O Kompendiu sociálního učení církve, 5.část

11.9.2007 

Třetí kapitola:Lidská osoba a její práva

Církev vidí v každém člověk živoucí obraz samotného Boha. Tento obraz nachází a musí stále nově nacházet hlubší a plnější seberozvinutí v tajemství Krista, jenž zjevuje Boha člověku i člověka sobě samému.

Základní poselství Písma svatého hlásá, že lidská osoba je Božím stvořením (srov. Žl 139,14?18) a odlišuje i charakterizuje ji to, že je stvořena k Božímu obrazu: To znamená, že ?lidský jedinec má osobní důstojnost, protože je Božím obrazem; člověk není jen něco, nýbrž někdo. Je schopen se poznávat, být svým pánem, svobodně se dávat a vstupovat do společenství s jinými osobami; milostí je povolán do společenství se svým Stvořitelem, aby mu odpovídal vírou a láskou; to za něho nikdo nemůže udělat.? [1]

Vztah mezi Bohem a člověkem se odráží ve vztahovém a společenském rozměru lidské přirozenosti. Člověk není samotářskou bytostí, ?je totiž v jádru své přirozenosti bytost společenská a bez vztahu k ostatním nemůže žít ani rozvíjet své vlohy.? [2]
V této souvislosti se jeví jako důležité, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu (srov. Gn 1,27): Muž a žena se těší stejné důstojnosti a mají rovnocennou hodnotu [3] nejen proto, že oba jsou ve své vzájemné odlišnosti Božím obrazem, ale ještě z hlubšího důvodu proto, že obrazem Boha je dynamismus vzájemnosti, která oduševňuje ono ?my? lidské dvojice. S tímto specifickým povoláním k životu muž a žena nacházejí své místo rovněž před všemi ostatními tvory. Mohou a mají je využívat ve svůj prospěch, avšak jejich panování nad světem vyžaduje uplatňování odpovědnosti, nejedná se tudíž o svévolné a libovolné kořistnictví s egoistickým zaměřením. Veškeré stvoření má totiž hodnotu, protože je dobré. Člověk má odhalovat hodnotu stvoření a respektovat je.
Člověk je schopen také vztahu sám k sobě: Může se zamýšlet sám nad sebou. Písmo svaté hovoří v této souvislosti o srdci člověka. Srdcem označuje duchovní niternost člověka, tedy to, co jej odlišuje od každého jiného tvora.

Úžasná vize stvoření člověka Bohem je neoddělitelná od dramatického obrazu hříchu. Tajemství hříchu se promítá do dvojího zranění; jedno hříšník zasazuje sám sobě a druhé vztahu k bližnímu. Z uvedeného důvodu je možno hovořit o hříchu osobním a sociálním. Každý hřích je z určitého hlediska osobní. Z jiného hlediska zase platí, že každý hřích je sociální, neboť má sociální důsledky.

Sociálním hříchem je každý, který porušuje spravedlnost ve vztahu mezi osobou a osobou, mezi osobou a komunitou, mezi komunitou a osobou. Sociálním hříchem je také každý hřích proti právům lidské osoby, počínaje právem na život, což se týká i ještě nenarozeného člověka, či na tělesnou integritu. Každý hřích proti svobodě druhého člověka, zejména proti svobodě věřit v Boha a klanět se mu; každý hřích proti důstojnosti a cti bližního. Sociálním je každý hřích proti společnému dobru a proti jeho nárokům, to se týká zejména vztahů mezi různými lidskými skupinami. Jde o hříchy proti spravedlnosti, svobodě a míru mezi jednotlivci, skupinami i národy.?

Spravedlivou společnost je možno uskutečnit jedině v úctě k nemateriální, transcendentální důstojnosti lidské osoby. Osoba totiž představuje poslední cíl společnosti, která je k osobě zaměřena: Lidská osoba nesmí být v žádném případě pojímána jako pouhý prostředek za účelem dosažení cílů, které by byly cizí jejímu vlastnímu rozvoji. Člověk může najít úplné a konečné naplnění jedině v Bohu.
Lidská práva musí být zaručena nejen jednotlivě, ale v celém svém souhrnu. Slavnostnímu prohlášení lidských práv se příčí bolestná skutečnost násilí, válek a násilností všeho druhu, v první řadě se jedná o genocidu a masové deportace, také o to, že téměř všude se rozmáhají stále nové formy otroctví, jako je obchod s lidskými bytostmi, nasazování dětí jako vojáků, vykořisťování pracovníků, ilegální obchod s drogami, prostituce. Dokonce ?ani v zemích s demokratickými formami vlády nejsou tato práva vždy plně respektována.? [4]

Téma práv člověka je nerozlučně spjato s tématem povinností člověka. Ti, kdo se dožadují vlastních práv, ale na své povinnosti buď úplně zapomínají, nebo je plní nedostatečně, jsou jako lidé, kteří jednou rukou stavbu budují, zatímco druhou rukou ji boří.


[1]Katechismus katolické církve, č. 357.

[2]II. VATIKÁNSKÝ KONCIL. Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, č. 12. In: Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha, Zvon 1995.

[3]Srov. Katechismus katolické církve, č. 2334.

[4]JAN PAVEL II. Encyklika ke 100. výročí Rerum novarum Centesimus annus, č. 47. Praha, Zvon 1996.

Pavel Jajtner

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.