9.7.2006 

Promluva Benedikta XVI. ze sobotní vigilie Světového setkání rodin, 8. 7. 06 ve Valencii

Drazí bratři a sestry,
Mám velkou radost, že se účastním tohoto modlitebního setkání, kterým chceme oslavit božský dar rodiny. Svou modlitbou jsem nablízku všem těm, kteří byli nedávno v tomto městě zasaženi zármutkem a s nadějí ve Vzkříšeného Krista, který dodává odvahu a světlo zvláště ve chvílích největšího utrpení.

Sjednoceni toutéž vírou v Krista shromáždili jsme se zde z mnoha částí světa jako společenství, které vzdává dík a radostně dosvědčuje, že lidská bytost byla stvořena k obrazu a podobě Boha, aby milovala, a která se plně realizuje teprve tehdy, dá-li sebe samu jako dar druhým. Rodina je privilegovaným prostorem, kde se každá osoba učí dávat a dostávat lásku. Z tohoto důvodu Církev neustále pastoračně pečuje o tento zásadní prostor lidské osoby. A takto učí ve svém magisteriu: ?Bůh, jenž je láska, stvořil člověka pro lásku a povolal ho k tomu, aby miloval. Když stvořil muže a ženu, povolal je v manželství k intimnímu společenství života a vzájemné lásky, tak, aby už nebyli dva, ale jedno tělo (srov.Mt 19,6)? (Kompendium katechismu katolické církve, 337).

Toto je pravda, kterou Církev ve světě neúnavně hlásá. Můj drahý předchůdce Jan Pavel II., řekl že ?člověk se stal ?obrazem a podobou? Boha nejen skrze své lidství, nýbrž také skrze společenství osob, které muž a žena od počátku vytvářejí.. Člověk se tak stává Božím obrazem nikoli tak v momentu samoty, jako spíše v momentu společenství? (Teologie těla, Paulínky, str. 59). Proto jsem svolal toto 5.Světové setkání rodin ve Španělsku, a konkrétně ve Valencii, která je bohatá svými tradicemi a hrdá na svou křesťanskou víru, která se žije a pěstuje v tolika rodinách.

Rodina je instituce, která prostředkuje mezi jednotlivcem a společností, a nic ji nemůže zcela nahradit. Sama se zakládá především na hlubokém osobním vztahu manžela a manželky, založeném na citovém poutu a vzájemném porozumění. Proto se mu dostává hojné Boží pomoci ve svátosti manželství, v níž spočívá pravé povolání ke svatosti. Kéž mohou děti zakoušet zejména chvíle harmonie a náklonnosti spíše než okamžiky nesvárů a lhostejnosti, protože láska mezi otcem a matkou poskytuje dětem velké bezpečí a učí je kráse věrné a trvalé lásky.

Rodina je nezbytným dobrem národů, neodmyslitelným základem společnosti a velkým pokladem manželů během celého jejich života. Je nenahraditelným dobrem pro děti, které mají být plodem lásky a naprostého a velkodušného sebedarování rodičů. Hlásat úplnou pravdu o rodině, založené na manželství jako domácí Církvi a svatostánku života je velká odpovědnost pro všechny.

Otec a matka si před Bohem slíbili naprosté ?ano?, které tvoří základ svátosti, která je spojuje; a stejně tak, aby se vnitřní vztah rodiny naplnil, je nezbytné, aby řekli ?ano? k přijetí svých zrozených či adoptovaných dětí, které mají vlastní osobnost a vlastní povahu. Ty pak rostou v atmosféře přijetí a lásky, a je žádoucí, aby až dosáhnou dostatečné zralosti chtěli vrátit své ?ano? těm, kteří jim dali život.

Výzvy soudobé společnosti, poznamenané rozvráceností, která vzniká zvláště v městském prostředí, vyžadují záruku, aby rodiny nezůstaly osamoceny. Malé rodinné jádro může narazit na překážky, které je těžko překonat, cítí-li se izolováno od svých příbuzných a přátel. Proto má církevní společenství odpovědnost nabízet podporu, podnět a duchovní pokrm, který posílí soudržnost rodiny zejména ve zkouškách nebo ve chvílích krize. V tomto smyslu je velmi důležitá role farnosti, stejně tak jako různých církevních sdružení, povolaných spolupracovat jako struktury opory a pomoci blízké církvi, aby rodina rostla ve víře.

Kristus zjevil trvalý a svrchovaný pramen života všech, a tedy i rodiny: ?To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.? (J 15,12-13). Láska Boha samého se na nás vylila křtem. Proto jsou rodiny povolány žít tuto kvalitu lásky, protože Pán je zárukou, že i my můžeme skrze citlivou, vroucí a milosrdnou lidskou lásku, milovat tak jak jako Kristus.

Spolu s předáváním víry a lásky Pánovy je jedním z největších úkolů rodiny formovat odpovědné a svobodné osoby. Proto mají rodiče vybavovat své děti svobodou, které jsou po určitou dobu ručiteli. Pokud děti vidí, že jejich rodiče a vůbec dospělí, kteří je obklopují, žijí svůj život s radostí a nadšením i navzdory těžkostem, narůstá v nich snadněji hluboká radost z života, která jim pomůže dobře překonat možné překážky a protivenství, které lidský život přináší. A navíc, není-li rodina uzavřena sama do sebe, děti se nepřestávají učit, že každá osoba je hodna lásky, a že existuje universální základní bratrství mezi všemi lidskými bytostmi.

Toto 5.Světové setkání nás vybízí zamyslet se nad tématem, které má pro nás zvláštní důležitost: Předávání víry v rodině. Velmi dobře to vyjadřuje Katechismus katolické církve: ?Jako matka, která učí své děti mluvit a tím i chápat a komunikovat, i naše matka církev nás učí řeči víry, aby nás naučila víře rozumět a žít ji.?(§ 171).

V liturgii křtu jsou symbolem předávání zapálené svíce rodiče přidruženi k tajemství nového života jako dětí Božích, což působí voda křtu.

Předávat víru dětem za pomoci dalších osob a institucí jako farnost, škola nebo katolická sdružení je odpovědnost, kterou rodiče nemohou opomenout, přehlížet nebo zcela delegovat na někoho jiného. ?Křesťanská rodina se nazývá domácí církev, protože rodina ukazuje a uskutečňuje rodinou a komunitní povahu církve. Každý člen, podle své role, vykonává křestní kněžství a přispívá k tomu, aby udělal z rodiny společenství milosti a modlitby, školu lidských a křesťanských ctností a místo prvního hlásání víry dětem? (Kompendium katechismu katolické Církve, 350). A navíc: ?Rodiče, podílející se na božském otcovství, jsou první odpovědní za výchovu svých dětí a také jsou pro ně první hlasatelé víry. Mají povinnost milovat a respektovat děti jako osoby i jako Boží děti? Zvláště mají povinnost vychovat je ke křesťanské víře? (ibid.460).

Jazyk víry se učí v domácím krbu, kde tato víra roste a sílí prostřednictvím modlitby a křesťanské praxe. Při četbě z knihy Deuteronomium jsme slyšeli neustále opakovanou modlitbu vyvoleného lidu, Šema Izrael, kterou Ježíš slyšel a opakoval doma v Nazaretu. On sám ji připomínal během svého věřejného života, jak podotýká Markovo evangelium (Mk 12,29). Toto je víra Církve, která vychází z lásky Boží prostřednictvím vašich rodin. Žít celistvost této víry v její podivuhodné novosti je velký dar. Ale ve chvílích, kdy se zdá, že Boží tvář je skryta, je věřit obtížné a obnáší to velkou námahu.

Toto setkání dává novou sílu k dalšímu hlásání evangelia rodin, znovupotvrzení její platnosti a identity založené na manželství, které je otevřeno k velkodušnému daru života a v němž jsou děti doprovázeny při svém fyzickém i duchovním růstu. Tím je odmítán sílící hedonismus, který banalizuje lidské vztahy a zbavuje je jejich pravé hodnoty a krásy. Prosazování hodnot manželství nepřekáží plné radosti, kterou muž a žena nacházejí ve své vzájemné lásce. Víra a křesťanská etika tedy nesměřují k udušení lásky, nýbrž ji naopak činí zdravější, silnější a skutečně svobodnou. Lidská láska proto musí být očištěna a musí uzrát, aby byla plně lidskou, a aby byla principem pravé a trvalé radosti. (srov. Promluva ve sv.Janu na Lateránu, 5.června 2006).

Vyzývám proto vlády a zákonodárce, aby přemýšleli o evidentním dobru, které domácí krby v pokoji a harmonii zajišťují člověku, rodině, neuralgickému centru společnosti; zajišťují domům pokoj a harmonii, jak připomíná Svatý stolec v Listině práv rodiny. Předmětem zákonů je celkové dobro člověka, odpověď na jeho potřeby a očekávání. Toto dobro představuje pro společnost značnou pomoc, které se nemůže zříci, a národům je záštitou a očištěním. Rodina, je navíc školou humanismu, aby bylo možno růst a stávat se opravdu člověkem. Zkušenost, že jsou rodiči milovány, přináší dětem vědomí jejich důstojnosti jakožto dětí.

Počaté stvoření musí být ve víře vychováno, milováno a chráněno. Děti spolu se základním právem narodit se a být vychovány ve víře, mají také právo na domov podle vzoru Nazaretského domu a na ochranu před svody a hrozbami.

Chtěl bych se nyní obrátit k prarodičům, kteří jsou v rodinách tak důležití. Oni mohou být ? a často jsou ? zárukou náklonnosti a něhy, které každá lidská bytost potřebuje dávat i dostávat. Poskytují těm nejmenším perspektivu času, jsou pamětí a bohatstvím rodin. Ať nejsou nikdy z žádného důvodu vylučováni z prostoru rodiny. Jsou pokladem, který nemůžeme novým generacím brát, zejména když podávají svědectví víry před blížící se smrtí.

Chtěl bych nyní říci část modlitby, kterou jste se modlili, když jste prosili, aby se toto Světové setkání rodin vydařilo:

O, Bože, který jsi nám ve Svaté Rodině
Zanechal dokonalý model rodinného života,
prožívaného ve víře a poslušnosti Tvé vůli.
Pomoz nám být příkladem víry a lásky k Tvým přikázáním.
Podpoř nás v našem poslání předávat víru našim dětem.
Otevři jejich srdce, aby v nich rostlo
semeno víry, kterou přijali ve křtu.
Posil víru naší mládeže,
aby rostli v poznání Ježíše.
Posil lásku a věrnost ve všech manželstvích,
zvláště těch, která procházejí chvílemi utrpení a těžkostí.
(?)
spojeni s Josefem a Marií,
prosíme Tě o skrze Ježíše Krista, tvého Syna, našeho Pána.
Amen.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.