tedy byli konkrétnější, jaké jsou dnes vztahy s pravoslavnými. Je možné nějak zevšeobecnit, kde jsou problémy?

Především musíme děkovat Bohu za to, že během těchto šedesáti let se udělalo opravdu velmi mnoho. Někde je ten dialog více rozvinutý, někde méně. Záleží to na tom, jací lidé jsou účastni v teologických komisích. Záleží také na konkrétní situaci v té dané zemi. V hrubých liniích však můžeme říci, že dialog jako takový mezi námi a pravoslavnou církví je na velice dobré úrovni. Loni papež František navštívil Bulharsko, což byla už druhá papežská návštěva. Před ním tam byl Jan Pavel II. v roce 2002. Což je myslím velmi pěkné.

Jaká jsou hlavní témata teologického dialogu s pravoslavnými v této chvíli?

Nejvíce diskusí se nyní vede o eklesiologii. A první otázkou je papežský primát, ten je na úplně prvním místě. Ostatní věci, kde se zdálo, že je problém - a po staletí skutečně byl velmi hluboký - otázka “filioque”, tam jsme se v podstatě už dohodli. Největším problémem proto zůstává papežský primát.

Vidíte v této chvíli možnost nějaké konkrétní podané ruky směrem k východním církvím ze strany římské církve?

Konkrétní vstřícný krok z naší strany by bylo sjednocení data velikonoc podle juliánského kalendáře. To by bylo velice vstřícné - a nám by to neudělalo nic. Datum velikonoc je pohyblivé, takže by v tom žádný problém nebyl. Navíc katolíci východního obřadu také slaví podle juliánského kalendáře. Myslím, že to by bylo velmi pěkné gesto. 

Kde vidíte možnosti budování ekumenismu “zdola”. Naše generace zažila velmi pozitivně a blízce komunitu z Taizé, kde je všechno založeno na rozjímavé modlitbě - a patrně díky tomu tato komunita funguje a přežila celá desetiletí. Vidíte někde nějakou další podobnou možnost? 

Jistě, to je velice důležité. Vychází to z té půdy, z níž dává růst Duch svatý, je to život z víry, život v Duchu svatém a s Ním, který nás dává dohromady. A v těchto komunitách, jak jste připomněla Taizé, nebo v Bosé v Itálii nebo ve Francii Chemin Neuf, spolu žijí a modlí se jak katolíci, tak i pravoslavní a protestanté. Na této cestě vidíme, že čím více se blížíme ke Kristu, tím více se naše cesty sbíhají k sobě a rozdělení tam není. To je tedy cesta, jak se říká, duchovního ekumenismu a ekumenismu života. A to je důležité: očistit paměť, to, co se v průběhu století nahromadilo, předsudky, rány, vzájemná zranění, to, co nás posléze skutečně fyzicky rozdělilo. Je tedy třeba to společně studovat, odpustit si a hledat nové cesty, jak znovu být spolu. A jak vidíme, za posledních šedesát let jsme šli mílovými kroky.

Na závěr si dovolím ještě jednu otázku “na tělo”. Co vy osobně máte rád na východní tradici?

Díky Bohu mě představení poslali do Bulharska, kde jsem se s východní spiritualitou mohl seznámit, a nejen seznámit - vlastně ji žít. A také díky otci kardinálu Špidlíkovi, který tomuto zasvětil v celý život. To, co mne přiblížilo k samotnému Kristu a bratří východním, je asi celkové pojetí pohledu na člověka. Člověk dostal Ducha svatého už při křtu a je to Duch svatý, který ho činí Kristu podobným. Znamená to každý den, v tom, co v životě prožívám, co žiju, objevovat Boží přítomnost, Boží krásu…

Máte dojem, že k tomu ta východní tradice vybízí nějakým bezprostřednějším způsobem než ta západní?

Zdá se mi, že tady na Západě si klademe nějaké cíle, že člověk, když chce být svatý, musí dosáhnou toho či onoho, kdežto na Východě je ten směr opačný. Vychází se z toho, že už od křtu jsem ve své podstatě svatý a jde o to dát prostor Duchu svatému, který to v nás uskuteční a zpřítomní.

Na Východě se mi líbí také liturgie. Když přijedu z Východu, musím se ještě týden aklimatizovat při našich krátkých, dvaceti- třicetiminutových liturgiích bez zpěvu. V tom tedy vidím také velké bohatství, to, co je pro východní bratry nosné: krásná liturgie a zpěvy. Vyprošuji si vždycky od šéfů sboru noty a když máme možnost, snažíme se je také infiltrovat do naší liturgie. V naší komunitě tyto prvky také jsou, snaží se žít těmi dvěma plícemi.

Připravila Johana Bronková

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.