Rádio Vaticana

Ať si moje děti nezvyknou…

13.10.2020

O dnešní době s francouzským filosofem Martinem Steffensem

Kam se poděla filosofická reflexe? Napadalo mě v poslední době při listování přehledy tisku s náboženskou a duchovní tematikou. Uprostřed více či méně moralistních výzev o tom, v čem všem se máme zlepšit, a jak se navzájem neztrácet ze zřetele navzdory povinnému distancování, jakoby se téměř nedostával ke slovu pohled na to, co se děje, kam se posouvá lidská pospolitost, když systémem pomalých kroků vpodstatě neproblematicky přijímá to, co by ještě před pár měsíci považovala za nepřijatelné. Velmi mne proto potěšil rozhovor s mladým francouzským filosofem Martinem Steffensem, který v minulém týdnu otiskl deník Le Figaro.

Rozhovor vyšel u příležitosti publikace sbírky úvah nadepsaných Kráčet nocí, texty o trpělivosti a rezistenci (Marcher la nuit, Textes de patience et de résistance, ed. Desclée de Brouwer). Martin Steffens v nich předkládá antropologický pohled na současnou zdravotní krizi. Nechává se symbolicky vést třemi mudrci, na jejich cestě do neznáma.

“Tři králové jsou noční bytosti. Vprostřed noci potkávají spásu světa. A navíc v podobě dítěte. Všechno je pro ně zahaleno tajemstvím. Jak říkám v prologu knihy, s koronavirem jsme vstoupili do jedné z těchto nocí. Zatmění lidství. Během několika málo týdnů se všechna místa - kavárny, divadla, školy a kostely - stala nevlídná. Polepená šipkami, páskami označujícími zakázané směry, plakátky s infantilními či choromyslnými nápisy. Jako Maria a Josef už nemáme kam jít, abychom do světa vnášeli to nejlepší, co máme v sobě. Svět je dnes podobný jako za Heroda: sčítání, strach a kontrola. Protože se - stejně jako Herodes - bojíme dítěte, které se v něm narodí. Dítě symbolizuje život, jenž prýští, život, který sám sebe riskuje, což je v protikladu k sebezáchovné morálce, která nyní převládá” - říká francouzský filosof.

Také jste se pozastavili nad tím, co se to stalo, když jste se pouhým podáním ruky zařadili mezi disidenty? Jistě, možná jsme někdy v minulosti nepodali ruku, když jsme se chvíli předtím přehrabovali v záhonu, jenže to jsme k tomu dodali “promiň” a omluvný úsměv. Nyní jsme se ocitli ve světě, kde jsou veškeré projevy lidské blízkosti označovány za nástroj nákazy a smrti. Martin Steffens na dotaz, kam tento velký převrat v lidských vztazích povede, mění gramatický čas a ukazuje, kam nás přivádí již nyní: mnoho lidí se uchýlilo k sebevraždě nebo skončilo na psychiatrii. Další se jako stébla chytají představy, že jde jen o jakousi epizodu, závorku. Jenže závorky, otevřené v dějinách, se jen tak nezavírají, dodává s poukazem na jadernou “závorku” otevřenou v Hirošimě. “Nyní se po nás žádá, abychom si osvojili správné návyky, návyky fyzické a sociální distance. Ale, když si je jednou osvojíme, kolik času bude třeba, abychom se jich zbavili?” ptá se francouzský filosof.

Všímá si také kampaně za bezkontaktní placení, která ve Francii - stejně jako v naší zemi, kde stále ještě pokračuje - proběhla těsně před lockdownem. “Symbolizuje tento tekutý svět, v němž tváře ustupují do pozadí, míjejí se jedna za druhou, aniž by se potkaly. Maska, rouška, skvěle vyjadřuje nahraditelnost každého člověka někým jiným.” Přitom přece - pokračuje Martin Steffens - “svět, hodný toho jména, znamená možnost jedinečných setkání. Abychom vytvářeli svět, je zapotřebí napřažené ruky, rizika dotyku, náruče, jež se otevírá, a pozvání přátel, na které mohu svobodně odpovědět…”

Dobře, to je jistě pravda, řekneme si. Ale jak je to s posvátností života a ochranou nejzranitelnějších. “Církev, stejně jako každá filosofie humanistického rázu se ocitá v patové situaci, když se začne mluvit o péči o nejkřehčí. Kdo by chtěl zabíjet starého člověka? Ti, kdo volají po zachování zdravého rozumu ve vztahu k pandemii, jakoby náhle byli zabijáci, možná dokonce nacisti…” Otázka je to však skutečně velmi závažná, konstatuje francouzský filosof, ptáme se: “Je život cílem sám sobě? Jsem ještě schopni dát přednost smrti pro život hodný toho jména než radši žít ve strachu?” Připomíná dramatickou scénu z Bernanosova Deníku venkovského faráře. Kněz přichází za komtesou, která po bouřlivé výměně názorů vyzná, že od smrti svého osmnáctiletého syna nenávidí přeživší dceru. Vyslechnuta jako nikdy dříve, avšak vyčerpána tímto doznáním, umírá následující noci. Co z toho vyvodit? “Je snad péče o duši zdraví nebezpečná?! Měli jsme beztak již znavenou komtesu ušetřit? To si opravdu nemyslím. Komtesa na konci svého vyznání dostává naději. Ta část lásky, jež nás pojí ke světu a kterou Písmo nazývá “srdcem z masa”, je tím “nejkřehčím”, co máme. Dokazuje je to fakt, že může zemřít dřív než tělo. Kvůli této křehkosti duše může zoufalství přicházet tak rychle. Nemáme právo opouštět naše staré lidi v domovech pro seniory, ani zabíjet v mladých lidech touhu po dobývání tohoto světa,” říká na obranu duše Martin Steffens.

Dalším tématem naší současnosti je práce na dálku, škola před digitálními obrazovkami, rušení rozdílů mezi veřejnou, sociální a soukromou sférou. Francouzský filosof obrací pozornost k paradoxní situaci: zatímco se množí fyzické bariéry, symbolické prahy se snižují. “Ustavujícím momentem lidstva je stanovení prahů. Máme dveře do domu, kde lze přijmout hosta nebo vyhnat vetřelce. Máme prostranství před chrámem, jako pozvání ke vstupu. Existují hranice těla, které nemám právo překročit bez souhlasu druhého. Existuje veřejné a soukromé, posvátné a profánní. Dnes se rozestavují bariéry, veřejný prostor je přeplněný přenosnými kovovými zábranami… ale všechny symbolické prahy jsou velkoryse zanedbávány.” Martin Steffens líčí situaci většině z nás blízkou. Ložnice se mění v pracovnu, děti se účastní pracovních schůzek, přirozené vazby na místa a časy se rozpadají. Ale protějškem ignorance symbolických prahů ve veřejném prostoru budou stále častěji závazné předpisy, fyzické bariéry a připitomělé instrukce, varuje dále. Po destrukci morálky a etiky naší civilizace nastoupí jejich technokratická a policejní verze.

Jak tedy zachovat individuální svobodu, jak odolat invazi sociálních sítí a obchodu do soukromého života a donedávna nepředstavitelné státní ingerenci do veškerých společenských sfér a aktivit?

“Zatím ještě nevím - poctivě a solidárně s nevěděním mnohých konstatuje filosof. - Prozatím říkám svým dětem, aby si nezvykali na tento svět, který vyžaduje coby morální akt dodržování vzdálenosti od druhých. Žádám je, aby svou dobrou vůlí podporovali učitele, vyčerpané za svými rouškami, své učitele hudby, kteří navzdory komplikacím organizují představení a dělají všechno proto, aby se dalo pokračovat. Jedna věc je ovšem na této zdravotní, ale také politické a antropologické, krizi praktická: udržovat vztahy, zvát se domů, pěstovat radost v rodině, je už samo o sobě projevem rezistence.” Jak Martin Steffens dále ukazuje, pojítkem této rezistence je dávné “non possumus” - “Sine dominico non possumus”, s nímž se raněkřesťanská komunita Abiteny v dnešním Tunisku postavila císaři Diokleciánovi. “Sine facie non possumus”, nemůžeme žít bez tváře, řekli bychom dnes. Nemůžeme žít uprostřed tohoto všeobecného, vyburcovaného a úředně stanoveného odloučení,” říká francouzský filosof.

Na možnosti, jak se k tomuto odmítnutí přihlásit, už přišli všichni ti policisté, vedoucí pracovníci či učitelé, kteří dělají všechno proto, aby nebyli příliš horliví v udělování pokut či napomínání. “Tímto způsobem pomaloučku zjistíme, že za tímto “ne” jsme “my”. A stane se z něj “ano” pro všechno to, co máme rádi… Žijme tedy toto “non possumus” a ostatní, totiž to, “co dělat”, nám bude přidáno” - radí francouzský filosof Martin Steffens.

Johana Bronková