3.7.2005
Ať si to připouštíme, nebo ne, i my patříme na modré planetě mezi ty bohaté
Je zajímavé pohybovat se mezi lidmi a všímat si, jak jedí, navštěvovat rodiny a pozorovat jejich životní styl. Dobře víme, že evropské stoly jsou přeplněné jídlem nejrůznějšího druhu. Regály supermarketů nabízejí vše, na co si vzpomeneme. Za posledních 15 let česká kuchyně prodělala co do množství a různosti revoluční proměnu. Ať si to připouštíme, nebo ne, i my patříme na modré planetě mezi ty bohaté.
Na hojnost jídla jsme si již zvykli a nijak nás nepřekvapuje. Čím dál tím častěji se však setkáváme se zarážejícím faktem, který ? jak se zdá ? doprovází hojnost: mezi lidmi vládne nestřídmost a vybíravost v jídle. Není až takovou výjimkou, že se v rodině předkládá více jídel, neboť jeden nejí to a druhému zase nechutná ono. Nejednou ani rodiče nejdou příkladem. Tak maminka jednomu vyndává z polévky hrášek, druhému kukuřici apod.
Když jsem se jedněch rodičů zeptal, proč okolo svých dětí tak běhají, uslyšel jsem zarážející odpověď: ?Pokud bychom dětem nevyhověli, pak by celý den remcaly a ze dne by nic nebylo. Lepší je vyjít jim vstříc.?
O vybíravosti v jídle by nám mohli povídat vedoucí dětských táborů. Ti dobře vědí, jak i děti z méně majetných rodin mívají tolik kapesného, že když jim něco z táborové kuchyně nechutná, odejdou do nejbližší restaurace a objednají si dle své momentální chuti.
Velmi pozitivní výchovu v tomto ohledu sehrávají skautské tábory vedené tradiční formou. Pokud je tábor vybudovaný v přírodě, daleko od civilizace, dětem nezbývá nic jiného, než jíst to, co si uvaří. Kolik je u toho radosti, kolik nových zkušeností s nedovařenými špagetami, rozvařenými bramborami, připálenou rýží. Najednou nikomu nevadí, že jídlo není prvotřídní. Prostě buď jí to, co je, nebo zůstává o hladu. Dost dobře nechápu rodiče, kteří nesnesou takovou léčivou výchovnou lekci. Vyprávěli mi skautští vedoucí, jak děti, kterým nechutná, volávají mobilními telefony svým rodičům a stěžují si, a jak nejednou jsou rodiče schopni po takovéto výchovné lekci přijet pro svého zhýčkaného miláčka a odvézt si ho zpět domů do zdánlivého bezpečí. Takoví rodiče jsou rozzlobení na táborové vedoucí, kteří nevyšli jejich dítěti vstříc a postavili se jeho rozmazlenosti.
Když jsem jednou sám byl svědkem takovéhoto trapného rodičovského zákroku, musím říci, že jsem v tu chvíli nevěděl, koho je mi více líto: zda odjíždějícího dítěte, které přišlo o krásné prázdniny a důležitou výchovnou zkušenost, a nebo rodičů, kteří s největší pravděpodobností vychovávali zhýčkaného slabocha.
Mnoho pravdy budou mít zřejmě ti, kteří hovoří o změkčilé společnosti. Ta produkuje slabošské lidi, kteří nedokáží odporovat svým momentálním emotivním rozmarům a nejsou schopni unést zátěž života. Daleko snáze se pak ocitají v depresích. Kupodivu, výchova k silnému nebo k slabošskému charakteru člověka má hodně co dělat i s přístupem k jídlu.
Učit se zdrženlivosti v jídle, ovládat přirozený sklon k mlsnosti a čas od času si něco malého odříci, to vše je v životě důležitým prostředkem k sebevýchově. Jak snadným se může stát páteční půst! Stačí jíst to, co se nám předloží, nebo si toho dobrého vzít méně.
V tomto ohledu je poučná zkušenost z Taize. Spiritualita místa je silně orientována na ztišení, rozjímání a prostotu. Tomu odpovídá jak ubytování, tak strava. Když uvážíme, že místo ročně navštěvují tisíce mladých lidí ze západních zemí, pak bychom se mohli právem domnívat, že jeho ráz bude sice skromný, ale přece jenom západně komfortní. Čeká nás ale milé překvapení. Ve vesničce Taize nenajdeme ani jednu hospodu a ani jeden obchod. Co se týká stravy, jsou tedy všichni odkázáni na přichystaný jídelníček. Podotýkám, že veškeré vaření v místní kuchyni mají na starosti dobrovolníci. Třikrát denně si účastník stoupne do fronty a do plastového nádobí dostane svůj příděl velice jednoduchého pokrmu. Přiznávám, že kdo navštíví Taize poprvé, musí to být pro něho šok. Jsme přece v bohaté Francii a takové skromné jídlo? Obyčejná bramborová kaše z prášku a k tomu trochu sýra s bílým chlebem. Když si sednete a jako nováček nevěřícně koukáte do svého již dosti obstarožního talíře, přece jenom po očku vidíte, že mladým návštěvníkům strava ani moc nevadí. Vesele jedí to, s čím by doma jistě pohrdli, a vypadají spokojeně. Zajímavá a poučná zkušenost.
A podobně skromně se stravuje i v našich centrech života mládeže.
Když se nad tématem stravování zamyslíme hlouběji, zjistíme, že za ním stojí ještě daleko hlubší kořeny. Málokdo dnes vědomě přijímá jídlo jako Boží dar. Bereme ho jako něco zcela samozřejmého, a tak nás nic nenutí k tomu, abychom za ně projevovali Bohu vděčnost. Nedávno jsem měl na jedné návštěvě velkou radost, když maminka udělala na chleba znamení kříže a teprve pak ho začala krájet.
Pro mnoho věřících rodin může být výzva k modlitbě u jídla spojena i s učením se skromnosti. Jak je hezké, když se rodiče a děti večer a nebo alespoň ve volných dnech sejdou k jídlu okolo rodinného stolu, počkají na sebe, mají na jídlo čas, nechvátají a využijí tyto chvíle k utužení vztahů. Všichni jí to, co se jim předloží, a od stolu odcházejí až po společném zakončení. Modlitba celé rodiny před i po jídle se pak snadno stane samozřejmostí, které se člověk učí od svého mládí. Společný rodinný stůl dává zažít něco z krásy domova. Běžně se přece stravujeme dost nekulturně: postáváme u běžících pásů, kde před i za námi přešlapují další strávníci, jídlo si spěšně odnášíme a co nejrychleji ho sníme.
Vstupujeme do prázdninového období, proto neškodí uvědomit si, že trochu drsnosti života někde v přírodě na skautském táboře či farní chaloupce, různé puťáky mladých lidí nebo i velká setkání, jakým bude XX. světový den mládeže v Kolíně nad Rýnem, přispívají svou náročností a obyčejnější stravou k výchově mladých lidí. Dopřejme jim tuto lekci, která jim může být jen a jen prospěšná.
P. Jenda Balík
Jan Balík
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.