Rádio Vaticana

Proč tridentská liturgie?

1.7.2007

Koncem minulého týdne bylo Vatikánem oficiálně oznámeno, že v nejbližších dnech papež zveřejní své rozhodnutí Motu proprio liberalizovat slavení mše svaté podle ritu papeže Pia V., označovaného jako tridentský, podle misálu vydaného papežem Janem XXIII. v roce 1962. Událost, kterou někteří už dlouho očekávají, zřejmě vzbudí zájem médií a rozruch nejen mimo církevní kruhy, a je velmi pravděpodobné, že bude komentována nepříznivě anebo naopak zamlčována. Vedle misálu z roku 1969, podle něhož dnes římská církev slaví eucharistii, tak bude Božímu lidu volně k dispozici další ritus, který si starší generace ještě pamatují.

Není tajemstvím, že některé biskupské konference - zvláště francouzská - vyjádřily své obavy z toho, že by papežův krok mohl být vnímán jako potvrzení směru, kterým jdou následovníci schizmatu biskupa Lefebvra, držící se tridentské liturgie. Na rozdíl od toho, co se říká, však není příliš pravděpodobné, že papežovo rozhodnutí přivede tyto stoupence zesnulého francouzského biskupa k návratu do ovčince. Problémy, které je dělí od Říma se totiž netýkají pouze liturgie, ale odmítají také ekumenismus a učení 2.vatikánského koncilu o náboženské svobodě, což jsou témata, která jsou Benediktovi XVI. drahá a ze kterých papež určitě ustoupit nemíní.

Vyvstává tedy následující otázka: Pokud tedy nejde jenom o strategii, směřující k odstranění lefebvriánského schizmatu, proč vlastně Benedikt XVI. liberalizuje tridentskou mši? Proč nestačí to, co v tomto směru učinil již Jan Pavel II. svým Motu proprio z roku 1988, které umožnilo užívání tridentské liturgie podle misálu z roku 1962, byť pod podmínkou dovolení diecézního biskupa? Problém se týká ústředního tématu pontifikátu Josepha Ratzingera: interpretace 2.vatikánského koncilu. Tématu, které papež sám formuloval ve své promluvě k římské kurii před Vánocemi roku 2005.

Benedikt XVI. při té příležitosti řekl, že jednou z největších otázek Církve je správná interpretace a přijetí koncilu. Papež činí distinkci mezi dokumenty 2.vatikánského koncilu - které pokládá za zásadní pro definování role Církve v současném světě, zejména ve vztahu k ostatním náboženstvím a ke státu ? a mezi jejich pokoncilními interpretacemi. S těmi, kdo - jako např. lefébvristé ? odmítají určité dokumenty Koncilu, jsou možnosti vedení dialogu omezené. Jinou věcí je však tzv. pokoncilní vývoj situace, a tady se ? podle papeže ? střetávají dvě protichůdné linie interpretací 2.Vatikánu: Na jedné straně stojí výklad, který papež nazývá ?hermeneutika diskontinuity a zlomu a která se nezřídka těší sympatiím sdělovacích prostředků a částečně i moderní teologie. Na druhé straně je ?hermeneutika reformy?, obnovy v kontinuitě jednoho a téhož subjektu ? Církve, kterou nám daroval Pán.? Ta první interpretace vytváří zmatky a druhá přináší plody. Hermeneutika diskontinuity a zlomu je tedy v podstatě blouznivá myšlenka, podle níž byl 2.vatikánský koncil revolucí v dějinách Církve a způsobil, že vše co bylo před ním vyšlo z módy, a je nyní reakcionářské a neužitečné. Plody 2. vatikánského koncilu přináší naopak hermeneutika kontinuity s předešlým církevním magisterem a tradicí. Hledání této kontinuity je požadavkem Ducha, který mluví k Církvi v průběhu celých jejich dějin. Papež dokonce přirovnává zmatek oněch bezprostředně pokoncilních let k námořní bitvě uprostřed noci na rozbouřeném moři.

A vlajkovou lodí těch, kteří interpretovali 2.vatikánský koncil hermeneutikou diskontinuity, byla právě - jinak sama o sobě dobrá - liturgická reforma, která byla vyhlášena 4 roky po skončení 2.vatikánského koncilu. Vlajkovou lodí byla proto, že tato unifikující liturgická reforma byla spojena se zákazem misálu z roku 1962, zákazem, jenž nemá obdoby v dějinách církve, i té římské, která se vždycky vyznačovala pluralismem tradic liturgického slavení eucharistie. Do slovníku této hermeneutiky diskontinuity patří pejorativní výrazy na adresu dřívějšího misálu jako např. ?sloužení mše zády k lidu? nebo rovnou termín ?latinská mše?, které se pokoušejí označit za nepotřebnou veteš nejen tridentský liturgický obřad, ale i samotný latinský jazyk, který se tak stal symbolem či rovnou synonymem překonaných a zbytečných dějinných hodnot.

Tento potměšilý ideologický sentiment, jenž měl vystavit posměchu každého, kdo nacházel duchovní útěchu v nepřetržitosti církevní tradice, bude demaskován právě vydáním papežova Motu proprio, kterým bude ? aniž by se tím cokoli zakazovalo ? dána zainteresovaným věřícím možnost svobodně slavit také tzv. tridentskou liturgii podle misálu vydaného roku 1962 Janem XXIII. Zmizí tak falešná vějička oné revoluční hermeneutiky domnělé diskontinuity v dějinách církevní tradice. A tak, vycházeje z toho, co na toto téma již řekl, spolu s jinými, kard. Ratzinger, a aniž by se předbíhalo vysvětlení, které k tomu podá Benedikt XVI., je možno říci, že se tím začne nová etapa kontinuity, plurality a svobody v liturgickém a duchovním životě všech křesťanů.

Nikoli tedy návrat před 2.vatikánský koncil, jak budou patrně psát mnozí špatně zasvěcení žurnalisté, ale opravdový závan jeho Ducha, který dává svobodu.

Milan Glaser