Rádio Vaticana

Sv.Irenej z Lyonu

28.3.2007

Benedikt XVI. při generální audienci, nám. sv.Petra

Drazí bratři a sestry,
V katechezích věnovaných velkým postavám Církve prvních staletí přistupujeme dnes k významné osobnosti svatého Ireneje z Lyonu. Životopisné údaje o něm máme přímo od něho samotného, prostřednictvím Eusebia, který nám je předal v páté knize svých Církevních dějin. Irenej se narodil se vší pravděpodobností ve Smyrně (dnešním Izmiru v Turecku) mezi lety 135-140, kde byl ještě jako mladík ve škole biskupa Polykarpa, který byl zase učedníkem apoštola Jana. Nevíme, kdy se přestěhoval z Malé Asie do Galie, ale muselo to být někdy v samých počátcích křesťanské komunity v Lyonu. Tady roku 177 nacházíme Ireneje začleněného do sboru presbyterů. Právě v tomto roce byl poslán do Říma, aby předal list Lyonské komunity papeži Eleuteriovi. Římská mise uchránila Ireneje před pronásledováním, které rozpoutal Markus Aurelius a kterému padlo za oběť nejméně 48 mučedníků, mezi nimiž byl samotný Lyonský biskup, 90 letý Potinus, který zemřel ve vězení na následky špatného zacházení. Po svém návratu byl tedy Irenej zvolen za biskupa onoho města. Nový Pastýř se věnoval cele biskupské službě, která se skončila pravděpodobně mučednictvím roku 202-203.

Irenej je především mužem víry a pastýřem. Jako dobrý pastýř má smysl pro míru, bohatství nauky a misijní zápal. Jako spisovatel sleduje dvojí cíl: hájit pravou nauku před útoky heretiků a vykládat jasně pravdy víry. Těmto dvěma cílům odpovídají jeho dvou děl, která se nám po něm zachovala: pět knih spisu Proti herezím a Výklad apoštolské tradice (který lze označit za nejstarší ?katechismus křesťanského učení?). Irenej byl vlastně mistrem boje proti herezím. Církev 2. století byla ohrožována takzvanou gnozí, naukou, která tvrdila, že víra, které učí Církev, je prý jen symbolismem pro neučené, kteří nejsou schopni rozumět obtížnějším věcem, zatímco iniciovaní, intelektuálové ? gnostici, jak si říkali ? pochopili, co je v pozadí těchto symbolů, a vytvořili tak křesťanství elitářské, intelektualistické. Samozřejmě, že toto intelektualistické křesťanství se tříštilo na stále další proudy, obsahující často podivné a extravagantní myšlenky, kterými byli mnozí přitahováni. Společným prvkem těchto různých proudů byl dualismus, který popíral víru v jediného Boha, Otce všech, Stvořitele a Spasitele člověka a světa. Zlo ve světě vysvětlovali tvrzením, že vedle dobrého Boha, existuje negativní princip. A tímto negativním principem jsou prý hmatatelné věci, matérie.

Irenej, pevně zakořeněný v biblické nauce o stvoření, popírá dualismus a gnostický pesimismus, znehodnocující tělesné skutečnosti. S rozhodností vznáší požadavek původní svatosti matérie, hmoty, těla a to nikoliv menší než ducha. Jeho dílo však dalece přesahuje potírání herezí, neboť o něm lze říci, že je prvním velkým teologem Církve, jenž vytvořil systematickou teologii; on sám mluví o systému teologie, tzn. o vnitřní soudržnosti celé víry. Ve středu jeho nauky stojí otázka ?pravidla víry? a jejího předávání. Pro Ireneje je ?pravidlo víry? vlastně totožné s Krédem apoštolů a dává nám klíč k interpretaci Evangelia, k interpretaci Kréda ve světle Evangelia. Apoštolský symbol víry je určitým druhem syntézy evangelia a pomáhá nám pochopit, co samotné Evangelium znamená, a jak jej máme číst.

Evangelium, hlásané Irenejem, je ve skutečnosti tím, které přijal od Polykarpa, biskupa ze Smyrny, a evangelium Polykarpa sahá k apoštolu Janovi, jehož učedníkem byl Polykarp. Pravou naukou tak není ta, kterou vynalezli intelektuálové a která překračuje prostou víru Církve. Pravé evangelium je to, které přichází od biskupů, kteří je přijali v nepřetržitém řetězci od Apoštolů. A ti neučili ničemu jinému než právě této prosté víře, která představuje opravdovou hloubku Božího zjevení. V pozadí všeobecného Kréda Církve ? říká nám Irenej ? tedy nestojí žádná tajná nauka. Neexistuje křesťanství vyšší úrovně, pro intelektuály. Víra veřejně vyznávaná Církví je vírou společnou všem. Pouze tato víra je apoštolská, přichází od apoštolů, tzn. od Ježíše a od Boha. Přijetím této víry, kterou apoštolé veřejně předávají svým nástupcům, mají křesťané dodržovat to, co biskupové říkají, a zejména mají brát v úvahu učení starobylé a význačné římské Církve. Tato Církev kvůli své starobylosti má největší apoštolskost, neboť má původ ve sloupech apoštolského sboru, Petrovi a Pavlovi. S římskou Církví mají být ve shodě všechny Církve a uznat v ní tak míru pravé apoštolské tradice, jediné všeobecné víry Církve. Těmito ? tady velmi stručně shrnutými ? argumenty Irenej od základu potírá nároky oněch gnostiků, oněch intelektuálů: především to, že oni nevlastní pravdu, která by byla vyšší než všeobecná víra, protože to, co říkají nemá apoštolský původ, ale vymysleli si to sami; za druhé, pravda a spása nejsou privilegiem a monopolem některých, ale mohou jich dosáhnout všichni prostřednictvím toho, co hlásají nástupci apoštolů a v první řadě biskup Říma. Irenej neustále, a zejména ve své polemice s ?tajnou? gnostickou tradicí, zaznamenává její teze a protiřečení a snaží se vysvětlit pravý pojem apoštolské tradice, který můžeme shrnout ve třech bodech.

a) Apoštolská tradice je ?veřejná?, nikoliv soukromá nebo tajná. Irenej ani v nejmenším nepochybuje o tom, že obsah víry předávané Církví, byl přijat od Apoštolů a od Ježíše, Božího Syna. Neexistuje jiná nauka než tato. Kdo chce proto poznat pravou nauku, stačí když se seznámí s ?Tradicí, která přichází od Apoštolů a vírou, která je lidem hlásaná?: tradicí a vírou, ?kterých se nám dostalo prostřednictvím posloupnosti biskupů? (Adv.Haer. 3,3,3-4). Sbíhá se tu tedy posloupnost biskupů, osobní princip, apoštolská tradice a princip věroučný.
b) Apoštolská tradice je jediná, zatímco gnosticimus je rozdělen na mnohé sekty. Tradice Církve je jediná ve svých základních obsazích, které ? jak jsme viděli ? Irenej nazývá právě regula fidei či veritatis: a protože je jediná, vytváří jednotu skrze národy, skrze kultury, skrze různé národy; co do obsahu je všeobecná jako pravda, navzdory různostem jazyků a kultur. V knize Proti herezím se vyskytuje jedna velmi cenná věta: ?Vždyť, ačkoliv je církev rozšířena po celém světě a sahá až do všech končin země, protože dostala od apoštolů a jejich učedníků víru, uchovává starostlivě toto hlásání a tuto víru, a jako by obývala jediný dům, věří jedním a týmž způsobem tyto pravdy, jako by měla pouze jednu duši a jedno srdce, a hlásá pravdy víry, učí jim a předává je jednomyslným hlasem, jako by měla jen jedna ústa. Vždyť i když jsou ve světě různé jazyky, obsah tradice je jediný a týž. A nemají jinou víru nebo jinou tradici ty církve, jež jsou v Německu, ani ty, které jsou ve Španělsku, ani ty, které jsou u Keltů (v Galii), ani ty východní, v Egyptě, v Lybii, ani ty, které jsou ve středu světa? (1,10,1-2). Už v roce 200, kdy tato slova Irenej psal, tedy vidíme univerzalitu Církve, její katolicitu a sjednocující sílu pravdy, která sjednocuje skutečnosti tak odlišné: od Německa, přes Španělsko, Itálii, Egypt, až po Lybii v jediné pravdě Kristem zjevené.
c) Apoštolská tradice je nakonec ?pneumatická? - jak říká Irenej řecky, v jazyce, ve kterém své dílo psal - tj. duchovní, vedená Duchem svatým: řecky se duch řekne pneuma. Nejde totiž o předávání, které je svěřeno schopnosti více či méně učených lidí, ale Duchu Božímu. Ten garantuje věrnost předávání víry. Toto je ?život? Církve, to co činí Církev stále svěží a mladou, to znamená plodnou mnohými charismaty. Církev a Duch jsou pro Ireneje neoddělitelné: ?Tuto víru?, čteme opět v jeho třetí knize Proti herezím, jsme dostali od církve a pečlivě ji uchováváme. Jako poklad velké ceny, skrytý ve vzácné nádobě, se stále omlazuje působením Božího Ducha a omlazuje i nádobu, ve které se skrývá? Kde je Církev, tam je Duch svatý; a kde je Duch Boží, tam je Církev a každá milost? (3,24,1).

Jak je patrné, Irenej se neomezuje na definici pojmu Tradice. Jeho tradice, nepřerušená Tradice, není tradicionalismem, protože tato Tradice je vždy jako celek oživována Duchem Svatým, který ji stále znovu dává život a stále znovu ji v této vitalitě Církve nechává interpretovat a chápat. Podle jeho učení je víru Církve třeba předávat tak, aby se ukazovala taková, jakou má být: ?veřejná?, ?jediná?, ?pneumatická?, ?duchovní?. Na základě každé z těchto charakteristik lze dojít k plodnému rozlišení autenticity předávání víry v dnešku Církve. Všeobecněji vzato je v Irenejově nauce důstojnost člověka, těla i duše, pevně zakotvena v božském stvoření, v obrazu Krista a v díle neustálého posvěcení Duchem. Tato nauka je jakýmsi ?mistrovským návodem? k tomu, jak objasnit zároveň všem osobám dobré vůle předmět a hranice dialogu o hodnotách, a stále znovu podněcovat novou misionářskou činnost Církve v síle pravdy, která je zdrojem všech pravých hodnot světa.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV