Modlitba Žalmů – 1. část

14.10.2020 

Papežova katecheze na generální audienci, 14. října 2020, Aula Pavla VI

(Žl 13,2-3.6)

Drazí bratři a sestry!

Při četbě Bible neustále narážíme na modlitby nejrůznějšího druhu. Avšak nacházíme také knihu, tvořenou výhradně modlitbami, knihu, která se těm, kdo se modlí, stala vlastí, zápasištěm i domovem. Nazývá se Kniha Žalmů. Stopadesát Žalmů k modlitbě.

Je to součást takzvaných mudroslovných knih, protože sděluje „moudrost modlitby“ zkušeností dialogu s Bohem. V Žalmech nacházíme všechny lidské city: radosti, bolesti, pochyby, naděje i hořkosti, jimiž je náš život prostoupen. Katechismus říká, že každý Žalm je „tak střízlivý, že se jej vskutku mohou modlit lidé všech stavů a všech dob“ (KKC, 2588). Opakovanou četbou  Žalmů si osvojujeme jazyk modlitby. Bůh Otec totiž svým Duchem inspiroval srdce krále Davida a dalších žalmistů, aby každého muže a ženu učil chválit Jej, děkovat Mu, prosit Ho, vzývat Jej v radosti i bolesti a vyprávět o Jeho podivuhodných dílech a o Jeho Zákoně. Žalmy jsou vlastně Boží slovo, kterým my lidé mluvíme s Bohem.

V této knize se nesetkáváme s éterickými, abstraktními lidmi, kteří zaměňují modlitbu za nějaký estetický nebo odcizující prožitek. Žalmy nejsou texty vzniklé na psacím stole, nýbrž často dramatické invokace, jež prýští z hlubin života. K jejich modlitbě postačí být tím, čím jsme. Nesmíme zapomínat, že modlit se máme takoví, jací jsme, bez líčení. Duše se nepotřebuje k modlitbě líčit: „Pane, já jsem takový a takový.“ Předstupujme před Pána takoví, jací jsme, s tím, co je hezké i co je nehezké, co nezná nikdo, jenom my.  V Žalmech vnímáme modlící se hlasy těch, kdo jsou z masa a kostí a jejichž život je, podobně jako život každého, plný nesnází, námah a nejistot. Žalmista nijak radikálně toto utrpení nepopírá. Ví, že patří k životu. V Žalmech se však utrpení mění na otázku.

Mezi mnoha otázkami zůstává nezodpovězena jedna, která jako nepřetržité volání  prostupuje touto knihou skrz naskrz: „Jak dlouho?“. Otázka, kterou opakujeme často: „Jak dlouho Pane?“. Každá bolest se domáhá osvobození, každá slza prosí o útěchu, každé zranění očekává zahojení, každá pomluva prominutí. „Jak dlouho, Pane. Jak dlouho to mám snášet. Vyslyš mne!“. Kolikrát jen se takto modlíme? „Jak dlouho? Dost, Pane!“

Vznášením neustálých požadavků tohoto druhu nás Žalmy učí nezvykat si na bolest a připomínají nám, že život není zachráněn, není-li uzdraven. Život člověka je jako dech; jeho úděl je  prchavý, avšak ten, kdo se modlí, ví, že v očích Boha je drahocenný, takže má smysl volat. To je důležité. Když se modlíme, činíme tak, protože jsme si vědomi, že v očích Božích jsme drahocenní. Milost Ducha svatého v nás zevnitř probouzí vědomí, že jsme v Božích očích drahocenní. To nás přivádí k modlitbě.

Modlitby Žalmů jsou svědectvím tohoto volání. Mnohostranného volání, protože bolest má tisíceré formy, nazývá se nemoc, nenávist, válka, pronásledování, nedůvěra... Až k tomu největšímu „skandálu“, kterým je smrt. V Žaltáři vystupuje smrt jako ten nejnesmyslnější nepřítel člověka. Jaký delikt si zaslouží potrestání tak kruté, že přivodí zničení a konec? Žalmista prosí Boha, aby zasáhnul tam, kde jsou všechny lidské snahy marné. Modlitba samotná je tedy cestou i počátkem spásy.

V tomto světě trpí všichni, ať už v Boha věří nebo nevěří. V Žaltáři se však bolest stává vztahem, voláním o pomoc, které čeká, že dojde sluchu. Nemůže být nesmyslné, bezúčelné. Ani bolesti, které snášíme, nemohou být jen zvláštními případy všeobecného zákona. Vždycky jsou to „moje“ slzy. Přemýšlejte o tom, že slzy nejsou obecné, jsou „moje“. Každý má svoje. Moje slzy a moje bolest mne ženou v modlitbě vpřed. Moje slzy neprolil nikdo jiný přede mnou. Ano, plakali mnozí, ale moje slzy jsou moje, moje bolest je má.

Než jsem vstoupil sem do auly setkal jsem s rodiči onoho kněze z diecéze Como, který byl zabit, byl zabit ve službě druhým. Slzy oněch rodičů jsou jejich, a každý z nich ví, jak trpí, když vidí svého syna, který ve službě chudým vydal svůj život. Když chceme někoho utěšit, nenacházíme slova. Proč? Protože k té bolesti nemůžeme dosáhnout. Je to jejich bolest. Stejně to platí o nás. Moje bolest a moje slzy jsou moje, a s nimi se obracím k Pánu.

Všechny bolesti lidí jsou u Boha posvátné. Tak se modlí Žalmista v 56. Žalmu: »Ty sám si zapiš mou bídu, vpiš mé slzy do svého záznamu, mé trampoty do svého svitku« (v.9). Před Bohem nejsme neznámé nebo číselné položky. Jsme tváře a srdce, zná nás jménem, jednoho po druhém.

Věřící nachází v Žalmech odpověď. Ví, že i kdyby všechny lidské brány byly zataraseny, Boží brána je otevřena. I kdyby celý svět vynesl odsouzení, v Bohu je spása.

„Pán naslouchá“ – toto vědět někdy v modlitbě stačí. Ne vždycky se problémy vyřeší. Kdo se modlí, není snílkem. Ví, že mnohé otázky vezdejšího života zůstávají nevyřešeny, bez východiska. Utrpení nás bude provázet, a po jedné bitvě nás budou čekat další. Avšak, pokud jsme slyšeni, všechno se stává snesitelnějším.

Nejhorší co se může stát, je trpět v osamocení, být v zapomnění. Před tím nás zachraňuje modlitba. Může se totiž - i nezřídka - stát, že nerozumíme záměrům Boha. Naše volání však nevázne tady, stoupá k Bohu, jenž má srdce Otce a pláče nad každým synem a dcerou, kteří trpí a hynou. Řeknu vám jednu věc, která mi pomáhá v těžkých chvílích. Myslím na Ježíšův pláč. Když plakal nad Jeruzalémem a u Lazarova hrobu, Bůh plakal pro mne. Bůh pláče pro naše bolesti. Bůh se stal člověkem – říká jeden duchovní autor – aby mohl plakat. Pomyslet, že v bolesti pláče Ježíš se mnou, je útěcha, která nám pomáhá jít dál. Setrváme-li ve vztahu s Ním, náš život nebude ušetřen utrpení, ale otevře se širokému obzoru dobra a vydá se ke svému naplnění. Odvahu, jděme vpřed s modlitbou. Ježíš je stále s námi.

 

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.