Rádio Vaticana

Sv. Jan Zlatoústý (1)

19.9.2007

Benedikt XVI. na generální audienci, nám. sv.Petra

Drazí bratři a sestry,
Na tento rok připadá 1600. výročí smrti svatého Jana Zlatoústého (407-2007). O Janovi z Antiochie, zvanému pro svou výmluvnost Chrysostomos, tj. Zlatoústý, lze říci, že je stále živý také díky svým literárním dílům. Jeden anonymní přepisovač o nich napsal, že ?obíhají po celé zemi jako šlehající blesky?. Jeho spisy nám dovolují být s ním, i když je nepřítomen, stejně jako věřícím jeho doby, kteří se bez něho museli obejít, když byl dvakrát poslán do vyhnanství. Tak jim to sám navrhoval v jednom svém dopise z exilu (srov. A Olimpiade, List 8,45).

Narodil se kolem roku 349 v Syrské Antiochii (dnes Antakya na jihu Turecka), kde vykonával přibližně 11 let kněžskou službu až do roku 397, kdy byl jmenován biskupem Konstantinopole a konal pak biskupskou službu v hlavním městě Císařství až do svých dvou vyhnanství, která následovala s krátkou přestávkou po sobě v letech 403 až 407. Dnes se budeme věnovat pouze antiochijskému období Jana Zlatoústého.

Jako sirotek žil po smrti otce v útlém věku spolu s matkou Anthusou, která mu předala vytříbenou lidskou vnímavost a hlubokou křesťanskou víru. Po skončení nižších a vyšších studií absolvoval kurz filosofie a rétoriky, kde byl jeho učitelem pohan Libanios, nejslavnější rétor své doby. Jan se v jeho škole stal velkým řečníkem pozdního řeckého starověku. Byl pokřtěn roku 368 a formován pro církevní život biskupem Meletiem, který jej ustanovil roku 371 lektorem. Tato skutečnost byla jakýmsi oficielním vstupem Zlatoústého na církevní cursus. V letech 367 ? 372 navštěvoval Asceterium, určitý druh semináře v Antiochii, společně se skupinou mladých, z nichž někteří se pak stali biskupy, pod vedením proslulého exegety Diodora z Tarsu, který uvedl Jana do historicko-literární exegeze, jež byla pro antiochijskou tradici charakteristická.

Potom odešel na čtyři roky mezi poustevníky na nedalekou horu Silpius. Další dva roky ústraní pak prožil v jeskyni pod vedením jistého ?starce?. V té době se zcela věnoval rozjímání ?Kristových zákonů?, evangelií a zejména Pavlových listů. Roznemohl se a protože se nemohl léčit sám, musel se vrátit do křesťanské komunity v Antiochii (srov. Palladio, Vita 5). Pán ? vysvětluje životopisec ? jej zasáhnul nemocí ve správnou chvíli, aby umožnil Janovi vydat se na cestu svého pravého povolání. On sám ostatně později napíše, že kdyby byl postaven před alternativu zda strádat ve správě Církve nebo trávit poklidný mnišský život, zvolil by tisíckrát raději pastorační službu (srov. O kněžství, 6,7). Právě k tomu se Zlatoústý cítil povolán. A tady dochází v příběhu jeho povolání k rozhodujícímu obratu. Stává se pastýřem duší na plný úvazek! Důvěrnost se Slovem Božím, pěstovaná během let života v poustevně, v něm uzrála do neodolatelné naléhavosti kázat evangelium, darovat druhým to, co sám dostal během let rozjímání. Misionářský ideál tak v jeho planoucí duši nakonec vyústil v pastorační starostlivost.

Mezi léty 378 a 379 se vrátil do města. Jáhnem se stal roku 381 a presbyterem roku 386. V kostelech svého města proslul jako kazatel. Kázal proti ariánům, vystupoval na připomínkách antiochijských mučedníků a na jiných hlavních liturgických svátcích a podával velkolepou nauku víry v Krista také ve světle jeho svatých. Rok 387 byl Janův ?heroický rok?. Byl to rok tzv. ?vzpoury soch?. Lid svrhával císařské sochy na znamení protestu proti zvyšování daní. ? Jak je vidět, některé věci se v dějinách nemění! - V oněch dnech postní doby a úzkosti z důvodů hrozících trestů z císařovy strany, pronesl 22 působivých Kázání o sochách, zaměřených na pokání a obrácení. Potom následovalo klidné období pastorace (387-397).

Zlatoústý patří mezi nejplodnější církevní Otce: dochovalo se nám jeho 17 traktátů, více než 700 autentických homilií, komentáře Matouše a Pavla (listy Římanům, Korinťanům, Efesanům a Židům) a 241 dopisů. Nebyl spekulativním teologem. Předával však tradiční a bezpečnou nauku církve v dobách teologických sporů, vyvolaných zejména arianismem, který popíral Kristovo božství. Je tedy věrohodným svědkem dogmatického vývoje, kterého dosáhla Církev ve IV.-V. století. Jeho teologie je vytříbeně pastorační a vyznačuje se neustálou péčí o kontinuitu myšlení vyjádřeného slovem a žitou existencí. Zejména tato kontinuita představuje hlavní linii jeho skvělých katechezí, kterými připravoval katechumeny na přijetí křtu. Když se blížila jeho smrt, napsal, že hodnota člověka spočívá v ?přesném poznání pravé nauky a v čestném životě? (List z vyhnanství). Dvě věci: poznání pravdy a poctivost života jdou ruku v ruce. Poznání se musí tlumočit do života. Každé jeho vystoupení směřovalo vždy k tomu, aby ve věřících rozvíjelo uplatňování inteligence, pravého rozumu k porozumění a uvedení do praxe všech morálních i duchovních požadavků víry.

Jan Zlatoústý pečoval o to, aby svými spisy doprovázel integrální rozvoj osoby v dimenzi fyzické, intelektuální i náboženské. Různé fáze zrání přirovnává k různým mořím nesmírného oceánu: ?Prvním takovým mořem je dětství? (Homilie 81,5 k Matoušovu evangeliu). Právě v této první etapě se projevují sklony k ctnostem i neřestem?. Boží zákon proto musí být vštěpován do duše již od dětství ?jako do voskové tabulky? (Homilie3,1 k Janovu evangeliu), protože tato léta jsou nejdůležitější. Musíme si uvědomit, jak zásadní věcí je v těchto prvních fázích života, aby byl člověk skutečně proniknut velkými ukazateli, které dávají existenci tu správnou perspektivu. Zlatoústý proto doporučuje: ?Již v nejútlejším věku vybavte děti duchovními zbraněmi a učte je, jak se rukou znamená na čele? (Homilie 12,7 k prvnímu listu Korinťanům). Potom nastupuje dospívání a mládí: ?Po dětství následuje moře dospívání, kde foukají silné větry?, protože v nás roste? žádostivost? (Homilie 81,5 k Matoušovu evangeliu). Nakonec přijdou zásnuby a manželství: ?Po mládí pak nastupuje věk zralé osoby, v němž nastanou rodinné závazky: je to čas hledání manželky? (ibid.). U manželství pak (Zlatoústý) připomíná jeho cíle, obohacené spolu s poukazem na ctnost umírněnosti bohatou škálou osobních vztahů. Dobře připravení snoubenci tedy unikají rozvodu, všechno se děje v radosti a mohou vychovávat děti ke ctnostem. Když se narodí první dítě, je pak ?jako most; ti tři se stanou jedním tělem, poněvadž dítě spojuje obě strany? (Homilie 12,5 k listu Kolosanům), a ti tři pak tvoří ?jednu rodinu, malou Církev? (Homilie 20,6 k listu Efesanům).

Kázání Jana Zlatoústého se obvykle konala během liturgie, v ?místě?, kde se Slovem a Eucharistií vytváří společenství. Tady sjednocené shromáždění vyjadřuje jedinou Církev (Homilie 8,7 k listu Římanům), totéž slovo se všude obrací ke všem (Homilie 24,2 k prvnímu listu Korinťanům) a eucharistické společenství se stává znamením účinné jednoty (Homilie 32,7 k Matoušovu evangeliu). Jeho pastorační plán byl zasazen do života Církve, ve kterém věřící laici dostávají Křtem úřad kněžský, královský a prorocký. Věřícímu laikovi (Zlatoústý) říká: ?I z Tebe Křest činí krále, kněze a proroka? (Homilie 3,5 k druhému listu Korinťanům). Tady pramení základní povinnost misijního poslání, protože každý je do určité míry odpovědný za spásu druhých: ?Toto je princip našeho sociálního života? nikoli zajímat se jenom o sebe!? (Homilie 9,2 ke Genezi). Všechno se odehrává mezi dvěma póly: velká Církev a ?malá Církev?, rodina ve vzájemném vztahu.

Jak můžete vidět, drazí bratři a sestry, tato lekce Jan Zlatoústého o autentické křesťanské přítomnosti věřících laiků v rodině a ve společnosti, zůstává dodnes více než aktuální. Prosme Pána, aby nás učinil chápavými k nauce tohoto velkého Učitele víry.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV