Modlitba Mojžíše

17.6.2020 

Katecheze papeže Františka z 17. června, knihovna Apoštolského paláce

(Ex 32,11-14)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V našem cyklu na téma modlitby si uvědomujeme, že Bůh nikdy neměl zálibu v těch, kdo jsou v modlitbě „bezproblémoví“. Ani Mojžíš, počínaje prvním dnem svého povolání, není „nudný“ partner.

Když jej Bůh povolává, je Mojžíš lidsky vzato „ztroskotancem“. Kniha Exodus ho líčí jako psance v zemi Midjan. Od mládí měl soucit se svým lidem a také se postavil na obranu utiskovaných. Brzy však zjistil, že navzdory dobrým úmyslům neplyne z jeho rukou spravedlnost, nýbrž násilí. Tak se rozpadají sny o slávě: Mojžíš už není slibným funkcionářem, předurčeným k rychlé kariéře, nýbrž někým, kdo si pohrával s příležitostmi a nyní pase stádo, které mu ani nepatří. A právě v tichu Midjanské pouště povolává Bůh Mojžíše ve zjevení hořícího keře: »„Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!“. Mojžíš zahalil svou tvář, protože se bál pohlédnout na Boha« (Ex 3,6).

Bohu, který jej vybízí, aby se postaral o izraelský lid, předkládá Mojžíš svoje obavy a námitky: že není takového poslání hoden, že nezná Boží jméno, že mu Izraelité neuvěří a že se zajíká, když mluví... Slovem, které Mojžíšovi v každé modlitbě přichází nejčastěji na jazyk, je otázka: „proč?“. Proč jsi mne poslal? Proč chceš tento lid vysvobodit? V Pentateuchu je dokonce jedna dramatická pasáž, kde Bůh vyčítá Mojžíšovi nedostatek víry, a tento nedostatek Mojžíšovi zabrání vstoupit do zaslíbené země (srov. Nm 20,12).

Vzhledem k těmto obavám a srdci, jež se nezřídka chvěje, jeví se Mojžíš člověkem jako my. Jak se může Mojžíš modlit? Stejně jako my, když máme pochybnosti. Jak se modlit? Nejde nám to. A právě tato Mojžíšova slabost spíše než jeho síla nás oslovuje. Byl Bohem pověřen, aby Jeho lidu předal Zákon, položil základ bohoslužbě a zprostředkoval nejvznešenější tajemství, ale nezpřetrhal kvůli tomu těsná pouta solidarity se svým lidem, zejména ve chvíli pokušení a hříchu. Neustále se přimyká k lidu. Mojžíš nikdy na svůj lid nezapomněl. A v tom je velikost pastýřů, že nezapomínají na svůj lid, na kořeny. Podobně Pavel vybízí svého milovaného Timoteje, mladého biskupa, aby se rozpomenul na svoji maminku a babičku, na kořeny svého lidu (srov. 2 Tim 1,5). Mojžíš je natolik přítelem Boha, že s Ním může promlouvat tváří v tvář (srov. Ex 33,11); a zůstává natolik přítelem lidí, že vůči nim chová milosrdenství, když hřeší, jsou pokoušeni anebo si nepochopitelně stýskají při vzpomínce na minulé časy, prožité v Egyptě.

Mojžíš nezapírá Boha, ale nezapírá ani svůj lid. Je spřízněn se svým lidem a souzní s hlasem Božím. Mojžíš tedy není autoritářský a despotický vůdce, naopak. Kniha Numeri o něm říká, že »byl velmi pokorný, pokornější než všichni lidé na zemi« (Nm 12,3). I přes svoje privilegované postavení Mojžíš náleží neustále k zástupům chudých v duchu, kteří z důvěry v Boha činí viatikum svého života, pokrm na cestu. Je mužem z lidu.

Nejvlastnějším způsobem Mojžíšovy modlitby se tak stává přímluva (srov. KKC, 2574). Jeho víra v Boha tvoří jednotu s pocitem otcovství, které prožívá vůči svému lidu. Písmo jej nezřídka líčí s rukama pozvednutýma nahoru, k Bohu, jako by byl mostem mezi nebem a zemí. Dokonce v těch nejobtížnějších momentech, dokonce v den, kdy lid odvrhuje Boha i jeho jakožto vůdce a ulije si zlatého býčka, Mojžíš nechce stát mimo svůj lid. Je to můj lid. Je to Tvůj lid. Říká Bohu: »Ach, tento lid se dopustil velikého hříchu, udělali si boha ze zlata. Můžeš ještě smazat jejich hřích? Jestliže ne, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš!« (Ex 32,31-32). Nezřekne se lidu. Je mostem, přímluvcem. Stojí mezi Bohem a lidem. Neprodá svůj lid za kariéru. Není šplhoun, přimlouvá se za svůj lid, své tělo, svoje dějiny i za Boha, který ho povolal. Je mostem. Je to krásný příklad pro všechny pastýře, kteří mají být mostem. Je pontifex. Pastýři jsou mostem mezi lidem, k němuž patří, a Bohem, kterému patří povoláním. Tak je tomu i s Mojžíšem: „Odpusť jim Pane tento hřích.  A jestliže ne, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš! Nechci dělat kariéru na svém lidu.“

Toto je modlitba, kterou ve svém duchovním životě konají opravdoví věřící. I když zakoušejí nedostatky lidí a jejich oddálení od Boha, neodsuzují a neodmítají je. Přímluvná modlitba je vlastní světcům, kteří se připodobněním Ježíši stávají „mosty“ mezi Bohem a lidmi. Mojžíš byl  v tomto smyslu největším Ježíšovým prorokem, naším advokátem a přímluvcem  (KKC, 2577). A stejně i dnes: Ježíš je pontifexem, mostem mezi námi a Otcem. Ježíš se za nás přimlouvá, ukazuje Otci svoje rány, jež jsou cenou naší spásy, a přimlouvá se. Mojžíš je předobrazem Ježíše, který se dnes modlí a přimlouvá za nás.

Mojžíš nás podněcuje, abychom se modlili s tímtéž Ježíšovým zápalem, přimlouvali se za svět a připomínali, že navzdory všem svým křehkostem patří vždycky Bohu. Všichni patří Bohu. Ti nejhorší hříšníci, zlí lidé a zkorumpovaní vládci jsou Boží děti. Ježíš to ví a přimlouvá se za všechny. Svět žije a prosperuje díky žehnání spravedlivého a slitovné modlitbě spravedlivého přímluvce - kněze, biskupa, papeže, laika - modlitbě, kterou za lidi koná nepřetržitě každý pokřtěný, všude a v každém dějinném období. Pomysleme na přímluvce Mojžíše, když nás napadne  někoho odsoudit a v nitru máme vztek – trocha rozčilení ovšem prospívá  zdraví – ale odsoudit není dobré. Na rozčilení je třeba reagovat přímluvnou modlitbou za dotyčného. To nám pomáhá.

 

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.