13.2.2003
Jan Baptista Bárta (1921-1982)
?Pro království Boží přece nebudeme chrnět?, říkával ?divoký františkán? Jan Baptista Bárta, jedna z vůdčích postav františkánského řeholního života v časech komunistické totality. A plné nasazení pro Boží věc požadoval otec Bárta primárně po sobě; teprve pak jej totiž může člověk chtít i po druhých.
Narodil se v Příbrami v roce 1921. Za války byl dvakrát nasazen na nucené práce do Německa, takže i františkánský noviciát musel opakovat. Po válce mohl konečně dostudovat a v roce 1947 se stal knězem a chystal se složit doktorát a vyučovat. Zároveň působil jako duchovní v pohraničí. V roce 1949 byl zatčen a po tzv. ?Akci K?, tedy likvidaci mužských řeholních řádů v dubnu 1950, byl umístěn do internace ve zrušeném klášteře v Želivě. Nepoddajný Bárta odtud v září 1950 uprchl a osm měsíců se skrýval a zároveň organizoval a vedl kroužky tajné Katolické akce. Po zatčení byl krutě fyzicky týrán a v listopadu 1952 byl odsouzen na 20 let vězení, odkud byl propuštěn až v roce 1966. Věren svému zájmu o mládež vybudoval a vedl i v tvrdých podmínkách jáchymovských táborů náboženské kroužky, což ovšem neuniklo pozornosti vedení táborů a Bárta byl přesunut do tzv. pevných věznic, kde byli kněží izolováni od ostatních. Zapojil se zde do nové skryté činnosti, přípravy duchovního samizdatu, který byl z kněžského oddělení předáván ostatním, a zároveň promýšlel, jak udržet řeholní život v těchto ztížených podmínkách.
Po propuštění pracoval krátký čas v příbramských dolech. To se však již blížilo ?Pražské jaro?. Právě otec Bárta stál v tomto období u pokusu o obnovu řádného života, prosazovaného jak v jednáních vedených mezi zřízeným Sekretariátem řeholních společností a mocí, tak i fakticky vytvářením komunit při bývalých řádových farách. Nástup normalizace tuto snahu zmařil, pro otce Bártu však byl výzvou k ještě větší aktivitě. Již po návratu z vězení připravil rukopis knihy Malá teologie, určitého pozvání ke studiu teologie a filosofie, kterou se podařilo v roce 1968 vydat. Právě ta stala základem pro budoucí směřování jeho pastoračního působení. Vědom si toho, že roztříštěné nemohou řeholní řády dlouhodobě vydržet, začal organizovat řádné ?podzemní? studium, určené jak ke vzdělávání řeholníků, tak také jako formace pro adepty řádů a kněžství. Zároveň inicioval podobný program pro ženské řeholní řády a v průběhu sedmdesátých let jej propracoval do podoby, která mnohé šokovala. Po celé republice vznikly domy řeholních komunit, maskované jako obyčejné byty, často získané svépomocí, v nichž pohromadě žili řeholníci a řeholnice, přičemž zde byl veden v utajení řeholní život. Přes výhrady kritiků se tento odvážný experiment zdařil a nevedl k odpadům a konfliktům, nýbrž umožňoval růst řeholního života a výchovu jeho adeptů. Zároveň otec Bárta neúnavně připravoval podmínky pro studium teologie, překládal a připravoval zahraniční literaturu, zajišťoval svěcení, přednášel. V utajení také poskytoval duchovní cvičení řeholním sestrám v jejich domech a povzbuzoval. Jeho mottem bylo: Řeholní život nesmí vymřít a nevymře, jen je třeba jej neúnavně předávat.
Otec Bárta, řečený Baptík, zemřel na infarkt v prosinci 1982 za volantem svého vozu, tak jak si sám přál ? v činnosti. V té době byl již znovu odsouzen na rok věznění za údajné ?maření státního dozoru nad církvemi?, jen nástup trestu byl vzhledem k nemoci nakrátko odložen. Ani v této situaci neustal ve své aktivitě a ta jej stále život. Jeho pohřeb v Liberci byl jednou z prvních manifestací toho, že řeholní život nezaniká, naopak že, jak sám říkával, ?pučí, klíčí, rozkvete a brzo vydá požehnané ovoce?.
Jan Baptista Bárta nestačil být teologem originálních publikací, ale stal se teologem originálního jednání, které se ukázalo jako požehnané. Veden přesvědčením: ?stará-li se Bůh o vrabečka, tím spíš má starost o své děti, řeholní sestry a bratry,? vykonal dílo, z něhož dodnes žije nejen františkánský řád.
Jaroslav Cuhra
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.