Modlitba, pochopení a humanitární pomoc

16.10.2005 

Rozhovor s biskupem Václavem Malým po převzetí Osvětimské ceny

Jak probíhal samotný obřad předání Osvětimské ceny Jana Pavla II. a jaký dojem si pan biskup odnesl tentokrát z apoštolského paláce jsme se zeptali po skončení oficiálních prezentací.

Přijetí proběhlo velmi prostě, bez ceremonií a papež Benedikt XVI. podle mě byl v dobré kondici. Byl takový střízlivý, pokorný, plachý a každému, kdo k němu přišel a podal mu ruku, řekl alespoň jednu nebo dvě věty, což bylo velmi pěkné. A když si představím, kolik lidí ho týdně navštíví, s kolika lidmi mluví, tak je to obdivuhodný výkon.

Co si myslíte, že pro náš národ je důležité nezapomenout na dědictví Osvětimi?

Vždycky, když přicházím od nás na západ, připomínám, v souvislosti s Osvětimi, že existoval také gulag a že dodnes v Číně existuje síť koncentračních táborů, tzv. laogai. Bohužel Osvětim je vykřičníkem, ale má pořád i dnes své pokračování, na to by se nemělo zapomínat a mělo by to nám a celé Evropě ležet na srdci, aby nikde na světě už nedocházelo nejen k opakování, ale i k pokračování, i když jinými způsoby a v jiné míře. To pro mě tedy znamená Osvětim. Samozřejmě také pro mě znamená znovu reflektovat vztah k Židovskému národu. Nejen vztah rasový nebo politický, společenský, sociologický, kulturní, ale především duchovní. Velmi mě oslovila základní myšlenka zemřelého papeže Jana Pavla II. Vyjádřil se o židech jako o Starších bratrech ve víře a já se to snažím nějakým způsobem vždycky rozvíjet ve svých promluvách a na veřejných vystoupeních, když se dostane na vztah mezi židy a křesťany, protože to vyjadřuje kontinuitu, jednotu a rozvíjení Božího zjevení, jeho příklon k člověku. A to je ten odkaz Osvětimi do lepší budoucnosti, abychom také vnímali tu přetvořenou hrůzu, která se tam stala a na kterou nelze zapomenout.

Co může dnešní křesťan v naší zemi dělat pro to, aby se podobné věci neopakovaly a případně, aby se změnily situace tam, kde dosud svoboda není a kde podobné jevy, jako byla Osvětim, jsou pořád ještě na denním pořádku.

To je těžká otázka a velmi často ji dostávám. Alespoň na křesťany se snažím apelovat, aby denně na tyto lidi mysleli ve svých modlitbách a duchovně se s nimi propojili. Věřím, že duchovní propojení je provázeno Božím požehnáním a že Bůh má natolik síly a možností, že třeba i zdánlivě ztracené situace, v různých souvislostech i v čase, který třeba neočekáváme, může proměnit. Proto základem by měla být modlitba, kde na ty lidi nejen myslíme, ale v živém Kristu se s nimi propojíme. A také samozřejmě se snažit, pokud je to možno, o osobní kontakty. Zvát ty lidi, nebo se do jejich krajin podívat. Pak je tu také humanitární pomoc, ale tu bych viděl až na třetím místě, i když často se mluví jen o té humanitární pomoci. Pro nás křesťany by měl zdroj solidarity být postaven hlouběji.

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.