16.4.2006 

Homilie velikonoční vigilie 2006

?Hledáte Ježíše Nazaretského, ukřižovaného. Byl vzkříšen, není tady? (Mk 16, 6). To říká do světla oděný Boží posel ženám, které hledají Ježíšovo tělo v hrobě. Avšak totéž říká dnes v noci evangelista také nám: Ježíš není nějakou osobností z minulosti. On žije a jako živý nám jde vstříc, volá nás, abychom šli za Ním, živým Kristem, a tak také my našli cestu života.

?Byl vzkříšen... není tady.? Když Ježíš mluvil k učedníkům o kříži a zmrtvýchvstání poprvé, při sestupu z hory Proměnění, sami sebe se tázali, co to má znamenat ?vstát z mrtvých? (Mk 9, 10). O Velikonocích se radujeme, že Kristus nezůstal v hrobě, že jeho tělo nepoznalo rozpad, že je součástí světa živých, ne světa mrtvých. Radujeme se, že On ? jak to prohlašujeme při obřadu velikonoční svíce ? je Alfa i Omega, existuje tedy nejen včera, ale i dnes a na věky (srov. Žid 13, 8). Ale zmrtvýchvstání je natolik mimo naše chápání, mimo veškeré naše zkušenosti, že zahloubáme-li se do sebe, i my se tážeme, stejně jako učedníci: V čem spočívá ono ?vstát z mrtvých?? Co to pro nás znamená? Co to znamená pro svět a pro dějiny jako celek? Jeden německý teolog jednou ironicky poznamenal, že zázrak oživené mrtvoly ? jestliže k němu opravdu došlo, čemuž on vůbec nevěřil ? by byl tak jako tak nepodstatný, protože by se totiž netýkal nás. Vždyť byl-li jednou někdo oživen a nic víc, proč by se nás to mělo týkat? Avšak zmrtvýchvstání Krista je něco víc, týká se úplně něčeho jiného. Použijeme-li pro jednou jazyka evoluční teorie ? je největší ?mutací?, absolutně nejrozhodnějším skokem do naprosto nové dimenze, k němuž v dlouhých dějinách života a jeho vývoje dosud nikdy nedošlo, skokem do úplně nového řádu, který se týká nás, který se týká celých dějin.

Diskuse vedená s učedníky by tedy zahrnovala následující otázky: Co se tam vlastně stalo? Co to znamená pro nás, pro svět jako celek a pro mě osobně? A především: Co se stalo? Ježíš už není v hrobě. Je v úplně novém životě. Ale jak k tomu mohlo dojít? Jaké síly tu působily? Je rozhodující, že tento člověk, Ježíš, nebyl sám, nebyl uzavřen od svého já. Byl jedno s živým Bohem, byl s Ním spojen tak, že s ním tvořil jedinou Osobu. Nacházel se jakoby v objetí Toho, který je život sám; a nešlo jen o objetí jako důkaz citu, nýbrž o takové, co zahrnovalo celé jeho bytí a pronikalo jím. Jeho vlastní život nebyl pouze jeho vlastním životem, bylo to existenciální společenství s Bohem, bytí jako součást Boha, a proto mu nemohl být skutečně vzat. Z lásky se mohl nechat zabít, ale právě tím přemoci definitivnost smrti, protože v Něm byla přítomna definitivnost života. Byl jedno s nezničitelným životem, jenž mohl znovu vykvést skrze smrt. Zkusme totéž vyjádřit ještě jednou z jiného hlediska. Jeho smrt byla činem z lásky. Při poslední večeři předjímal smrt a proměnil ji v dar sebe sama. Jeho existenciální společenství s Bohem bylo vlastně existenciálním společenstvím s Boží láskou, láskou, jež přemůže i smrt, jež je silnější než smrt. Vzkříšení je jako výbuch světla, výbuch lásky, která vyřešila dosud nevyřešitelné ? ?zemři a staň se?. Ona zahájila novou dimenzi bytí, života, do něhož byla ve změněném stavu zahrnuta i hmota, skrze niž povstává nový svět.

Je jasné, že tato událost není jen tak nějaký zázrak, jenž se udál v minulosti a který by nám mohl být konec konců lhostejný. Je to kvalitativní skok v dějinách ?vývoje? a života vůbec směrem k novému budoucímu životu, k novému světu, který počínaje Kristem bezustání proniká do našeho světa, přetváří ho a přitahuje k sobě. Ale jak k tomu dochází? Jak může tato událost dospět opravdu až ke mně a přitahovat můj život k sobě a vzhůru? Na první pohled možná překvapivá, ale zcela reálná odpověď je následovní: tato událost ke mně přichází prostřednictvím víry a křtu. Právě proto je křest součástí velikonoční vigilie, jak dokládá také tato liturgická slavnost, během níž je svátost křesťanského uvedení do víry udělena několika dospělým pocházejícím z různých zemí. Právě toto znamená křest, nejde tedy o minulou událost, nýbrž o kvalitativní skok univerzálních dějin, jenž dospívá až ke mně a uchvacuje mě, aby mě přitáhl. Křest není pouhým církevním setkáním u příležitosti jakéhosi staromódního a složitého obřadu za účelem přijetí do církve. Je také mnohem víc než prostým omytím, než jakýmsi očištěním nebo zkrášlením duše. Ve skutečnosti znamená smrt a vzkříšení, znovuzrození, přeměnu v nový život.

Jak tomu máme rozumět? Myslím, že to, k čemu dochází během křtu, se pro nás stane pochopitelnějším, přečteme-li si závěrečnou část malé duchovní autobiografie, kterou nám zprostředkoval sv. Pavel ve svém listu Galaťanům. Končí totiž slovy, jež obsahují také jádro toho životopisu: ?Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus? (Gal 2, 20). Žiji, ale už to nejsem já. Samotné já ? bezprostřední totožnost člověka ? tohoto člověka, Pavla, se změnilo. Ještě existuje, a už neexistuje. Prošel oním ?ne? a stále se nachází v onom ?ne?: ?Já, ale už ne já?. Pavel těmito slovy nepopisuje nějakou mystickou zkušenost, která mu snad mohla být udělena a která by nás mohla ? jestli vůbec ?zajímat z historického hlediska. Ne! Tato věta je výrazem toho, k čemu došlo během křtu. Mé vlastní já je mi odejmuto a stává se součástí mnohem větší existence. Mé já tedy znovu existuje, ale v jiné, zušlechtěné podobě, otevřené díky sloučení s druhým, v němž získává nový prostor existence. Pavel nám totéž vysvětluje ještě jednou z jiného hlediska, když ve třetí kapitole listu Galaťanům mluví o ?příslibu? a říká, že byl dán jednotlivci ? jednomu jedinému: Kristu. Pouze on nese v sobě celý ?příslib?. Ale co se tedy stává s námi? Vy jste splynuli v jedno v Kristu, odpovídá Pavel (srov. Gal 3, 28). Nikoliv v jednu věc, nýbrž v jedno, v jediné, v jediný nový subjekt. Toto osvobození našeho já z jeho osamocení, toto ocitnutí se v novém subjektu znamená, že se nacházíme v nezměrnosti Boha, že jsme už nyní probouzeni do života, jehož východiskem je ?zemři a staň se!? Ve křtu nás uchvátil velký výbuch vzkříšení, aby nás pohltil. Tak jsme se stali součástí nové dimenze života, do něhož jsme byli jistým způsobem uvedeni již nyní, uprostřed strastí naší doby. Žít svůj život jako stálé vstupování do tohoto otevřeného prostoru ? to je význam křtu, bytí křesťanem. To je radostí velikonoční vigilie. Zmrtvýchvstání neskončilo, zmrtvýchvstání dospělo až k nám a uchvátilo nás. Pevně se jej, tedy zmrtvýchvstalého Pána, chytáme a víme, že On nás pevně drží, i když naše ruce slábnou. Chytáme se jeho ruky a tak se také držíme za ruce navzájem, stáváme se jediným subjektem, ne pouze jedinou věcí.

Já, ale už ne já ? toto je formule křesťanské existence založené na křtu, formule zmrtvýchvstání v čase. Já, ale už ne já ? žijeme-li v tomto duchu, proměňujeme svět. Tato formule je v kontrastu se všemi ideologiemi propagujícími násilí, je to program, který se staví proti korupci a touze po moci a vlastnictví.

"Já jsem živ, také vy budete živi,? říká Ježíš v Janově evangeliu (14, 19) učedníkům, tedy nám. My budeme žít díky existenciálnímu společenství s Ním, díky tomu, že jsme součástí Jeho, jenž je sám Život. Věčný život, blaženou nesmrtelnost nemáme sami od sebe, nemáme ji v sobě, nýbrž prostřednictvím vztahu ? získáváme ji prostřednictvím existenciálního společenství s Tím, který je Pravda a Láska, a je tedy věčný, je to Bůh sám. Prostá nezničitelnost duše by sama o sobě nemohla dát věčnému životu smysl, nemohla by z něj učinit pravý život. Život pochází z toho, že jsme milování Tím, který je Život. Pochází z toho, že žijeme a milujeme s Ním. Já, ale už ne já ? to je křížová cesta, cesta, jež ?kříží? existenci uzavřenou pouze do já, a otevírá tak cestu k pravé a trvalé radosti.

Tak můžeme plni radosti spolu s církví zpívat v Exultet: ?Radujte se, zástupy andělů... raduj se, země?. Zmrtvýchvstání je kosmickou událostí, která zahrnuje nebe i zemi a navzájem se spojuje. A tak můžeme v Exultet hlásat: ?Kristus, tvůj syn, vzkříšený z mrtvých, jasně zazářil lidskému rodu a vládne na věky věků. Amen?.

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.