Od začátku svého pontifikátu a s větší naléhavostí právě v těchto posledních měsících nás papež František vyzývá k víře, povzbuzuje nás, abychom se neuspokojovali s částečnými vizemi, abychom znovu objevili krásu širšího pohledu na tajemství, s tvůrčí silou, která může ovlivnit i obtížná období, jako je to, které nyní prožíváme. Víra je pro svět cestou naděje, protože svědčí o novosti, která pochází od Krista.

V této souvislosti se krátce zamyslíme nad některými poznámkami z Deníku Alexandra Schmemanna, známého pravoslavného teologa a autora mnoha knih o liturgii. Na jedné ze stránek svého Deníku (17. prosince 1973) Schmemann píše o křesťanské víře: «...její obtíže spočívají právě ve skutečnosti, že se nenechá uzavřít v žádném systému, v žádném „receptu“, ani z ní nevychází žádný systém pravidel pro život, nelze ji vyvodit z čekoholi vnějšího. Ve skutečnosti  v ní jde o takové vnímání reality, v němž je centrální, zásadní a rozhodující „průhlednost/transparentnost“, “odkazování” každé věci k “jinému”, o eschatologii života samého a všeho, co v něm je, jež antinomicky činí vše, co v něm je, vzácné a smysluplné. “

Víra zasazuje každou věc do správného kontextu, staví každou událost, každou epizodu života a času do horizontu, ze kterého je vidět naplnění dějin. A to vyúsťuje v Kristu Ježíši, „jenž přivádí k naplnění všechno, co jest“, jak čteme v Listu Efezanům (1,23). Z tohoto důvodu víra nezavrhuje věci, ale snaží se najít jejich pravý význam. V dobách zkoušek dějin lidstva proto víra pomáhá číst události, ke kterým došlo, klíčem tajemství vykoupení. Pouze v tomto klíči můžeme vidět události ve správném světle, pochopit jejich význam a intuitivně zjistit, jakým způsobem jsou propojeny s konečným naplněním. Právě vycházíme-li od konce, jsme schopni číst dějiny, s pohledem na jejich završení chápeme důležitost toho, co přijde. Daleko problematičtější a riskantnější  promítat dnešek do budoucnosti, než vycházet ze zkušenosti završení a na základě této zkušenosti a tohoto poznání, číst a hodnotit události dneška.

Schmemann pokračuje: „Zdrojem takovéto eschatologie, která umožňuje tuto „transparentnost“ a „přesažnost“, je svátost eucharistie, kterou se církev definuje, jak zevnitř ve vztahu k sobě, tak ve vztahu ke světu, ke každému člověku a jeho životu... ».

Při eucharistické liturgii dochází skrze dílo Ducha svatého k přetvoření kosmu a lidské práce, a to takovým způsobem, že tyto skutečnosti jsou schopny vyjádřit a zpřítomnit tělo Kristovo, tedy lidství žité Synem Božím, lidství nejen vykoupené, ale také završené v  Kristu. V eucharistii proto trvale objevujeme, že věci a události se odehrávají ne proto, že nabývají dokonalé podoby a stávají se součástí ideálního světa vzdáleného našim dějinám, ale protože se stávají vyjádřením osobní Boží lásky, stejně jako lidství Kristovo je osobní a společnostní vyjádření trojiční lásky. Slavení liturgie umožňuje člověku tuto zkušenost prožít, takže se navrací od eucharistie k tomuto světu s přesvědčením, že zkušenost pomíjejícího se stává silou vyjevující a zjevující to, co se uskutečňuje. To, co pomíjí, není vnímáno jako něco, co hyne a zaniká, ale jako něco, co je v procesu dovršování. Postoj člověka se tedy mění, protože už nejde o lpění na událostech (těch, které se již staly a těch, jejichž uskutečnění bychom si přáli); rodí se svobodný postoj ve vztahu k času, který může být kreativní právě proto, že je svobodný, nepodléhající osudu a potřebám, často spojených s ideologiemi nebo náruživostmi. Jednání je svobodné, pouze tehdy, když je vyjádřením daru lásky.

Dalo by se říci, v jistém smyslu, že čím více Církev prožívá relativizaci struktur a forem vytvořených člověkem ve své historii, tím více si je jistá svou božsko-lidskou dimenzí, tj. příslušností ke Kristu, tím, že je už zakořeněna v plnosti času, v Otcově království. V tomto smyslu církev eucharisticky prožívá bolest a dramatický aspekt dějin, neboť nemůže ještě zakoušet plnost Těla Kristova před Bohem Otcem: rána rozdělení křesťanů se nezacelí až v eschatonu, který je naplněním v Kristu. Tato eschatologická dimenze naplnění v Kristu nemůže nastat, aniž by něco z našich rozdělení pominulo a umenšilo se již teď, protože „je snad Kristus rozdělen“ (1Kor 1,13)? Právě eschatologická dimenze podněcuje církev k neustálému obrácení, aby se nestala modlou podle lidských představ, namísto svého úkolu vyjevovat naplněnost lidství v Kristu.

V tomto historickém okamžiku, kdy roste napětí a radikalizace způsobené mnoha faktory, ve kterých existují negativní síly využívající rozdělení, staré rány a konflikty, je zřejmé, že Duch Svatý mluví k církvi o obnově a proměně. A ta se uskutečňuje z plnosti jednoty v Kristu, aby bylo možné v tomto rozkouskovaném světě dosvědčit, že existuje Osoba, Boží Syn, který ve své lásce dokáže prolomit zdi rozdělení a upřednostňovat kroky setkání, přijetí a společenství. Vždyť Kristus ve své osobě spojil neslučitelné – božství a lidství.