19.8.2005 

Návštěva Benedikta XVI. v Kolínské synagoze

Vážené dámy, vážení Pánové,
drazí bratři a sestry!

Schalom lêchém! Bylo mým hlubokým přáním, u příležitosti mé první návštěvy v Německu po zvolení nástupcem apoštola Petra, setkat se s židovskou komunitou v Kolíně nad Rýnem a se zástupci německého judaismu. Touto návštěvou bych chtěl navázat na událost, k níž došlo 17. listopadu 1980, kdy se můj ctihodný předchůdce, papež Jan Pavel II. při své první cestě do Německa, setkal v Mohuči s Centrálním židovským výborem Německa a s Konferencí rabínů. Také při této příležitosti chci potvrdit, že mám v úmyslu pokračovat v cestě zlepšování našich vztahů a v cestě přátelství s židovským lidem, na které Papež Jan Pavel II. učinil rozhodující kroky (srv. Projev v delegaci International Jewish Committee on Interreligious Consultations z 9. června 2005: L´Osservatore Romano 10. června 2005, s. 5).

Židovská komunita Kolína nad Rýnem se může v tomto městě cítit vskutku ?doma?. Právě tady je totiž nejstarší sídlo židovské komunity na německé území. Sahá až do Kolína římských dob. Dějiny vztahů mezi židovskou komunitou a křesťankou komunitou je složitá a často bolestná. V některých obdobích bylo soužití dobré, ale došlo také k vyhnání židů z Kolína v roce 1424. Pak ve 20. století, v nejtemnější době německé i evropské historie, šílená rasistická ideologie novopohanského charakteru stála na počátku pokusu, naplánovaného a systematicky prováděného režimem, vyhladit evropské židovství. Tehdy došlo k tomu, co vstoupilo do dějina jako Shoà. Oběti tohoto neslýchaného ? a do té doby také nepředstavitelného - zločinu vystoupily jen v samotném Kolíně na 7 tisíc známých jmen. Ve skutečnosti jich ale bylo určitě daleko více. Neuznávala se tehdy svatost Boží a proto byla pošlapávána také svatost lidského života.

Letos se připomíná 60. výročí osvobození nacistických koncentračních táborů, ve kterých miliony Židů ? muži, ženy a děti ? byli usmrceny v plynových komorách a spáleny v pecích krematorií. Beru za svá slova svého ctihodného předchůdce vyslovaná u příležitosti 60. výročí osvobození Osvětimi a také já říkám: ?Skláním hlavu před všemi, kdo zakusili tento projev mysterium iniquitatis.? Ony otřesné události musí ?neustále probouzet svědomí, odstraňovat konflikty a povbuzovat k pokoji? (Poselství k osvobození Osvětimi, 15. ledna 2005). Musíme si vzájemně připomínat Boha a jeho moudrý plán se světem, který stvořil: ?On?, jak připomíná Kniha Moudrosti, ?miluje život? (11,26).

Na letošek připadá také 40. vyráočí vyhlášení Deklarace Nostra aetate II. Vatikánského koncilu, která otevřela nové perspektivy ve vztahzích mezi židy a křesťany, založené na dialogu a solidaritě. Tato deklarace ve čtvrté kapitole připomíná naše společné kořeny a bohaté duchovní dědictví, které židé a křesťané sdílejí. Jak židé tak i křesťané vidí v Abrahamovi otce víry (srv. Gal 3,7; Řm 4,11 atd.), a odkazují na učení Mojžíše a proroků. Žalmy sytí spiritualitu židů i křesťanů. Křesťané jsou s apoštolem Pavlem přesvědčeni, že ?Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelné? (Řm 11,29; srv. 9,6.11; 11,1ad). Když můj ctihodný předchůdce uvažoval o židovských kořenech křesťanství (srv. Řm 11,16-24), potvrdil úsudek německých biskupů a řekl: ?Kdo se setkává s Ježíšem Kristem setkává se s židovstvím? (Insegnamenti, vol. III/2, 1980, s. 1272).

Koncilní deklarace Nostra aetate proto ?hluboce lituje nenávisti, pronásledování a všech projevů antisemitismu, jimiž se kdykoli a kdokoli obrátil proti Židům? (č. 4). Bůh nás všechny stvořil ?ke svému obrazu? (srv. Gn 1,27) a poctil nás tak transcendentní důstojností. Před Bohem mají všichni lidé stejnou důstojnost, ať patří k jakémukoliv národu, kultuře nebo náboženství. Proto deklarace Nostra aetate mluví s velkou úctou také o muslimech (srv. č. 3) a o příslušnících dalších náboženství (srv. č. 2). Na základě společné lidské důstojnosti katolická církev ?zavrhuje jako cizí Kristovu smýšlení jakoukoli diskriminaci nebo jakékoli utiskování lidí pro jejich rasu nebo barvu pleti, sociální postavení nebo náboženství? (ibid., č. 5). Církev si je vědomé své povinnosi předávat prostřednictvím katechezí a ve všech daších aspektech svého života, toto učení novým generacím, které nebyly svědky strašlivých událostí, k nimž došlo před a během II. světové války. Je to úkol dnes zvláště důležitý, protože se bohužel opět vynořují nové projevy antisemitismu a obecně se projevují různé formy nepřátelství k cizincům. Jak v tom nevidět důvody k obavám a k bdělosti? Katolická církev usiluje ? a chci to zdůraznit i při této příležitosti ? o toleranci, úctu, přátelství a pokoj mezi všemi národy, kulturami a náboženstvími.

Ve čtyřiceti letech, které uběhly od vydání koncilové deklarace Nostra aetate se v Německu i na mezinárodní úrovni podniklo mnohé pro zlepšení a prohloubení vztahů mezi židy a křesťany. Kromě oficiálních vztahů zejména díky práci odborníků v oblasti biblických věd vznikla četná přátelství. Připomíném při této příležitosti řadu prohlášení Německé biskupské konference a blahodárnou činnost ?Kolínské Společnosti pro křesťansko-židovskou spolupráci?, která přispěla k tomu, že se židovská komunita po roce 1945 může znovu tady v Kolíně cítit ?doma? a že mohla obnovit dobré soužití s křesťanskými komunitami. Nicméně stále zbývá mnoho práce. Musíme se daleko více a daleko lépe vzájemně poznávat. Proto chci vyzvat k upřímnému a důvěřujícímu dialogu mezi židy a křesťany. Jedině tak bude možné dojít ke společné interpretaci historických otázek o kterých se vede diskuse a především učinit kroky kupředu v hodnocení ? z teologického hlediska ? vztahu mezi židovstvím a křesťanstvím. Pokud má být tento dialog upřímný, nesmí být zamlčeny ani snižovány existující rozdíly, ani ve věcech, které odlišují jedny od druhých ve vnitřních přesvědčeních naší víry, naopak ? právě v těchto rozdílech se musíme navzájem respektovat.

A konečně náš pohled by se neměl obracet pouze zpět, k minulosti, ale měl by se upírat také dopředu, k úkolem dneška a zítřka. Naše bohaté společné dědictví a bratřské vztahy posilované rostoucí důvěrou nás zavazují k tomu, abychom vydávali společné stále svornější svědectví, abychom spolupracovali v praktické rovině na obraně a šíření lidských práv a posvátnosti lidského života, zasazovali se za hodnoty rodiny, za sociální spravedlnost a za mír ve světě. Dekalog (Es 20; Dt 5) je pro nás společným dědictvím i úkolem. Desatero přikázání není zátěží, ale ukazatelem cesty ke šťastnému životu. To platí především pro mladé, s nimiž se setkávám v těchto dnech a kteří mi velmi leží na srdci. Mým přáním je, aby dokázali rozpoznat v Desateru (lucernu) světlo pro své kroky, světlo pro svou cestu (srv. Ž 119, 105). Dospělí mají odpovědnost za to, aby mladým předali pochodeň naděje, kterou Bůh dal židům i křesťnům, aby ?už nikdy znovu? síly zla nezískaly převahu a aby budoucí generace, s Boží pomocí, mohly stavět spravedlivější a pokojnější svět, ve kterém všichni lidé budou mít stejná občanská práva.

Končím slovy 29. Žalmu, která jsou mým přáním i modlitbou: ?Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem.?
Kéž nás vyslyší!

Překlad Johana Bronková

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.