Rádio Vaticana

Kromě principu důstojnosti lidské osoby, jenž je principem základním, spočívá sociální nauka církve na principech společného dobra, subsidiarity a solidarity[1].

Uvedené principy mají hluboce morální význam, protože odkazují na nejhlubší základy, na nichž stojí uspořádání společenského života. K plnému porozumění zmíněným principům je třeba jednat podle nich, přispívat k rozvoji života, který odpovídá lidské důstojnosti; a k tomu jsou tyto principy také zaměřeny. Mravní požadavky v nich obsažené se vztahují jak na osobní působení jednotlivců, kteří jsou prvními a nenahraditelnými subjekty odpovědnými za společenský život na všech jeho rovinách, tak i na instituce, zákony, normy jednání a na občanské struktury. To vyplývá z jejich schopnosti ovlivňovat a podmiňovat na dlouhou dobu rozhodování mnoha lidí. Principy současně připomínají, že historicky existující společnost vzniká ze vzájemného prolínání svobod všech osob, které v dané společnosti působí a prostřednictvím svých rozhodnutí přispívají buď k jejímu rozvoji, anebo k jejímu úpadku.

Princip společného dobra: Pod pojmem společné dobro se rozumí souhrn podmínek společenského života, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti[2]. Společné dobro nespočívá v prostém souhrnu jednotlivých dober každého subjektu příslušejícího ke společnosti. Protože patří všem i každému, je a zůstane společné, protože je nedělitelné a protože jedině společně je možno toto dobro získat, zvětšovat a střežit, a to i vzhledem k budoucnosti. Stejně jako mravní jednání jednotlivce se naplňuje uskutečňováním dobra, tak také společenské jednání dosahuje svého naplnění, když se uskutečňuje společné dobro.

Společné dobro zavazuje všechny příslušníky společnosti. Nikdo není zproštěn povinnosti spolupracovat podle svých vlastních schopností na uskutečňování společného dobra a na jeho rozvíjení[3]. Odpovědnost za uskutečňování společného dobra přísluší nejen jednotlivým osobám, ale také státu, neboť společné dobro je důvodem existence politické autority. Univerzální určení statků: ?Bůh určil zemi a všechno, co je na ní, k užívání všem lidem a národům, takže stvořených statků se má dostat všem spravedlivou měrou; to žádá spravedlnost provázená láskou?[4]. Univerzální určení statků ukládá společné úsilí o to, aby každá osoba i všechny národy dosáhly takové úrovně, která je nezbytná k integrálnímu rozvoji, aby tak všichni mohli přispívat k rozvoji lidštějšího světa, ?v němž by každý mohl dávat i přijímat a v němž rozvoj jedněch nebude překážkou rozvoje těch ostatních ani pohnutkou k jejich ovládnutí?[5]. Princip univerzálního určení statků vyžaduje, aby se se zvláštní pozorností pohlíželo na chudé, na ty, kdo se nacházejí na okraji společnosti, a především na osoby, jimž jejich životní podmínky neumožňují odpovídající osobní rozvoj.

Soukromé vlastnictví i ostatní formy soukromého jmění statků poskytují každému " nutný prostor pro jeho osobní a rodinnou nezávislost, a proto se musí považovat za jakési rozšíření lidské svobody. Jsou konečně i jednou z podmínek občanských svobod, protože podněcují k plnění úkolů a povinností"[6].

Princip subsidiarity: ?To, co mohou jednotlivci provést z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním, se jim nemá brát z rukou a přenášet na společnost. Stejně tak je proti spravedlnosti, když se převádí na větší a vyšší společenství to, co mohou vykonat a dobře provést společenství menší a nižší. To má totiž pak za následek těžké poškození a rozvrat sociálního řádu. Neboť každý společenský zásah svým působením a svou přirozenou povahou má přinášet pomoc údům těla společnosti, nikdy je však nemá ničit a pohlcovat?[7].

Na základě uvedeného principu subsidiarity musí všechny společnosti vyššího řádu zaujímat vůči nižším společnostem postoj služby či podpory (?subsidim?), ochrany a rozvíjení.

Podíl na veřejném životě se nazývá participace. Správa veřejného života musí být plodem spoluzodpovědnosti každého člověka za společné dobro. Participace a demokracie: Demokratická vláda je vládou, které lid svěřuje pravomoci a funkce, které pak tato vláda vykonává v jeho jménu, jako jeho zastupitelka a v jeho prospěch. Proto platí, že každá demokracie musí být postavena na participaci.

[1] Srov. JAN XXIII. Encyklika o nejnovějším vývoji života společnosti a o jeho utváření ve světle křesťanského učení Mater et magistra. Praha, Zvon 1996.

[2] II. VATIKÁNSKÝ KONCIL. Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, č. 26. In: Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha, Zvon 1995; srov. Katechismus katolické církve, č. 1905-1912; JAN XXIII. Encyklika o nejnovějším vývoji života společnosti a o jeho utváření ve světle křesťanského učení Mater et magistra. Praha, Zvon 1996; TÝŽ. Encyklika o míru mezi všemi národy v pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě Pacem in tetros. Praha, Zvon 1996; PAVEL VI. Apoštolský list k 80. výročí Rerum novarum Octogesima adveniens, č. 46. Praha, Zvon 1996.

[3] Srov. JAN XXIII. Encyklika o nejnovějším vývoji života společnosti a o jeho utváření ve světle křesťanského učení Mater et magistra. Praha, Zvon 1996; PAVEL VI. Apoštolský list k 80. výročí Rerum novarum Octogesima adveniens, č. 46. Praha, Zvon 1996; Katechismus katolické církve, č. 1913.

[4] II. VATIKÁNSKÝ KONCIL. Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, č. 69. In: Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha, Zvon 1995.

[5] KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY. Instrukce Libertatis conscientia, č. 90. In: AAS 79 (1987), s. 594.

[6] II. VATIKÁNSKÝ KONCIL. Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, č. 71. In: Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha, Zvon 1995.

[7] PIUS XI. Encyklika o uspořádání společnosti, obnově společenského řádu a jeho zdokonalení podle zásad evangelia ke 40. výročí vydání Rerum novarum Quadragesimo anno. Praha, Zvon 1996; JAN PAVEL II. Encyklika ke 100. výročí Rerum novarum Centesimus annus, č. 48. Praha, Zvon 1996; Srov. Katechismus katolické církve, č. 1883.

O Kompendiu sociálního učení církve, 6.část