20.12.2020 

Čas nám rychle přetéká přes prsty. „Dnes neprožíváme epochu změn, nýbrž změnu epochy.“[1] Život na sociálních sítích je jedním ze čtyř základních prvků této změny epochy spolu se změnami klimaticko-energetickými, novým hospodářským, vojenským a velmocenským postavením Číny v globálním světě a migrací za vidinou snesitelnějšího života nebo lepším životním prostředí, popřípadě uprchlictví dané válkami či pohromami. V čem spočívá tato změna, která probíhá před našima očima? Ve dvou podstatných bodech.

Za prvé: V technologickém způsobu přenosu informací. Velmi zjednodušeně řečeno: Analogický přístroj je sestaven tak, aby přenesl na základě měření podobu zobrazované skutečnost, zohledňuje čas a prostor. Vytváří analogii, podobnost, přiměřenost, srovnání. Digitální přístroj nejdříve přemění zobrazovanou skutečnost do digitálního formátu, tedy na kombinaci čísel, kterou přenáší a znovu ji zobrazuje tak, že z tohoto digitálního formátu tvoří obraz. Zatímco společnost založená na analogii si je vědoma nutnosti námahy, jak obraz a skutečnost přiblížit, společnost digitální je smířena s rozdílem obrazu a skutečnosti, stává se virtuální. Rozostření skutečnosti přenosem ho již netrápí! Přestává jej bolet.

Za druhé: Ve změně kulturních vzorců a chápání společnosti. Společnost analogická je založena na principu reprezentace, která usiluje o zastupování jednotlivých ideových proudů ve společnosti. Chce zprostředkovat dialog, kde je napětí. Společnost digitální je založena na odstraňování mezičlánků, na nabídce samoobsluhy a sebeslužby, šitím věcí na míru, oslabováním specializace a přesouváním čehokoli do virtuálního prostoru.

Uveďme si jednoduchý příklad z politického života. Dříve se politik snažil získat voliče, totiž ty, kteří sdílí – v té či oné podobě – jeho ideové představy. Šlo mu o vytěžení druhých pro „svoji“ pravdu. Tento svět odumírá, zaniká, vytrácí se. Dnes nastupuje nový, digitální svět. Politik dneška chce získat příznivce. Prodává marketingovou iluzi, že se mohou přímo, bez prostředníka, podílet na rozhodování. A metoda k tomu nejvhodnější? Je založena na jednoduché myšlence z byznysu: Důležitější než pravda se stává lajkování. Má změnit náš názor na to, co se nám líbí. Kdo vstoupí do sociální sítě, dostává možnost označit logem s palcem zvednutým nahoru kladné mínění. Výraz vznikl z anglického slůvka like s významem mít rád, líbit se. V hovorové češtině se stále běžněji užíváme novotvary: lajkni mi to, zalajkuj, odlajkuj nebo vylajkuj. Každý může vést dialog se všemi, a to i v politice, církvi, zájmových skupinách, aniž by potřeboval prostředníky. Kdokoli může svolat demonstrace a podpisové akce, vyjadřovat se k čemukoli, podílet se na kampaních, aniž by opustil domov. Z této technické možnosti se odvozuje pouze teoretická rovnocennost všech občanů. Jeden má hodnotu jednoho. Nebo jinak řečeno to samé: Ty máš hodnoty tvého Ty. Můžeš být měřítkem všeho. V důsledku toho jsou politické a vzdělanostní elity popřeny v jejich kořenech. Digitální svět nemilosrdně odstraňuje zprostředkující vazby. Jejich místo zaujaly elity ekonomické moci, jimž sítě patří. Jejich cílem není rozvoj člověka, nýbrž zisk a růst prosperity. K tomu media skvěle slouží. Proto nabízí na sítích svobodu bez odpovědnosti. Tím tendence k propagandě posilují.

Jednou ze změn vyvolaných pandemií Covid 19 je umocněný nárůst využívání digitálních technologií v práci, škole, řízení volného času, sociálních vztazích, nakupování. Zdá se, že síť je nástrojem svobody, která nám umožňuje překonávat fyzické hranice. Zároveň z nás činí objekty stále méně viditelné kontroly. Jsme ochotni se nechat hodnotit, aniž by byla známa kritéria. Na sítích je vše ponecháno náhodnému testování vycházejícímu z libovůle. Falešná zpráva (fake news), podvodné řetězové maily (hoaxy) a zacílené polopravdy (dezinformace) se staly každodenní džunglí.

Ruku v ruce s pandemií kráčí pandemie sociální, nákaza, která vstupuje do lidských vztahů v různých rovinách. Je zasažena intimita, výchova, pracovní návyky, politické spory, životní styl i zbožnost. Tato sociální nákaza je rozpoznávána jako sociální odstup. Příkladů kolem sebe máme více než dosti: vrcholní politici si nepodávají ruce, ale dotknou se před obrazovkami lokty a přitom se usmívají. Představují nositele zvláštního světla vyššího poznání, které vychází vstříc náladám strachu a obav. Uchovat si lidskou tvář se stává dnes základním předpokladem pro vstup do tajemství Kristova narození a vzkříšení.

Jak je možné zůstat plně člověkem v době sociální pandemie? Co můžeme a máme dělat v těchto podmínkách života? Nerezignovat na duchovní zápas o uchování si lidské tváře. Toto téma se stalo náplní dvojdenního studijního soustředění organizovaného nadací Russia Cristiana v Miláně ve dnech 6. a 7. listopadu tohoto roku s názvem Znesvobodňující, podporující a osvobozující sítě. Diskuze o roli medií v situaci ohrožení nakažlivou nemocí otevírají slabé i silné stránky komunikace online. Zachytil jsem z ní dvě podnětné myšlenky:

Luciano Violante, jeden z pozvaných hostů konference, přednesl zajímavou tezi: „Jedním z nejvlivnějších faktorů změny epochy je odstranění prostředníků a nastolení otevřeného přístupu k informacím. Jimi jsou ty skutečnosti, které zprostředkují giganti digitálního světa jako například Google, Facebook, Amazon, Twitter a další. O moci, kterou mají, běžně mnoho nevíme. Bývá ukrytá v malinkých, téměř nečitelných písmenkách smluv, které bezděčně podepisujeme. V digitální éře má každý aktivní člověk otevřený přístup ke znalostem, ale nic neví o fungování moci informací. Neznamená to démonizovat sociální sítě, ale ani zavírat oči. Jsme ještě schopni mít tuto proměnu pod kontrolou?“

Francesco Braschi z milánské Ambrosiány upozornil na zkušenost postkomunistické Evropy: „Síť je v zemích východní Evropy přirovnávána k jistému druhu samizdatu. Přes všechny snahy autoritativních vlád se staly sítě prostředím svobody a tvořivosti, kde osoba může vyjádřit svoji vlastní identitu. Mám zde na mysli,“ pokračuje předseda nadace „četné příklady solidarity. Tvoří prostor sociálních vazeb a vztahů, které by jinak bylo možné uskutečnit jen s velkými těžkostmi.“

To jsou duchovní otázky, v pravém slova smyslu náboženské. Omezení spojená s pandemií vedla vynuceně k nadužívání internetu jako užitečného prostředku pro svědectví víry či sdílení zkušeností. Neskrývám pochybnosti. A proto dovolte vemlouvavou otázku: Nezdá se vám, že nám vnucovaný životní styl se podobá transplantaci nových umělých orgánů? Nemění se naše smysly do té míry, že jen (!) samotné přebývání v čase či přírodě začíná pálit jako kopřiva? Neztratili jsme naději jen proto, že smysl čekání nám uniká? Změna epochy, zesílena globální pandemií COVIDu-19 ukázala na sociální pandemii. Tento apel je silný: Nestačí být pouhými diváky, uživateli aplikací a nechat se řídit zvnějšku. O svobodu musí každý z nás především stát a něco konkrétního udělat. Především se sebou za svoji obrazovkou. Sám se sebou, i když to bude s mobilem v ruce. Říkám si, když chci radit Pánu Bohu, co má dělat: Jaký to bude světec v nebi, jehož atributem bude mobilní telefon?

[1] Papež František, Nový humanismus v Kristu Ježíši [online], dostupné z: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=22737

Pavel Ambros

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.