7.11.2006 

Už jen titulek článku je ránou do žaludku: ?Nechte zabíjet tělesně postižené děti?. V nedělním článku vydaném Sunday Times, to požadovala organizace anglických gynekologů, renomovaná Royal College of Obstetricians and Gynaecology. Podstatou návrhu je paradoxní myšlenka, založená na tvrzení, že ve Velké Británii se provádí příliš mnoho pozdních abortů, a že je zapotřebí vypracovat strategii, která s tím skoncuje. Co tedy dělat? Žádat pro rodiny větší podporu? Více pomocných struktur pro děti s fyzickými či psychickými problémy? Zákon, který by zakázal barbarské potraty v pokročilém stupni těhotenství? Ne, řešení navrhnuté lékaři je radikálnější a překvapivé: aktivní eutanázie. Jestliže žena hned od samého počátku ví, že v případě postiženého dítěte má možnost dítě odstranit, může to být povzbuzením k tomu, aby riskovala a pokračovala dále i v rizikovém těhotenství.

Nejedná se jen o novinářskou kachnu. Royal College podnikla konkrétní kroky k tomu, aby se o této věci jednalo oficiálně a návrh se stal součástí průzkumu o etických problémech, týkající se přežití novorozeňat.
Vášnivou podporu projektu nabídl také Pieter Sauer, jeden z autorů protokolu Groningen ? což je text popisující nový směr řešení eutanázie novorozeňat v Holandsku. V této smutné perspektivě je utěšující to, že jeden z hlasů proti legalizaci eutanázie postižených nemluvňat přichází od člověka, který je v každodenním styku s dětmi bojícími o přežití. Je to neonatolog John Wyatt: ?Dát možnost záměrně zabít nemocného je znetvořením medicíny. Kdyby lékař mohl rozhodnout o tom, kdo má žít, z medicíny by se stal sociální průmysl, s cílem maximalizovat národní prospěch a eliminovat ty, jejichž život by byl uznán nehodnotným.?

Nejstrašnější argumentaci ve prospěch Royal College použil John Harris, docent bioetiky na Manchesterské universitě. Jelikož v Anglii eutanázie není nelegální, ale potrat v posledních měsících těhotenství ano, profesor se podivuje, co je tak mimořádného na okamžiku, kdy dítě přechází z vnitřku matčina lůna ven: je to stále jedno a totéž dítě, dokonale zformované, takže, jestliže se může zabít předtím, může se to udělat i potom. O tom, do jaké doby, se Harris nevyjadřuje. Je ale evidentní, že s podobnými měřítky by mohly být překročeny všechny hranice. V takto koncipovaném etickém obraze život nepředstavuje nic než nejistou hodnotu, zcela závislou na mínění, kdy stačí prodloužit zavedený parametr a prohlásit, že nějaký člověk, zvlášť je-li postižený, může být v jakémkoli okamžiku odstraněn. Proč ne? Jak prohlašuje profesor Harris, proč chvíli před tím se může, a chvíli na to už ne?

Odvahu: dostáváme se do hrůzného univerza, které je popsáno v jedné staré fantastické povídce od Philipa Dicka. Autor v si v ní představuje společnost, která považovala děti za lidské bytosti pouze tehdy, když byly schopny vyřešit matematické rovnice. Pouze tehdy se dostávaly do privilegovaného kruhu těch, jejichž existence měla sociální hodnotu.

Z deníku Avvenire přeložila a redakční úpravy provedla M. Kratochvílová