30.4.2006
Komentář Marie Křižalkovičové o zkušenosti s misií
Měla jsem možnost prožít půl roku v karmelitánské misii ve Středoafrické republice. Dnes už je to 8 let, co jsem se vrátila, ale doba tam prožitá mne natolik ovlivnila, že se neustále zajímám o život lidí v misiích. Dnes se snažím pomáhat skrze Papežská misijní díla - PMD. Tato organizace mne velmi oslovila jak způsobem práce, tak i tím, že se snaží pracovat také s dětmi. Národní ředitel PMD P. Jiří Šlégr říká: ?Misijního ducha je potřeba v lidech u nás nejprve vychovat.? I můj názor je, že církev, která nemá misijního ducha a misionáře, vymírá. Italský misionář, se kterým jsem v Africe spolupracovala, mi na otázku, jak se stal misionářem odpověděl: ?Od dětství jsem četl dětský misijní časopis a byl jsem členem misijního kroužku.? To je důkaz, že z ?malých? misionářů může mít církev misionáře velké a také kněžská a řeholní povolání. Děti se učí sloužit a poznávají, že služba blízkým i vzdáleným lidem jim přináší radost a později se pro ně stane i smyslem života. Děti se učí stavět ?duchovní? mosty přátelství s chudými dětmi. Každé písmeno ve slově MOST znamená nějakou činnost, ke které jsou děti vedeny M ? modlitba, O ? oběť, S ? služba, T ? tvořivost pro Pána Ježíše. Tady je obsaženo to, co se potřebujeme naučit všichni - děti i my dospělí.
Misionáři odchází do dalekých zemí, aby nesli víru v Krista. Jejich nasazení ve velice těžkých podmínkách a v ohrožení života je nesrovnatelné s dnešní situací u nás. Každý rok umírá ve světě 20 až 30 misionářů násilnou smrtí. Misionáři dávají církvi obrovské svědectví života nejen pro tamní obyvatele, ale i pro nás a nevěřící lidi. V běžné společnosti se jim však nedostává velké pozornosti. Proto se i PMD snaží jejich práci více zviditelnit např. skrze výstavy o životě v misiích nebo přednáškami. A to může být velkým přínosem pro naši církev.
Než jsem do Afriky odjížděla, řekl mně jeden dlouholetý misionář působící na tomto kontinentu: ?Do Afriky nemůžeš jet jako ten, kdo je bohatý a chce dávat. Můžeš tam jet jedině jako ten, kdo se chce nechat obdarovat.? Jan Pavel II. řekl Afričanům tato slova: ?Jste povoláni, aby jste navzdory své chudobě obohatili svět.?
Je možné, aby nás Afrika a další chudé země obohacovaly? U nás vybíráme prostředky na pomoc lidem a misionářům tam pracujícím, ale je možné, abychom viděli bohatství chudých, které je úplně na jiné rovině než té hmotné? Co nám mohou chudí lidé dát? Pán Ježíš říká na poušti ďáblu: ?Nejen chlebem žije člověk.? Jsme v obrovském pokušení vyměňovat tělesný chléb za chléb duchovní. Najíst se do sytosti, ale zapomínat na chleba života, kterým je Eucharistie. To se může projevit i v pomoci chudým. Musíme si dávat pozor, abychom nezůstávali jen u humanitární pomoci, která je velmi potřebná, ale z křesťanského hlediska neúplná. Omezily bychom naši pomoc na vybírání peněz pro chudé, ale zapomínali přinášet pokrm duchovní. A už vůbec bychom se nemohli nechat obdarovat bohatstvím chudých. Hlad, kterým naše civilizace trpí, je hladem ... po lásce, ... po Bohu. Afričané neuvažují o tom, jestli Bůh je nebo není - oni Ho stále vidí ve všem, co je obklopuje. Děkují Bohu za dar jídla i života. Pokud jsou křesťany, slaví s velkou úctou a radostí mši svatou, při které se setkávají s živým Kristem. Ve Středoafrické republice vidíte lidi velmi chudé, ale lidi plné ochoty pracovat pro Boha, lidi plné radosti, pokoje a vřelého přátelství.Tam zažíváte, že pro opravdové štěstí se nemusíme snažit stále víc vlastnit, nějak vypadat před druhými. Učí nás spoléhat se na Boha více než na sebe. Život bez Boha máme v srdci všichni, protože naše civilizace si příliš zvykla na to, žít jakoby Boha vůbec nepotřebovala. Tím upadá do stále větší duchovní i mravní chudoby. V našem prostředí se potýkáme s úbytkem věřících, nedostatkem kněží a lidí ochotných aktivně pracovat pro farnost a církev. Tam tento problém není a naopak křesťanů přibývá.
Např. na severu Ugandy žijí lidé už několik let pod tíhou války, která jim bere všechno. Děti jsou nuceny bojovat jako dětští vojáci. Není rodina, která by nebyla válkou postižena. Lidé nemají prostředky pro život. Církev je ale i v těchto podmínkách živá a dokáže velmi účinně pracovat. Křesťané jsou nositelé naděje přes všechno utrpení, které prožívají. Lidé se modlí a věří Bohu, že jim pomůže. Neodpovídají dalším násilím, ale pomáhají jiným lidem, kteří jsou na tom hůře než oni sami. Prosí i nás o modlitby, za vyřešení konfliktu. Modlíme se, ale doopravdy?
Od našich bratří a sester, kteří jsou v misijních zemích v menšině, se můžeme učit, co to znamená svědčit o Kristu. Jejich silné svědectví víry, které je mnohdy přinášeno za velkých nevýhod proti celé společnosti je pro nás povzbuzením. V mnoha zemích jsou křesťané pro víru vězněni, zabíjeni nebo velmi znevýhodňováni.
Jsem přesvědčená, a sama i se svojí rodinou to tak vnímáme, že každou práci pro evangelium Pán odplácí mnohonásobně. Tato práce nás vede k hlubší vnímavosti k problémům našeho světa, mění hodnoty života a především nás učí velké vděčnosti k Pánu.
Tak a mnoha dalšími způsoby vnímám pro svůj osobní život obohacení chudými lidmi a nacházím povzbuzení jim pomáhat.
Žijeme v části světa, která je bohatší. To přináší pro náš život velkou řadu výhod: nemáme hlad, žízeň, máme oblečení, domov, rodinné zázemí, dostupnou lékařskou péči, můžeme v klidu pracovat i odpočívat, užívat si života ? . Jen občas se k nám donese z televizní obrazovky zpráva o válce, hladomoru, umírání obrovského množství dětí na AIDS, porušování lidských práv ?
Kéž bychom nikdy nebyli jako boháč z evangelia, u jehož domu sedí hladový Lazar. Jeho tělo je poseto vředy, které mu olizují psy a je vděčný za zbytky z pánova stolu. Boháč jakoby ho neviděl. Neuvědomuje si, že bohatství, které smí užívat je darem Božím. Nechce se s Lazarem dělit o to dobré, čehož se mu dostává. Až po smrti se jejich postavení ukáže v pravém světle. Ukáže se, že Lazar byl na zemi, a i po smrti stále je, bohatší než boháč. Lazar je bohatý přízní Boží a to bych přála nám všem.
Križalkovičová Marie
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.