Rádio Vaticana

Víra na doraz

29.12.2020

Fejeton z cyklu Vánoce v podivném roce 2020

Co se to jen stalo? Co končící rok 2020 s námi stačil udělat? Důkladně s námi zacloumal a nahnal nám strach, z toho, co je, a ještě víc z toho, co bude. Kam jsme se to propadli, kde vláda rozhoduje, můžeme-li sloužit mši svatou a kolik věřících se smí zúčastnit? Jak to, že člověk už nemůže jednoduše sednout za volant a vyrazit do sousedního Rakouska či Bavorska, nýbrž musí žádat o povolení, vázané na řadu podmínek. Pociťují to všichni jako újmu. Ale těm, kteří prošli komunistickou totalitou, to vyráží pot na čele. Doufali, že zaklínadla jako „cestovní doložka“ či „devizový příslib“ následující generace budou znát už pouze z příruček historie. A nyní, 30 let po pádu železné opony, když jsme si zvykli pohybovat se v otevřeném prostoru Schengenské dohody bez hraničních kontrol – jakoby se to strašidlo omezování svobody pohybu vracelo, jen pod jiným názvem jako „lockdown“ nebo „shutdown“, „digitální oznámení vstupu“ či „karanténa“. Co je to za novou neviditelnou hrozbu? – „Covid-19“ a nutnost se této pandemii postavit všemi možnými prostředky na odpor. I za cenu, ze lidé v nemocnicích a starobincích musí umírat v osamocení, neboť ani příbuzní je nesmí navštívit. A i kněz pouze výjimečně. A kdo si dovedl představit, že by Papež sloužil velikonoční triduum v prázdné basilice sv. Petra a že Svatovítská katedrála bude nepřístupná! Nebo že kněží i lid si budou muset během liturgie zakrývat tváře rouškou a nebudou smět zpívat...

A do toho přicházejí Vánoce, ochuzené ovšem o hodnoty těmto svátkům vlastní – jako setkání, blízkost, pospolitost. Vyvstává otázka: proč to Bůh dopouští? Přichází tu na mysl modlitba za svatořečení kardinála Berana (* 29. 12. 1889) - jehož výročí narození připadá na dnešek - která nás vybízí, „abychom, Bože, nikdy neztráceli naději a důvěru v Tvou láskyplnou Prozřetelnost.“ Ujišťuje nás, že Pán života a smrti o nás ví: ani nás neopustil, ani nepřestal milovat, ale podrobuje nás zkoušce k naší obnově a novému, hlubšímu poznání jeho otcovství. Nic není samozřejmé, ani to, ze ráno vstaneme a večer ulehneme. Všechno je dar. Nepotřebujeme dárky pod stromečkem a ani samotný stromek ne. Objevit Boha ve všech věcech, zejména v rodině, v kruhu přátel, oceníme tím víc, čím nám jsou vzájemná setkání upírána. A přeci: ocenit neznamená nahradit. Živou přítomnost babičky u štědrovečerního stolu nenahradí její prázdná židle. Nemá cenu si něco namlouvat. Musíme to prostě vydržet. Nedovedeme to však z vlastní síly, ale v maximální Boží odevzdanosti a důvěře. A také v solidaritě s lidmi, kteří Krista neznají a nemají tudíž víc, než jen toho kapra na talíři, jehož význam jim ovšem uniká. Ale ruku na srdce: vědí snad všichni křesťané, že tradice jíst na Štědrý večer – což je „předvečer“ Vánoc – rybu, sahá do doby, kdy se křesťané ještě připravovali na Narození Krista půstem. Maso jedli až na Hod Boží vánoční.

Na křesťanském Východě se připravují půstem na každý větší církevní svátek. Západní křesťané závazný půst omezili na přípravu Velikonoc. Nejíst maso nemusí být nutně jediná forma půstu. Dá nahradit jakoukoliv formou odříkáni či skutků lásky k Bohu a k bližnímu. K takovému půstu nám doba, ve které žijeme, přináší pestrou nabídku. Nemusíme nic vymýšlet. Stačí snášet nepříjemnosti, které tato doba s sebou přináší, ve znamení víry v Boha a solidarity s lidmi v tísni. Zápas Bělorusů o svobodu, demokracii a lidskou důstojnost od nás tuto solidaritu žádá. Přijmout omezení k ochraně zdraví se může stát znamením solidarity: nést tíhu epidemiologických příkazů a zákazů s ostatními.

Už první východoslovanští mniši na Kyjevské Rusi razili přesvědčení, že každodenní práce, navíc v extrémních klimatických podmínkách spolu s nedostatkem stravy je dostačující askesí. Tato tak zvaná „pasivní“ askese je pro slovanské mnišství charakteristická.

Naučit se rozeznávat duchovní vnuknutí je cíl půstu jako vnitřní očisty. To je aktuální dnes jako včera – dnes o to víc, že žijeme v neustálé nejistotě, ba ve zmatku stále nových, měnících se „opatření“, která mohou „mutovat“ a generovat strach a úzkost. Pouhá atmosféra Vánoc, která brzy odezní, tu není dostatečně nosná. Je třeba jít hlouběji a vydat se do Betléma. Tam objevíme v jesličkách našich srdcí, že jsme děti Emanuela, Boha, který je s námi!

A to je ono staré a přeci stále nové poselství Vánoc: „Jste všichni moje děti – praví Pán. Nikdo Vás nevyrve z mého náručí, kde jsme si všichni bratry a sestrami – fratelli tutti!“

Richard Čemus