Rádio Vaticana

Santa Maria Maggiore - 3. část

24.5.2003

Hlavní mariánský chrám Věčného města

Čtrnácté století nebylo dobou rozkvětu Říma. Avignonské papežství znamenalo mimo jiné také nepřítomnost velkého patrona města. Ještě roku 1443 popisuje papež Evžen IV. situaci v hlavním křesťanském městě jako značně neutěšenou: ?Pahorky byly opuštěny, bydlí se na planinách podél Tibery; úzké uličky postrádají dlažbu, jsou temné kvůli balkonům a obloukům, kterými se domy vzájemně podpírají, po ulicích se potuluje dobytek... Na Kapitolu se pasou kozy, Forum Romanum je polem pro krávy, o několika posledních památkách, které zůstaly, kolují nejpodivnější legendy. Chrámu sv. Petra hrozí zřícení.?

Hlavní mariánský chrám Říma, Santa Maria Maggiore, se ocitl uprostřed ? dnes bychom řekli ? romantické venkovské scenérie. Jediná přístupová cesta k němu vedla od Lateránské baziliky. Tudy také kráčela hlavní srpnová procesí. Nejproslulejšímu vévodil obraz se zobrazením Krista, o kterém se říkalo, že nebyl namalován lidskou rukou, uložený v Sancta Sanctorum.

Bazilika Panny Marie byla ve srovnání s dalšími římskými kostely v relativně dobrém stavu. Kromě opravy střechy a nového kazetového stropu nebylo v renesanční době třeba dalších restaurátorských úprav. V polovině 15. století se začalo se stavbou nového paláce pro patriarchu baziliky. Na stavbě dokončené až za Julia II. se podle zpráv životopisců podíleli dva z významných renesančních architektů: Bernardo Rossellino a Leon Battista Alberti, kteří byli papežům své doby nápomocni také v problémech s chátrající vatikánskou bazilikou.

V bazilice se však zachovala řada soukromých darů, které jsou cennými památkami renesance. Mezi donátory vyniká postava francouzského kardinála Viléma d´Estouteville, který byl v letech 1443-1484, tedy čtyřicet let, arciknězem Santa Maria Maggiore. Kromě toho, že reformoval organizaci kanovníků při bazilice, byl také mecenášem mnoha uměleckých děl. Pod jeho patronátem byla dokončena zvonice, po stranách boční lodě nechal postavit několik kaplí a objednal také nejvýznamnější renesanční dílo, které se v bazilice zachovalo ? byť ne již na původním místě ? totiž mramorový baldachýn nad hlavním oltářem. O jeho autorovi není v odborné literatuře úplná shoda. Zatímco dříve byl považován za dílo jihoitalského sochaře Mina del Reame, novější literatura se přiklání pro autorství Mina da Fiesole, který v té době pracoval ve Vatikánu na náhrobku papeže Pavla II.

Skvostné renesanční ciborium datuje nápis ? čitelný kdysi na oltáři ? do roku 1461. Na svém místě vydrželo necelé dvě století, než je nechal rozebrat architekt Ferdinando Fuga, který je autorem dnešního oltáře. Ciborium bylo velkou mramorovou architekturou, zdobenou cyklem nízkých a vysokých reliéfů i volných soch. Nad sloupy z červeného porfyru stály postavy osmi světců: sv. Kateřina, sv. Jiří, sv. Vavřinec, Štěpán, Lukáš, Petr, Pavel a Jan Křtitel. Po stranách oblouků stály čtyři velcí proroci, doplnění o další velké postavy Starého zákona ? Eliáše, Šalomouna, Davida a Jozueho. Centrální část ukazovala výjevy ze života Panny Marie, doplněné o zázrak se sněhem, kterému bazilika vděčila za své založení. Mezi řadou dalších reliéfů vyniká z teologického hlediska deska se svatými Petrem a Pavlem, představující pozoruhodné vyznání víry. Mramorovou desku dělí velký kříž, stojící na vršku naznačujícím Golgotu. Po jeho stranách se objevují třičtvrtě-postavy obou dvou zakladatelů Kristovy církve, ukazující na nápisovou pásku, běžící pod příčným břevnem kříže. ?My hlásáme Krista Ukřižovaného,? stojí psáno nad sv. Pavlem a sv. Petr se dotýká nápisu, který hlásá: ?Ty jsi Kristus, Syn živého Boha.? A aby všem bylo zřejmé, že si ona dvě zvolání neprotiřečí, čteme na nápisu pod celým výjevem: ?Byl v nich jeden duch a jedna víra.?

Reliéfy jsou v bazilice dodnes. Právě jmenovaná deska se sv. Petrem a Pavlem je spolu s většinou dalších umístěna v kapitulním sále. Hlavní, vysoké reliéfy zobrazující Narození Krista, Epifanii, Nanebevzetí Panny Marie a Zázrak se sněhem dnes zdobí apsidu chrámu pod mozaikami.

Ve funkci hlavního kněze baziliky vystřídal kardinála Estoutevilla Rodrigo Lenzuoli-Borgia, budoucí nechvalně proslulý papež Alexandr VI. Právě jemu vděčí bazilika za dodnes zachovaný kazetový strop, připisovaný jednomu z členů významné rodiny architektů da Sangallo, Giulianovi. Traduje se, že na zlacení dřevěných kazet bylo užito první zlato dovezené z Ameriky - dar španělské královské rodiny.

Plenění Říma roku 1527 se nevyhnulo ani bazilice Panny Marie. Tragédie města, vysvětlovaná všemi, od laiků až po nejvyšší církevní představitele, jako Boží hněv nad městem a církví, která se příliš vzdálila duchu evangelia, byla výrazným impulsem ke změnám. Přesto pouhé svolání koncilu trvalo ještě celých 15 let. Není nadsázkou, řekněme-li, že po Tridentské koncilu církev ožila. Nová vitalita se projevila i ve štědrosti šlechtických rodin, které bohatými nadacemi přispěly k obnově starých chrámů i k jejich přizdobení novými kaplemi. Bazilika Santa Maria Maggiore je jedním z nejvýmluvnějších svědectví o nové atmosféře druhé poloviny 16. století. Už na plánu Říma si pozorný poutník všimne výsadního postavení chrámu v uliční síti města ? i to je dílem velkých reformních papežů. Řehoř XIII. nechal pro jubilejní rok 1575 vybudovat ulici spojující Laterán a Santa Maria Maggiore, dnes zvanou Via Merulana a dodnes využívanou při procesích ve svátek Božího Těla. Sixtus V., zvolený na papežský stolec deset let na to r. 1585, kromě mnoha dalších nadací nechal v blízkosti baziliky postavit svou vilu a inicioval rozvrh celé čtvrti na Eskvilinu, jehož těžištěm a úběžníkem hlavních ulic byla právě bazilika.

Bazilika dostala ale také řadu nových kaplí. Arcikněz baziliky Guido Ascanio Sforza zadal stavbu jedné z kaplí při levé boční lodi samotnému Michelangelovi. Třebaže ji prováděl až jeho žák Giacomo della Porta, je jedním ze skvostů sakrální architektury své doby. Prostorovou koncepcí předznamenává architekturu vrcholného baroka založenou na proniku prostorových těles, koncepci, jež je jedním z vrcholů architektonického umění vůbec a dynamickým vyjádřením svébytnosti v jednotě.

Bohaté papežské kaple, vybudované na konci bouřlivého 16. století a na počátku století následujícího, jsou sice tradičnější, ale svou honosnou výzdobou patří k nejkrásnějším v Římě. O nich a o dalších osudech baziliky Santa Maria Maggiore v době baroka uslyšíte v dalším pokračování našeho pořadu za týden.

(Zajímavou fotogalerii baziliky Santa Maria Maggiore naleznete zde.)

Johana Bronková