Přišel čas zhodnotit roli laiků, píše František

17.10.2020 

Vatikán. „Přišel čas, aby laici postoupili o krok vpřed, o další krok, a aby našli v církvi způsob, jak odpovídat na své povolání.” Napsal papež František v předmluvě ke knize podsekretáře biskupské synody, biskupa Fabia Fabene, nazvané “Symfonie služebnosti. Nová přítomnost laiků v církvi.” (Sinfonia di ministeri. Una rinnovata presenza dei laici nella chiesa, LEV-Edizioni San Paolo, Città del Vaticano-Cinisello Balsamo, Milano 2020, 128 s.).

 

Předmluva papeže Františka:

Každý čas má svou novost, můžeme proto říci, že žijeme v nové době. Nastal čas, aby laici postoupili o krok vpřed, o další krok, a aby našli v církvi prostor nezbytný k tomu, aby tak učinit mohli, tedy způsob jak odpovědět na své povolání. Tento svazek těžící z bohatého učení II. vatikánského koncilu, reflektovaného biskupskou synodou a mými předchůdci, nabízí hlubší reflexi nad službami, které papež sv. Pavel VI. refomoval a spojil nikoli již s přípravou na cestu ke svátostnému kněžství, nýbrž s bohatstvím laických povolání a služeb, které Duch svatý probouzí v církvi.

Duch vždycky aktivně působí v Božím lidu a obohacuje jej dary, jež jsou pokaždé nové a my musíme být pozorní, abychom jej nezhášeli (srov. 1 Sol 5,19) a nezarmucovali (srov. Ef 4,30). Bohužel tak činíme pokaždé, když se nesvěřujeme jeho tvůrčí fantazii, ale snažíme se vměstnat působení Ducha do svých schémat. Neponecháváme prostor primátu milosti, čímž riskujeme pád do sebevztažnosti.

II. vatikánský koncil byl v konstituci Lumen gentium koncilem Božího lidu, Lidu, který kráčí dějinami pobízen Svatodušním vánkem. Tento svatý Lid je neustále obohacován službami a charismaty, která jsou zakořeněny v sensus fidei působícím neomylnost všech pokřtěných in credendo. Je to skutečnost milosti, kterou si v pastorační činnosti musíme neustále uvědomovat, abychom překonávali klerikalismus, který církvi vždycky škodí, jak připomněl také závěrečný dokument synody věnované mladým lidem.

Svatý Boží lid, pomazaný Duchem, je ve svém celku kněžský, jelikož má účast na jediném Kristově kněžství. Vysvěcení služebníci, jednající in persona Christi capitis, jsou zajisté nezbytní pro růst tohoto Lidu, vzhledem k tomu, že pouze oni mohou předsedat eucharistii, aby utišili jeho hlad, a rozhřešovat hříchy, aby mu zprostředkovávali Boží milosrdenství.

Zároveň, pakliže jádro kněžské identity spočívá v proměňování eucharistického chleba, v centru poslání laiků stojí posvěcování světa podle Božího plánu. Toto působení tvoří jednotu s odpovědností laiků za budování církve, jak na to poukázal zvláštním způsobem sv. Jan Pavel II. v apoštolské exhortaci Christifideles laici. Ustanovená tajemství plní toto dvojí poslání ve prospěch církve a světa a činí laiky (ženy a muže) aktivními subjekty evangelizace a misie. Jak jsem napsal v Evangelii gaudium, laici tvoří naprostou většinu Božího lidu a je nezbytné, aby jejich zvláštní povolání bylo uznáno na všech úrovních, aniž by se však jakkoli klerikalizovali.

Musíme si ověřit, zda jsme věrni této laické identitě, a natáhnout hodinky, které se jaksi zastavili. Nyní přišel čas. Poslání laiků není privilegium pro nemnohé a žádá si naprostou oddanost a plné nasazení. Po laicích se žádá, aby prožívali radostné sebedarování a modlitbu, rostli a pracovali v rámci křesťanského společenství, sdíleli a podporovali jeho cestu ve vzájemné výměně darů probouzených Duchem svatým. Právě v tom spočívá synodalita, k níž nás Bůh volá a která od nás žádá odpověď na různá povolání, abychom společně – pastýři a stádce – kráčeli stezkami dějin a byli všichni jedno v rozmanitosti charismat.

Nedávné synody o rodině, mladých a Amazonii navrhly některé nové laické služby. Jsou to služby, které mají podpořit synodálnější podobu církve vycházející, vykloněné k existenčním periferiím. Také proto je důležité, aby každý biskup a každá místní církev mohli přistoupit k pozornému rozlišování služeb, jež jsou na konkrétním území potřebné a církev tak mohla být přítomná a přinášet světlo evangelia tam, kde člověk žije a trpí. Jak jsem napsal v apoštolské exhortaci Querida Amazonia, „inkulturace se musí rozvíjet a reflektovat vtěleným způsobem v církevní a služebné organizaci. Je-li inkulturována spiritualita a svatost, je-li inkulturováno samo evangelium, což by neměl být inkulturován také způsob, jímž jsou strukturovány a prožívány církevní služby?” (č.85).

Je zapotřebí předcházet hrozbě pojímat služby jako formy moci, což je pokušení neustále číhající v záloze. Tyto služby totiž odpovídají na povolání, jsou plodem osobního a komunitního rozlišování a vyjadřují se v diakonii Božího lidu. Služebná církev se ve všech svých aspektech projevuje v lidu tísícera tváří. Je to církev, v níž je role ženy zásadní. Je to církev neustále zúrodňovaná Duchem svatým, který „omlazuje církev silou evangelia, bez ustání ji obnovuje a přivádí k dokonalému sjednocení s jejím snoubencem” (Lumen gentium, 4).

Johana Bronková

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.